Na začátku léta se v LN rozpoutala diskuse o tradici uložení svatováclavské koruny, v níž zazněla na adresu ceremoniálu otvírání Korunní komory silná slova o „trapné hře na duchovno“, „dávno bezobsažné tradici“ nebo dokonce „zlozvyku“.
Souhlasím s výzvou k zamyšlení nad významem klenotů a s pokorou dodávám, že přesně o to se pokusil autorský tým výstavy Koruna bez krále o příběhu českých korunovačních klenotů po roce 1918, kterou lze do 28. září shlédnout v běžně nepřístupném románském přízemí Starého královského paláce na Pražském hradě, přímo v tajném úkrytu klenotů v posledních dvou letech německé okupace.
Národní relikvie
České korunovační klenoty mají pohnutou historii a také z diskusních příspěvků je zřejmé, že živé kořeny současného vztahu našeho národa a společnosti k tomuto neoficiálnímu státnímu symbolu, a tedy i rozhodující argumenty pro místo a způsob jeho uložení, lze těžko hledat pouze v době Otce vlasti, období stavovské monarchie nebo v „dlouhém“ 19. století a úsilí o obnovu českého státního práva a s tím spojené snahy o korunovaci Františka Josefa I. českým králem.
Vznikem sekularizované republiky sice klenoty ztratily praktickou funkci a posvátný korunovační význam, ale nepřestaly být naší historicky nejcennější a nejuctívanější národní relikvií |
Kultura a jazyk středověkého člověka jsou dnešnímu světu tak vzdáleny, že otázka Co by na to řekl Karel IV.? v tomto kontextu příliš nepomůže. Pro interpretaci současného vztahu je třeba obrátit pozornost do doby posledních bezmála sta let našich dějin, které od počátku provází zásadní protiklad.
Vznikem sekularizované republiky sice klenoty ztratily praktickou funkci a posvátný korunovační význam, ale nepřestaly být naší historicky nejcennější a nejuctívanější národní relikvií. Klenoty nenajdeme v žádné z našich republikánských ústav mezi státními symboly, ale při zpětném ohlédnutí zjistíme, že příběh žádného z těch oficiálních nebyl stejně bytostně spojen s osudy českého národa a společnosti v dramatickém 20. století.
Pouze v roce 1929
Těžko pár větami popsat natolik jedinečný příběh, který jako mnoho jiných dokládá, že v dějinách není nic samozřejmé a všechno mohlo být jinak. Na začátku rozpačité, ale pochopitelné přešlapování první republiky a pasivní postoj prezidenta T. G. Masaryka, který neviděl potřebu jejich „adorace“, a také proto byly klenoty vystaveny pouze v roce 1929 během velkolepých oslav svatováclavského milénia.
Prezident T. G. Masaryk neviděl potřebu „adorace“ klenotů, a také proto byly vystaveny pouze v roce 1929 během velkolepých oslav svatováclavského milénia |
Zásadní změnu přineslo až ohrožení státu a bolestné období německé okupace českých zemí. Dramatický převoz klenotů do slovenské Žiliny a zpět v době mnichovské krize, kdy se klenoty staly přímým svědkem ztráty historického území Čech a Moravy.
Bezprecedentní zneužití symboliky klenotů v rámci nacisty pokřivené svatováclavské tradice, známá legenda o Heydrichově svévolné korunovaci zaplacené vlastním životem nebo naopak veřejnosti dosud neznámý, ale mimořádně silný příběh vystavení kopií českých korunovačních klenotů na světové výstavě v New Yorku v roce 1939, kde se i díky nim stal pavilon po 15. březnu již neexistujícího Československa hlavním symbolem rodícího se druhého zahraničního odboje. Patrně i K. H. Frank tehdy na chvíli uvěřil fámám šířeným také protektorátní šeptandou, že jde o originály odvezené před okupací do Anglie.
Také prezident republiky
Právě v reakci na ohrožení státu a národa byl v roce 1945 se slavnostním vyzvednutím klenotů ze sklepení Pražského hradu plně rehabilitován jejich historický státoprávní význam a přijato první vládní usnesení o rozdělení klíčů od Korunní komory, ke kterému politicky a národnostně komplikovaná první republika nenašla odvahu a potřebný konsenzus.
Až díky krvavé válečné zkušenosti byl jeden z klíčů poprvé svěřen nejen zástupci parlamentu, ale i prezidentu republiky. Ani režim nastolený v roce 1948 na této věci nic nezměnil, nezdráhal se však ani klenoty využít ve své propagandě.
Až díky krvavé válečné zkušenosti byl jeden z klíčů poprvé svěřen nejen zástupci parlamentu, ale i prezidentu republiky. Ani režim nastolený v roce 1948 na této věci nic nezměnil. |
Stejně jako dnes se již za první republiky hovořilo o stálém vystavení klenotů v Národním muzeu nebo na jiných místech. Přerušení poměrně moderní, ale smysluplné tradice uložení klenotů v Korunní komoře asi nejvážněji hrozilo ve druhé polovině 60. let, ale i komunistický režim, který se nebál jiných zásadních změn, se ukázal v této věci konzervativní.
Srpnovou okupací Československa opět vzrostl význam klenotů jako symbolu státní suverenity, kterou pošlapala vojska Varšavské smlouvy, a pod vlivem odhadovaného veřejného mínění bylo v září 1968 rozhodnuto o zachování ceremoniálu. Tato nová renesance symboliky klenotů vrcholila jejich protestně cítěným vystavením u příležitosti výročí vzniku Československa v říjnu 1968.
Tehdejší mnohatisícové zástupy čekající před Pražským hradem, smuteční atmosféra i způsob instalace klenotů v Plečnikově sloupové síni právem připomínaly obrázky ze září 1937 a pietu truchlícího, ale sjednoceného a odhodlaného národa před rakví prezidenta Osvoboditele.
Jedny ruce
České korunovační klenoty jsou historicky nejvýznamnějším symbolem české samostatnosti a státnosti. Navzdory různým „pokrokovým“ úvahám se po zániku monarchie nestaly pouhým muzejním exponátem, ale vždy byla zachována úcta k tradici jejich uložení, neoddělitelně spojené s historickou i legendární postavou sv. Václava.
Celkem třikrát se všech sedm klíčů dostalo do jedněch rukou. Asi nejznámější je sedmidenní epizoda z listopadu 1941, kdy získal neomezený přístup ke svatováclavské koruně Reinhard Heydrich. |
Klenoty proto dodnes zůstaly v Korunní komoře katedrály sv. Víta, v národním velechrámu, kde v duchu přání Karla IV., stvrzeného papežskou bulou z roku 1346, symbolicky spočívají na „hlavě“ (v blízkém prostoru nad náhrobkem) českého patrona.
Dalším z projevů této kontinuity a pomyslným klíčem k pochopení celého příběhu českých korunovačních klenotů je symbolické rozdělení klíčů od Korunní komory mezi přední státní, samosprávní a církevní představitele, které se od roku 1918 několikrát proměnilo v reakci na státněpolitické události a vývoj státoprávního uspořádání a jehož kolektivní princip nebyl v obou dobách nesvobody respektován.
Celkem třikrát se všech sedm klíčů dostalo do jedněch rukou. Asi nejznámější je sedmidenní epizoda z listopadu 1941, kdy získal neomezený přístup ke svatováclavské koruně Reinhard Heydrich. Od ustavení Senátu v roce 1996 jsou klíče opět rozděleny mezi sedm různých osobností.
Žádný sbírkový předmět
Zajímavým vývojem prošel také ceremoniál otvírání Korunní komory, jehož současný význam je částečně také až dílem doby po obnovení samostatného českého státu v roce 1993. Posuzování jeho pojetí, okázalosti či míry patosu je spíše věcí osobního vkusu. Zásadní je však jeho smysl a snad každému srozumitelná symbolika dělby moci.
Bylo by velmi přísné tvrdit, že tento ceremoniál je jen jakýmsi obřadem pro obřad či vítanou a běžně nevídanou součástí televizního programu. Bylo by velmi krátkozraké v něm nevidět tradiční a jedinečnou příležitost k vyjádření úcty k české státnosti a pospolitosti, která je právě tou hledanou věčnou hodnotou, jež by nás měla spojovat s odkazem Karla IV.
České korunovační klenoty se ani v současné republikánské době nestaly, ani nemohly stát pouhým sbírkovým předmětem, jakýmsi „číslem ve vitríně“. Proto také otázka jejich uložení není tématem jen pro historiky, kunsthistoriky, konzervátory a bezpečnostní experty, ale opravdovou „věcí veřejnou“. |
S okázale nevyjadřovaným, ale přítomným respektem se lze setkat také během výstav českých korunovačních klenotů. Čekání v dlouhých zástupech před Vladislavským sálem není ani v době chytrých telefonů a sociálních sítí pouhou veřejně sdílenou atrakcí, ale zůstává také tichou osobní i společenskou adorací, projevem přirozené úcty k národnímu, státnímu a duchovnímu symbolu, jehož význam vždy rostl v těžkých dobách, na které se zapomíná.
České korunovační klenoty se ani v současné republikánské době nestaly, ani nemohly stát pouhým sbírkovým předmětem, jakýmsi „číslem ve vitríně“. Proto také otázka jejich uložení není tématem jen pro historiky, kunsthistoriky, konzervátory a bezpečnostní experty, ale opravdovou „věcí veřejnou“, tedy otázkou v prvé řadě pro vládu a sedm klíčníků a s trochou nadsázky také pro jedno z možných referend.
Z pohledu spoluautora výstavy o známém i neznámém příběhu klenotů po roce 1918 musím říct, že případný uměle vyvolaný zánik této i z hlediska zahraničí unikátní a atraktivní tradice, která přežila nejen pád monarchie, ale i obě doby naší nesvobody, by byl opravdu trapnou pointou...