Zdánlivou revoluci v ekonomii i ekonomice způsobila pandemie nového koronaviru. Ale jen zdánlivou. Staré pravdy platí a vysvětlí i současné paradoxy. Začněme pro přehlednost druhým problémem, tedy cenami. Nejprve akcií. Po prvním nárazu pandemie nového koronaviru a uzavření některých ekonomik následoval drsný ekonomický propad. Byť ne natolik velký, jak značná část odborníků očekávala. Žádný dlouhodobý pokles, žádné protahování návratu na původní úroveň na desítky let či na staletí a – zatím – ani žádné opakované poklesy.
Pokud ovšem s blížícím se podzimem nepřijde druhá vlna pandemie, jak se mnozí obávají. Ostatně už teď vidíme v některých zemích, například ve Francii či v Řecku, nárůst počtu nemocných, návrat přísných hygienických opatření a některých restrikcí, třeba v USA či na Novém Zélandu. Na to vše by měly reagovat i burzy zvyšováním cen akcií od jejich nejhlubšího propadu v březnu. Ceny by zároveň neměly jít na předkrizovou úroveň, protože hospodářství se ještě nevzpamatovalo a hrozí pokračování pandemie v druhé vlně.
Růst ceny akcií i zlata
Jenže většina akciových indexů se blíží k maximům z února tohoto roku. Zbláznili se snad investoři a nevidí pokles HDP, miliony nezaměstnaných, poloprázdná letiště a neprodaná auta? Ne nutně. Může to být tím, že v indexech jsou zařazené velké firmy včetně internetových gigantů a zásilkového prodeje typu Googlu a Amazonu. Uzavření ekonomiky se jich tolik nedotklo a krize vedla k posílení moci oligopolů, tedy velkých firem ovládajících většinu trhu, jako je Amazon. Jenže rostou i akcie malých firem. Zřejmým viníkem tak jsou levné peníze centrálních bank a státní pomoc ekonomice.
Dá se očekávat, že současné firmy budou převážně žít dál, budou vyplácet nějaké dividendy a v nejhorším pomůže opět stát či centrální banka. V této situaci je logické kupovat akcie, a proto není divu, že jejich ceny rostou. Proč roste i cena zlata? Žlutý kov je tradičně jejich útočištěm před bouří, před tím, když padají ceny akcií a hrozí znehodnocení peněz. Nic z toho nehrozí. |
Americká centrální banka má úroky na nule, americká vláda do ekonomiky napumpovala trilion dolarů, česká tam slibovala poslat bilion korun. Levné peníze umožnily přežít i firmám, které by jinak zanikly, spousta lidí získala peníze od státu, čímž se udržela poptávka. Mimochodem, speciální dodatečná podpora v nezaměstnanosti v USA vedla k tomu, že dvě třetiny jejích příjemců si peněžně polepšily oproti stavu, kdy pracovaly. Dá se tedy očekávat, že současné firmy budou převážně žít dál, budou vyplácet nějaké dividendy a v nejhorším pomůže opět stát či centrální banka.
V této situaci je logické kupovat akcie, a proto není divu, že jejich ceny rostou. Proč roste i cena zlata? Žlutý kov je tradičně jejich útočištěm před bouří, před tím, když padají ceny akcií a hrozí znehodnocení peněz. Nic z toho nehrozí. Vysvětlení je dvojí. Za prvé, na trhu je hodně peněz vytvořených bankami. „Dříve bylo omezené množství peněz, takže se investovalo buď do akcií, nebo zlata. Teď už akcie ,nestačí‘, a tak se investuje i do zlata,“ vysvětluje Petr Bartoň, ekonom investiční společnosti Natland.
Nebo je tu druhá možnost, že investoři se bojí inflace. A co s tím vším mají společného nově na milost přijaté podivné ekonomické teorie? Hodně. Jako by je současné chování vlád, centrálních bank a akciových trhů podporovalo. Najednou to vypadá, že si státy mohou natisknout peněz, kolik chtějí, a rozdávat je „jen tak“. Nevyvolávají tím inflaci – a bankroty naopak zachraňují firmy i životy obyčejných lidí.
Jedna až dvě generace
Tohle přece chtějí zmíněné teorie. Moderní měnová teorie přece, zjednodušeně řečeno, tvrdí, že státy mohou financovat své potřeby jen tištěním peněz. Bez daní tak získají třeba prostředky na armádu či sociální zabezpečení. Vydělají například i na takzvaném ražebném peněz a inflaci omezí daněmi. Podniky budou fungovat a bude plná zaměstnanost. Krize jsou zbytečné. Navíc je tu základní nepodmíněný příjem, kdy za současného vývoje ekonomiky je možné každému dát tolik peněz, aby nemusel pracovat. A nic zlého se nestane, jen zmizí chudoba a stres.
Tyto myšlenky se dostávají do politiky, už to není nic divného a razí je třeba i poradci demokratického kandidáta na post prezidenta USA Joea Bidena. Můžeme se brzy dočkat, že se je někteří politici pokusí uskutečnit a prodat veřejnosti jako přirozenou evoluci současného stavu. Problém je v tom, že tyto nápady vedou k opačným výsledkům, než si jejich autoři myslí. „Moderní měnová teorie není ani moderní, ani teorie,“ vysvětluje ekonom Filip Matějka z pražského institutu CERGE-EI. Nezabývá se především tím, co se děje, a proč, ale co by se mělo dělat.
Zásadní změny většinou trvají po dobu jedné či dvou generací a tak daleko od koronakrize ani finanční krize nejsme. Zároveň inflace také nezmizela, jen se přesunula jinam, respektive ji možná špatně měříme. Více váhy přičítáme třeba zdražení rohlíků, protože je kupujeme často, a méně zdražování nemovitostí či akcií, zlata či automobilů. Inflace pak vypadá jako nízká, a toto vnímání ji navíc brzdí. |
Navíc jde o myšlenku starou desítky let. Podobné je to i s nápadem na nepodmíněný základní příjem. Obojí by uškodilo zejména chudým, říká Matějka. Kdyby stát chtěl žít jen z ražebného, musel by vytvářet násobně víc peněz než nyní centrální banka. Stejně, pokud by nebyly daně. Přišla by inflace, která by postihla především chudší, již nemají zlato či nemovitosti, ale hotovost. Podobně by to bylo se základním nepodmíněným příjmem. Není-li ve společnosti dost extrémně bohatých, což většinou není, je třeba zvýšit i zdanění chudých, upozorňuje Matějka. Jenže pro chudé jsou vyšší daně citelnější ranou.
Proti tomu mají zastánci těchto teorií dva zásadní argumenty: ekonomika se navždy změnila a podívejte se, už nějaký čas, vlastně od finanční krize, tu není problém s inflací. Jenže zásadní změny většinou trvají po dobu jedné či dvou generací a tak daleko od koronakrize ani finanční krize nejsme. Zároveň inflace také nezmizela, jen se přesunula jinam, respektive ji možná špatně měříme. Více váhy přičítáme třeba zdražení rohlíků, protože je kupujeme často, a méně zdražování nemovitostí či akcií, zlata či automobilů. Inflace pak vypadá jako nízká, a toto vnímání ji navíc brzdí.
Až víra v růst cen těchto „nafouknutých“ věcí vyprchá, ceny se mohou zhroutit s dopadem na celé hospodářství. A může přijít i „normální“ inflace a „normální“ krize. Chování vlád, centrálních bank i politiků včetně jejich snahy o použití nových teorií takový vývoj jen přibližují. Krize ale mají ozdravný účinek a jejich nejhorší dopady snad už umíme zvládat.
