Dívka v červené bundě a růžové čepici stojí na místě, kde stával její rodný dům. Obličej jí zakrývá bílá rouška, opírá se o hůl, která vypadá jako slepecká. Jmenuje se Maki Sasajová, je jí devatenáct let a hledá svou matku. Ta však zahynula v přívalové vlně tsunami, která zaplavila město Kamaiši v odpoledních hodinách letos 11. března. Maki našla jen matčino auto a v něm pár drobností.
Podobných příběhů, ať již tragických, či pozitivních – například o psovi, který se plavil tři týdny na dřevěné kře, než ho záchranáři z vrtulníku vylovili z moře –, byla po březnovém zemětřesení a tsunami v japonské oblasti Tóhoku média plná. Amatérská videa Vlny viděl snad každý.
Přes tuto nadprodukci se český dokumentární fotograf Martin Hladík, který žije v Japonsku již deset let se svou manželkou, výzkumnicí na Tokijské univerzitě, a dvěma dětmi, vydal do postižené oblasti. Strávil tam dohromady téměř měsíc – a pokoušel se zachytit nejen aktuální stav po katastrofě, ale také momenty, které dokumentují japonské pocity a individuální osudy. ČESKÁ POZICE přináší s Martinem Hladíkem rozhovor z Tokia, kde uspořádal výstavu svých fotografií na podporu dvou osiřelých dětí.
Když jsem před měsícem přišla do Klubu zahraničních korespondentů v Tokiu, už nic nepřipomínalo, že by kdy byla nějaká tsunami – na zdech visely fotografie nasvícené Paříže. Teď jsou tu vaše snímky dětí vybírajících kosti z popela zemřelé matky. Jak vás napadlo uspořádat výstavu?
Jsem dokumentární fotograf, takže konflikty nebo zpravodajské fotografie normálně nefotím, i když jsem byl třeba v Kosovu. Protože tu ale žiju už deset let, cítil jsem, že nemohu nic jiného dělat. Jak to bylo možné, odjel jsem na sever do Tóhoku a začal fotografovat. Nejdříve jsem posílal snímky do francouzské agentury PixPlanete, ale asi po čtrnácti dnech zájem o ně opadl. I proto jsem rád, že se touto výstavou osudy lidí v Tóhoku zase připomenou; tady v Tokiu už se na to pomalu zapomíná.
V médiích nahradila přírodní katastrofu nukleární tsunami. Jak jste se dostal ke konkrétním lidem, k jejich osudům? Chtěly po vás agentury nějaká „HLPčka“, tedy hluboké lidské příběhy, mediálně atraktivní?
Ne, k lidem jsem se dostal hlavně díky svému japonskému kamarádovi, Fukudovi Hirohisovi. Ten sem dříve jezdil fotografovat hlavně slavnosti a festivaly a měl tu spoustu známých. Představil mě také Sakaki a Manace, dvěma dívkám, kterým tsunami vzala rodinu.
Tato výstava je hlavně pro ně. Proč?
Nechtěl jsem dělat výstavu jen tak, chtěl jsem, aby měla nějaký smysl. Výtěžek z výstavy, kterou financuji a vytvářím já společně s Toyotou, Nissanem a jedním dobrovolníkem, který nám udělal webové stránky, poputuje přímo k šestnáctileté Sakaki a třináctileté Manace. Žily společně pouze s matkou a babičkou, které obě zahynuly. Teď bydlí u své tety, ale tam žijí v domě dohromady tři rodiny.
Hodně postižených se sestěhovalo dohromady k příbuzným nebo známým, jenom aby nemuseli zůstávat v ubytovnách, kde v jedné společné tělocvičně žije spousta lidí. Adopce tu příliš nefunguje, děti jdou obvykle do dětských domovů. Když se jich ujmou alespoň vzdálení příbuzní, je to vždycky lepší – jenže potřebují alespoň nějaké peníze, aby překonaly ten první rok. Přispívat je možné na internetových stránkách projektu Tohoku2011.com.
V Japonsku je po tsunami obrovské množství osiřelých dětí – je to tím, že školy byly postaveny na bezpečnějších místech?
Určitě. Tsunami přišla zhruba po půl hodině, ti, kdo se tedy dostali ven z měst a odešli, se zachránili. Školy většinou stojí pod nějakým kopcem, takže učitelé vyhnali děti na kopec, kde zůstaly v bezpečí. Samozřejmě, že k některým tragédiím došlo.
Fotografoval jsem třeba sirotky, jejichž rodiče zahynuli přímo ve špatně projektovaném evakuačním centru – bylo sice daleko od moře, ale jen několik metrů nad jeho hladinou. Zahynulo tam asi tři sta lidí, kteří se šli schovat. Takových případů ale nebylo mnoho, většina lidí, kteří neuvízli v dopravní zácpě, nevraceli se domů pro své rodiče nebo pro nějaké věci a dostali se během půl hodiny z města, se zachránila.
Na zmíněném snímku děti vybírají z popela kosti své zemřelé matky, což je tradiční japonský rituál. Kosti si předávají hůlkami, proto se každému cizinci hned vtlouká do hlavy, že si nesmí předávat nic z hůlek do hůlek – evokuje to smrt a je to silné tabu. Vy jste to ale vyfotografoval. Jak na to Japonci reagovali?
Samozřejmě, že jsem dostal i velmi negativní reakce, že je nepřípustné fotografovat a vystavovat tyto momenty. Smrt je v japonských médiích tabu, nikdy nezobrazují mrtvoly. Jedna novinářka z japonské zpravodajské agentury Kyodo News mi dnes řekla, jestli mi to není trapné, vystavovat fotky z krematoria na místě, kde lidé večeří. Mrtvoly na snímcích nejsou, ale vyfotografoval jsem něco, co je tabu.
Jak to v postižených oblastech vypadá nyní?
Ty obrovské haldy odpadu, které tam bagry navršily a o nichž jsem si myslel, že nikdy nezmizí, jsou už skoro z poloviny pryč. Soukromé domy už se dávají dohromady, ale stále na místě zůstává neuvěřitelný zápach a problémem jsou zejména trosky továren na zpracování ryb nebo masa, které vyžadují větší zásah a investice. Obrovské vedro, zahnívající maso a tuny vlhkých trosek domů, které způsobily nadměrné množení hmyzu... vláda tam posílá letadla a některé oblasti práškuje. Problémem, o kterém se tolik nemluví, je také azbest, který byl obsažený ve velké části stavebního materiálu zejména ze sedmdesátých a osmdesátých let. Ale Japonci se nevzdávají, drží se hesla „ganbare“, tedy vydrž, zaber, které je vidět na plakátech a nápisech nejenom v Tóhoku, ale po celém Japonsku.
Martin Hladík
Narodil se v roce 1968 v Praze. Dokumentární fotograf vystudoval ČVUT a studoval na FAMU. Pracoval jako asistent fotografa Antonína Kratochvíla v New Yorku. Od roku 2000 žije v Japonsku se svou rodinou, pracuje jako nezávislý fotograf. Před čtyřmi lety se stal jako fotograf prvním stálým českým členem Klubu zahraničních korespondentů v Tokiu (FCCJ), vlivné instituce sdružující nejen zahraniční novináře, ale i zástupce japonských firem či zahraniční zastupitele. V Japonsku dosud nepůsobí žádný stálý český novinář.
