Na současnou koronavirovou krizi je možné se podívat z různých úhlů pohledu. Já intenzivně vnímám podivné mentální nastavení společnosti, která se má s novou hrozbou poprat. Je smutné, že civilizace, která toho tolik dokázala (a nejen materiálně), si vůbec neuvědomuje, že nenápadně dospěla na scestí, do krajní, velmi zranitelné polohy.
Zdravá a sebevědomá společnost by se v současnosti chovala jinak. Snažila by se využít všech svých možností a výdobytků, ale současně by dala jasně najevo, že si uvědomuje své limity – pokusíme se zachránit každý lidský život, ale všechny zachránit nedokážeme. A u některých zvažovat, zda náklady na jejich záchranu, ať hmotné, či nehmotné, nejsou příliš vysoké.
V této souvislosti předesílám, že nejsem nejmladší, z hlediska koronavirové infekce můj věk není bez rizika. Uvědomuji si, že někoho z mých nejbližších, případně mě samého může covid-19 těžce, dokonce fatálně skřípnout. Obdivuji moudrost stáří, zajímám se o dlouhověkost, o velmi staré lidi ve svém okolí, gerontofob nejsem. Podporuji rozumná protiepidemická opatření, nezdůrazňuji jejich chaotičnost, spíše se zamýšlím nad společenským pozadím. Každá země je specifická a moje úvaha se týká především České republiky.
Povrchní pohled
V současnosti se handrkujeme o protiepidemická opatření, počty lidí u stolu či o roušky uvnitř, či venku, leč uniká nám podstata. Levá strana rovnice se zdá jasná: nový patogen, rychlé šíření, občas těžký průběh choroby, vysoké počty zemřelých. Z toho vyplývá pravá strana rovnice: přísná protiepidemická opatření. Jenže takový pohled je povrchní. Především na levou stranu rovnice („choroba“) bychom se měli více zaměřit, jinak „léčba“, pravá strana, způsobí víc škod než nemoc samotná.
Levá strana rovnice se zdá jasná: nový patogen, rychlé šíření, občas těžký průběh choroby, vysoké počty zemřelých. Z toho vyplývá pravá strana rovnice: přísná protiepidemická opatření. Jenže takový pohled je povrchní. Především na levou stranu rovnice („choroba“) bychom se měli více zaměřit, jinak „léčba“, pravá strana, způsobí víc škod než nemoc samotná. |
Odevšud se valí hrozivá čísla, s nimiž lze snadno žonglovat. Proto neustále slyšíme o tisících nakažených (nikoliv nemocných), omílají se počty zemřelých (bez srovnání s běžnými poměry), přičemž závažnost těchto čísel zvýrazňuje epidemiolog v čele boje proti nim a vše dokreslují dramatické reportáže z oddělení intenzivní péče, kde se těžké případy koncentrují. To, že tato čísla fascinují politiky, je smutné, ale hrají o své posty. A nic moudřejšího od nich není možné čekat.
Horší je, že se na zvěstování blížících hrůz podílejí téměř všechna média – přejala ustrašeneckou rétoriku, čímž posilují ve společnosti depresivní náladu válečného stavu. Odsuzuji vulgární výroky na adresu novinářů prezidenta Miloše Zemana, ale pokud komentátor nedohlédne dál než k počtu zemřelých a varovně zdviženému prstu, je jeho pohled přízemní. „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“ naléhal básník a novinář Jan Neruda (1834–1891). Jeho nástupci nemluví o křemenu, nanejvýš o strachu a myších děrách...
Osobnosti, jejichž názory neodpovídají současným apokalyptickým vizím, média odsuzují. Jejich trestní stíhání asi nebylo myšleno vážně, ale mnohem víc by si zasloužili žalobu za šíření poplašné zprávy alarmisté. Ví se totiž, že utkvělá představa ženy může vést k falešnému těhotenství se všemi jeho vnějšími atributy, a že strach může i zabíjet. Proto by mě zajímalo, kolik nemocných s koronavirem má těžké dechové potíže nikoliv kvůli postižení plic, ale v důsledku dlouhodobé intenzivní mediální masáže. Zanedbatelné procento to zřejmě nebude.
Zásadní otázky
Levou stranu rovnice jsem zatím hodnotil kvantitativně, číselně, ale má i rozměr kvalitativní. Smrt jsme téměř vytěsnili, zapomněli jsme, že je nevyhnutelným vyústěním života. Společnost by měla informaci o počtu úmrtí při epidemii doplnit otázkou: Jaká jsou to úmrtí? Ta je legitimní, bohužel v současnosti prakticky nepřípustná. Přiznáváme sice mrtvé, ale neptáme se, kdo umírá. Toto tabu má několik příčin, jednou z hlavních je mimořádně zbytnělý individualismus západní společnosti – každý má práva, s nimiž je dobře obeznámen, a společnost se může starat jen o práva svých členů.
Jedno z nejsilněji vnímaných je právo na co nejdelší život za jakoukoliv cenu. Když naši předkové o někom prohlásili, že mu dohořívá svíčka, bylo to prosté a klidné sdělení s jasným obsahem. Před 30 lety jsme na lůžkovém oddělení nemocnice slýchali od starých udřených, ale usměvavých babiček vyrovnané zhodnocení životní situace: „Ále, sestřičko, co už na mně záleží…!“ Dnes už to často slyšet není, také příbuzní se mnohdy domnívají, že život jejich blízkého lze prodlužovat donekonečna.
Máme považovat za naplnění apokalyptického scénáře a prohru zdravotnictví, že mezi oběťmi koronaviru je nemálo těch, pro něž je smrt téměř vysvobozením? Upozorňuje někdo, že by se bez nich čísla na levé straně rovnice změnila? Nebo se smí jen poukazovat, že covid občas udolá i mladého jedince, přestože je to tragické? |
Proto je senior s desítkami diagnóz, zmatený, upoutaný na lůžko a proležený prakticky trvale léčen antibiotiky – jeho organismus totiž není s to se ubránit jakékoliv infekci. A rezistence bakterií na antibiotika roste. I prodloužení takového života za každou cenu je povinností současné medicíny. Máme považovat za naplnění apokalyptického scénáře a prohru zdravotnictví, že mezi oběťmi koronaviru je nemálo těch, pro něž je smrt téměř vysvobozením? Upozorňuje někdo, že by se bez nich čísla na levé straně rovnice změnila? Nebo se smí jen poukazovat, že covid občas udolá i mladého jedince, přestože je to tragické?
Vedle péče o práva občanů existuje i preventivně ochranitelská role státu. I ta se však v současné euratlantické civilizaci poněkud utrhla z řetězu svými administrativními zásahy do těch nejniternějších zákoutí života. To si občas uvědomujeme, navzdory tomu s ní počítáme – chceme žít v klidu a blahobytu, bez starostí a myšlenek na smrt. Stát nás má zbavit všech nebezpečí a nepohodlí, například rizika na silnicích či pochybení při zdravotní péči. Vyžadujeme kolektivní preventivní opatření, nikoli však individuální prevenci a osobní odpovědnost.
Každý má právo být obézní, kouřit a pít alkohol. Zdravotní pojišťovna si nedovolí perzekvovat někoho za nikotinismus (je to přece choroba, nikoliv zlozvyk) či za nadváhu. Zdravotníci nemají kompenzovanou obtížnost péče o obézní, opilé či zdrogované pacienty. A že jich není málo. (Do dalšího výčtu hříchů na vlastním zdraví se nepouštím, ale to neznamená, že ostatní jsou čistí. Kdyby mi byla diagnostikována cukrovka, byl bych viníkem jen já a moje špatné stravovací návyky, odpovědnosti bych se zříct nemohl.)
Chyba lékařů
Lidé z uvedených rizikových skupin často vyzývají k přísným protiepidemickým opatřením. Pokud si někdo ve skvělé fyzické kondici nasazuje roušku jen v nejnutnějších případech a se skřípěním zubů, lze mít k jeho chování výhrady. Je však větším egoistou než 150 kilogramový jedinec s prokouřenými plícemi a přesvědčením, že o jeho tělesnou schránku se bude stát desítky let ochotně a zadarmo starat? Postihuje-li covid-19 víc obézní, kuřáky a ty, kdo se nestarají o svůj zdravotní stav, lze uvažovat o podivné spravedlnosti koronaviru, ale nahlas se o ní mluvit nesmí.
Jedním z největších strašáků v koronavirové době je, že zdravotníci budou muset rozlišovat, komu pomohou a komu ne, a že záchranáři ve velké sanitce budou selektovat, koho odvezou do nemocnice a koho nechají doma. Nechci situaci zlehčovat, ale takové rozhodování je v medicíně normální. Jen jsme si od něho odvykli. Jisté zpohodlnění a únik před řešením podobných dilemat je však chybou lékařů.
Jedním z největších strašáků v koronavirové době je, že zdravotníci budou muset rozlišovat, komu pomohou a komu ne, a že záchranáři ve velké sanitce budou selektovat, koho odvezou do nemocnice a koho nechají doma. Nechci situaci zlehčovat, ale takové rozhodování je v medicíně normální. Jen jsme si od něho odvykli. Jisté zpohodlnění a únik před řešením podobných dilemat je však chybou lékařů. |
Proto jsou zmatení stařečci s proleženinami dlouhé týdny a měsíce „násilím“ udržováni při životě, prodlužováno utrpení lidí na prahu smrti a pacienti s maligní diagnózou těsně před koncem života opakovaně překládáni z lůžka na vozík k převozu na vyšetření a podrobováni bolestivým „léčbám“. V čem tkví příčina? Asi v alibismu („aby si někdo nestěžoval“), obavě z mocných právníků, zvykovosti nahrazující zdravý rozum (teplota? antibiotika), medicíně založené na číslech či ve schematismu a právním (i morálním) formalismu.
Bohužel, opět je to současná byrokratická západní společnost, která vede k formalismu – není důležité, zda nemohoucí pacient dostal napít a zdravotní sestra ho při tom pohladila po ruce, ale zápis a razítko v chorobopise, pokud možno červeně. Je nesmírně těžké z tohoto kruhu vystoupit – požadavky legislativy, pojišťoven, akreditátorů vyžadujících především formální plnění jsou ostrým nožem na krku zdravotnických zařízení. Je sice špatné, že záchranáři ve velké sanitce by měli rozhodovat, zda pacienta odvézt, či neodvézt do nemocnice, ale nikoliv tragické.
Současný absurdní systém, kdy nemohou pacienty filtrovat a coby taxislužba převážejí do nemocnice ty s houserem, čtyřikrát týdně téhož alkoholika po epileptickém záchvatu či neurasteničku, jež má „infarkt“ několikrát za měsíc, je však také špatný. Zapomněli jsme, že i rozhodování o životě a smrti k profesi lékaře občas patří, to až současnost ho vmanipulovala do pozice opraváře.
Nezdravý stav společnosti
Stručný souhrn levé strany rovnice zní: infekce, která je často bez příznaků, a jež usmrcuje přibližně jedno procento nakažených, především staré a nemocné. (Záškrt má smrtnost více než deset procent a v minulosti dokázal některým rodinám vzít všechny děti v průběhu několika dnů. Dovedeme si to představit?) V žádném případě neříkám, že je třeba „obětovat“ toto jedno procento, ale dostávám se tím k hlavnímu bodu diskuse. Zastánci zastavení epidemie za každou cenu tyto desetitisíce mrtvých zdůrazňují a dodávají, že dnešní vysoce rozvinutá společnost si cení každého lidského života.
Tento jejich argument považuji za povrchní, pomýlený a dokonce nebezpečný. Odhlédněme od toho, že je relativní a že se může dostat do kolize s etickými principy v některých mezních situacích. Větší jeho chyba je v roli klacku. Jakou účinnost měla taktika komunistických ideologů opatřit nepohodlného jedince bezobsažnou nálepkou reakcionáře? Cejch toho, kdo si neváží lidských životů, dnes možná není vypalován záměrně, ale má také vážné dopady. Ti, kdo se odvážili jít proti mínění většiny, jsou dnes vláčeni médii…
Společnost jako organický celek se musí starat o každého, ale někdy musí upřednostnit většinu před jedincem, jinak pracuje na své záhubě. Při epidemii se proto musí rozhodnout, co je ochotná obětovat pro záchranu dané skupiny obyvatel. V úvahách by pak mělo zaznít, byť nikoli jako jediné a hlavní kritérium, že tato skupina je malá, cynicky, ale objektivně řečeno, nepříliš perspektivní a mnohdy o záchranu nejde. Pokud se to nahlas říct nesmí, svědčí to o nezdravém stavu společnosti. |
Nejzávažnější je však tvrzení o tisících mrtvých a ceně každého lidského života, jež absolutizuje numerické pojetí a zcela vyučuje jakýkoliv jiný (nenumerický) pohled. A to je velká chyba, takový složitý problém nelze zúžit na hru čísel. Společnost jako organický celek se musí starat o každého, ale někdy musí upřednostnit většinu před jedincem, jinak pracuje na své záhubě.
Při epidemii se proto musí rozhodnout, co je ochotná obětovat pro záchranu dané skupiny obyvatel. V úvahách by pak mělo zaznít, byť nikoli jako jediné a hlavní kritérium, že tato skupina je malá, cynicky, ale objektivně řečeno, nepříliš perspektivní a mnohdy o záchranu nejde. Pokud se to nahlas říct nesmí, svědčí to o nezdravém stavu společnosti.
Rusofilství a orientace na východ mi u našich dvou posledních prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana velmi vadí, nedělám si iluze o totalitních režimech. V západní euratlantické civilizaci se však společenský vývoj vychýlil příliš na opačnou stranu – individualismus vítězí nad odpovědností ke kolektivu, pofiderní a pobloudilá politická korektnost nahrazuje slušnost a zdravý rozum. Některé Klausovy názory mi jdou proti srsti, ale jeho názor na koronavirovou krizi je oproti jiným politikům podstatně racionálnější.
Obětování mladé generace
Pravou stranu rovnice pojednám stručněji. Netvrdím, že se proti epidemii nemá nic dělat, zcela souhlasím s rozumnými opatřeními. Díky omezením a výborně fungujícímu zdravotnictví je situace zatím taková, jaká je. Kdyby naše společnost v současnosti nevyužila svých možností, bylo by to nehumánní, hloupé a kontraproduktivní už jen kvůli extrémnímu náporu na zdravotnický systém. I v tomto případě je však třeba jisté racionality.
Vadí mi hysterické reakce na koronavirus, zatímco rakovinu, jejíž výskyt roste i u mladých lidí, bereme jako běžnou a nezbytnou součást života. Vadí mi, že jsme potlačili nesrovnatelně větší hrozby, například klimatické změny, vymírání živočišných druhů či toxiny a plasty. Jako malé děti sháníme barevnou náplast na bolístku a zatím nám hoří střecha nad hlavou.
Kde je vzdělávání, mezilidské vztahy, sociální interakce? A právě u tvárných mladých lidí, kteří budou za pár let čelit invazi umělé inteligence, a proto by měli mít v sobě co nejhlouběji usazenu sociální inteligenci. Možná to vyzní zjednodušeně, ale zdá se, že namísto starých a nejstarších byla „předhozena lvům“ mladá generace. |
Roušky, zejména v interiérech, mají smysl, zákaz některých hromadných akcí také. Ještě jasnějším a pochopitelnějším apelem je ochrana seniorů, i když ani ta není nezpochybnitelná – mnozí spoluobčané vysokého věku prohlásili, že se ani zdaleka tolik nebojí infekce jako sociální izolace a ztráty kontaktů s příbuznými a známými.
Je těžké stát za svým názorem na vrcholu epidemie, ale se zavíráním škol nesouhlasím. Již před 200 lety byli obyvatelé českých zemí pokutováni, protože neposílali děti do školy (důvody rodičů byly tehdy asi pádnější, než si umíme představit), dnes sám stát brání školní docházce. Distanční vyučování ji nemůže nahradit. Kde je vzdělávání, mezilidské vztahy, sociální interakce? A právě u tvárných mladých lidí, kteří budou za pár let čelit invazi umělé inteligence, a proto by měli mít v sobě co nejhlouběji usazenu sociální inteligenci.
Možná to vyzní zjednodušeně, ale zdá se, že namísto starých a nejstarších byla „předhozena lvům“ mladá generace. Naprosto trapný (bez ohledu na vibrace hlasivek a rozprašování aerosolu) je pak zákaz zpěvu. Nejen proto, že jde o radostnou a optimistickou činnost, jež má blahodárné účinky, čímž nemám na mysli husitský chorál v bitvě u Domažlic před 589 lety. Spíš zákaz zpěvu symbolizuje patologické Půlnoční království, jehož vládce, vyděšený zdánlivou syrovostí života, prchá do bezpečí čísel a grafů.
Vše má svůj způsob a míru…
Stěží dokážeme vyčíslit následky zásahů do ekonomiky a umrtvení některých služeb, ani odhadnout dopady na nehmotné, na to, co utváří lidskou společnost – na kulturu. Strůjci opatření nevidí duševní zdraví populace – přehlížejí nárůst depresí, sebevražd a domácího násilí. Nekritizuji všechna omezení blízkého kontaktu cizích lidí, ale společenství známých, radost, smích, mimika a optimismus posilují zdraví, duševní odolnost i imunitu. Namísto toho se máme bát jeden druhého a pochmurně se plížit ze samoty do samoty krytí kusem plastu.
Kde jsou současní filozofové a sociologové? Kde je povzbuzující a usměrňující hlas katolické církve a její nazírání světa sub specie aeternitatis? Stále víc zapomínáme na starověkou moudrost, že vše má svůj způsob a míru… |
A co hektolitry dezinfekce, jimiž se poléváme, abychom nezvyšovali počty nakažených? Jaké to bude mít dopady na naše zdraví a přírodu? Vybavuje se mi nelibozvučný, ale trefný výrok: upreventujeme se k smrti. Kdo vlastně jsou tvrdě kritizovaní „odpírači“? U některých může převládat sobectví, u jiných jde o podvědomý odpor k neustále sílícímu paternalistickému státu i k chaotičnosti jeho opatření.
Často se objevuje odmítavý postoj i u těch, kdo vnímají rizika epidemie, nerozporují protiepidemická opatření, ani nemají sklon k revoltě či sobectví. Jen instinktivně cítí, že síla hrozby na levé straně rovnice neospravedlňuje intenzitu opatření na pravé straně. Ano, volám po burcujícím slovu, selském rozumu a po optimismu.
Jak moc nám se svou zemitou moudrostí chybějí „staří kozáci, v půtkách tužení“, třeba Ludvík Vaculík či Jiří Hanák. Dnes už nemáme ani Václava Havla, který by současnou situaci vnímal se všemi jejími přesahy. Pokud by vyslal varovný signál, pak zřejmě nejen před čísly na levé straně rovnice. Kde jsou současní filozofové a sociologové? Kde je povzbuzující a usměrňující hlas katolické církve a její nazírání světa sub specie aeternitatis? Stále víc zapomínáme na starověkou moudrost, že vše má svůj způsob a míru…
