Lidovky.cz

Koronavirová pandemie jako vyšší moc a zásah boha

  11:26
Koronavirová pandemie je na základě anglosaského práva nesporně Act of God, zásahem boha, s nímž se zástupci prozřetelnosti – vlády států – budou muset vyrovnat bez ohledu na vyšší moc.

Axiální doba. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Současná koronavirová pandemie ohrožuje lidstvo podobně jako takzvaná černá smrt, mor, který ve druhé polovině 14. století zasáhl celý tehdy známý svět – Eurasii. Jen v Evropě na něj zahynulo 25 milionu lidí, zhruba třetina celkového počtu. Ekonomicky byla zasažena ještě více. Tato pandemie se nenazývala pandemií, protože tehdy neexistovala „vševědoucí“ Světová zdravotnická organizace (WHO), ale byla trestem božím za úpadek středověké společnosti.

Za ekonomické i lidské ztráty nebyl nikdo ve smyslu hospodářsko-právním obviňován, nikdo nikoho nežaloval kvůli náhradě škody. Ve většině Evropy ani neměl kdo koho žalovat, vymáhat náhradu škody či příspěvek na provozní náklady a neuskutečněný zisk – země byly vylidněné. Celý starý svět byl rozvrácen a základní hodnoty a individuální i společenské jednání se začaly vnímat odlišně. Stejně hluboká reflexe a přehodnocení nás čeká dnes, především prismatem naší země a jejích zájmů.

Není z čeho brát

Pro státy, kraje i hospodářské subjekty šlo o trest boží, jehož následky bylo třeba aktivně vykompenzovat a začít znovu. Vyskytli se však věrozvěsti nového spravedlivého řádu – nového světa –, náboženští kazatelé, jako byl John Wickliffe, a jejich žáci a pokračovatelé, kteří tehdejší svět, zejména České země, dovedli k ještě většímu rozvratu. Nikdo však nikomu nic nekompenzoval, nikdo za nic nebral odpovědnost. Šlo o vůli a trest boží, přičemž bylo možné si za peníze koupit odpustek, posmrtnou spásu.

Mor se dostal do italských přístavů z Asie na lodích Benátčanů a Janovanů, odkud se šířil do Evropy. Tehdy se v italských Alpách nelyžovalo a komerční zájmy nebyly jednoznačné, ani se nevědělo, že bakterii yersinia pestis přenášejí blechy či krysy. Koronavirová pandemie nachází západní civilizaci stejně bezradnou, co se sebou, čím a čí není, ale měla by být, a s nevyzkoušenými a neprověřenými léky. Původ a cesta nákazy do Evropy i její šíření jsou podobné.

Byznysové ztráty a škody v důsledku koronavirové pandemie chtějí všichni dotčení nějak někým nahradit. Z hlediska zavinění či včasného nezabránění jejímu šíření však není koho žalovat – není nikde deklarováno, že jde o trest boží jako ve středověku. Odpovědnost je anonymní a je zbytečné ji hledat – i formu náhrady škod, ať od států (národních) či institucí nadnárodních, například Evropské unie. Není z čeho brát.

Byznysové ztráty a škody v důsledku koronavirové pandemie chtějí všichni dotčení nějak někým nahradit. Z hlediska zavinění či včasného nezabránění jejímu šíření však není koho žalovat – není nikde deklarováno, že jde o trest boží jako ve středověku. Odpovědnost je anonymní a je zbytečné ji hledat – i formu náhrady škod, ať od států (národních) či institucí nadnárodních, například Evropské unie. Není z čeho brát. Vše je virtuální – myšlenky i peníze. Nic není hmatatelného – vyrábí se v Asii, potřebné výrobky také.

Zadlužení všech kvůli kompenzaci škod jen některým se odehrávalo již v době blahobytu, kvantitativní uvolňování však tentokrát nebude stačit. Mezinárodní soudržnost a její vytváření jsou totiž klišé a fráze. V této souvislost je proto třeba si připomenout výrok amerického státníka Benjamina Franklina (1706–1790) o společné odpovědnosti: „Musíme všichni táhnout dohromady nebo viset každý zvlášť.“ Možným východiskem je domáhat se kompenzací v občanskoprávním řízení kvůli nedodržení smluv.

Již antičtí Římané tvrdili, že se smlouvy musejí plnit – pacta sunt servanda –, což tvořízáklad závazkového práva, na němž je založena západní civilizace i celá současná globální ekonomika. Občanskoprávně lze žalovat státy i vlády. Vše však naráží na fakt, ženelze vzít z dlaně chlup, když na ní už dávno není –chlupy či peníze jsou v dlaních autorit i států jen virtuálně. Mohou obchodovat jen virtuálními sliby, aby udržely ekonomiky, závazková práva a národní (i jednu nadnárodní) měny, a doufat, že nebudou znehodnocované.

Antičtí Římané

Stejně jako na většinu věcí v západní civilizaci měli i na tyto požadavky právní odpověď antičtí Římané. Do svého právního řádu totiž zařadili výhradu, již uznávali od pradávna – úhradu škody v občanskoprávním řízení na základě principu vyšší moci, casus a nullo praestatur, kdy za náhody nikdo neodpovídá, tedy škoda s absencí zavinění. Může být malá, nebo velká vyšší moc, je však mimořádná, nepředvídatelná a většinou ji nelze kompenzovat ani specifikovat. Proto soud nemůže tyto požadavky uznat, ani přikázat plnit.

Antičtí Římané do svého právního řádu totiž zařadili výhradu, již uznávali od pradávna – úhradu škody v občanskoprávním řízení na základě principu vyšší moci, casus a nullo praestatur, kdy za náhody nikdo neodpovídá, tedy škoda s absencí zavinění. Může být malá, nebo velká vyšší moc, je však mimořádná, nepředvídatelná a většinou ji nelze kompenzovat ani specifikovat. Proto soud nemůže tyto požadavky uznat, ani přikázat plnit.

Institut vyšší moci kodifikovaný zákoníky od 19. století, jejž však soudy uplatňovaly již v předchozích stoletích, mají všechny civilizované státy ve svém právním řádu. Latinsky je tento institut označován vis maior – mimořádné, neodvratitelné a nikým nezaviněné události, například živelné pohromy, revoluce, tsunami, hurikány, epidemie či pandemie, které způsobí škodu jednotlivcům, územním celkům, korporacím i státům.

Většina právních řádů je označuje svým národním jazykem jako vyšší moc i polatinštěnou verzí římského vis maior – Force majeure, Höhere Gewalt, Fuerza mayor, Форс-мажо́р. Pojem vyšší moc a jeho obsah uznává i české právo. Od účinnosti nového Občanského zákoníku v roce 2014 je uveden v řadě paragrafů pro různé právní situace, například paragrafy 1928, 2074 či 2925.Anglosaské právo v důsledku svého historického vývoje a kombinace precedentního a kodifikovaného práva používá pro vyšší moc dva termíny:

  • pro mimořádné děje, příhody a škody způsobené člověkem a/nebo politickými událostmi, jako je stávka, válka, nepokoje či kriminální činy, Force majeure;
  • z důvodu kontinuity práva pak ty nezpůsobené člověkem, jako jsou hurikány, povodně či zemětřesení, Act of God – zásah boha. Patří mezi ně i pandemie.

Oba termíny nečiní strany sporu odpovědné za událost, ale zejména v případě Force majeure je nevyviňují zcela – odpovědnost vymezují na dobu jejího působení.

Odkaz na Starý zákon

Anglosaské dvojí označení pro mimořádné události, zejména Act of God, odkazuje do dávné minulosti – a to na nikoli dvě zodpovědné strany, ale na poškozený subjekt a zásah boha, přírody, občas nazývaný prozřetelnost. Act of God se používá častěji a vztahuje se ke Starému zákonu.

Anglosaské dvojí označení pro mimořádné události, zejména Act of God, odkazuje do dávné minulosti – a to na nikoli dvě zodpovědné strany, ale na poškozený subjekt a zásah boha, přírody, občas nazývaný prozřetelnost. Act of God se používá častěji a vztahuje se ke Starému zákonu.

V tomto století se v anglosaské jurisdikci vyskytl případ, kdy se pojištěnec odvolal proti odmítnutí pojišťovny zaplatit mu škodu způsobenou přírodními živly odkazem na Act of God. Po zamítavém soudním verdiktu se poškozený obrátil na příslušný soud se žalobou na boha. Soud se jí zabýval a hledal zákonného zástupce boha, kterého by mohl předvolat, ale nenalezl ho. První zásah boha s cílem napravit/změnit nežádoucí mezilidské jednání je v kapitole 6, První knihy Mojžíšovy Genesis:

  • „Viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka, a každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.
  • Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.
  • Řekl: ,Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.‘
  • Ale Noe našel u Hospodina milost.
  • Bůh pohleděl na zemi; byla celá zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.
  • Řekl Bůh Noemu: ,Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.
  • Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím z pod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne.
  • S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů.‘“

Událost byla Act of God v původním smyslu – potrestání lidstva kvůli nápravě zla, pýchy, nedostatku pokory, a nejspíše i blbosti. Žádný konkrétní člověk ji nezpůsobil, ani ji neplánoval. Prostě se stala.

Prozřetelnost

V zemích s anglosaským právem bude kvůli koronavirové pandemii mnoho žalob na náhradu škod, i hromadných, přičemž mnoho z nich bude odkázáno na vyšší moc a spory se povlečou. Žijeme v moderní společnosti, která neví, jak se definovat. Před několika lety renomovaný český ekonom navrhl označit se v důsledku vyspělosti (a zpupnosti) za vrchol vývoje (po éře postindustriální), za „zážitkovou společnost“. Dnes vystupuje v televizních diskusích a není to „zážitek“, ale děs.

Prozřetelnost je od osvícenectví považovaná za hybatele dějin. Ve svých filozofických a sociologických pracích ji používal i první československy prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Prozřetelnost je od osvícenectví považovaná za hybatele dějin. Ve svých filozofických a sociologických pracích ji používal i první československy prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). A „neviditelná ruka trhu“ skotského zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe (1723–1790) je svým způsobem také prozřetelnost.

Současná koronavirová pandemie je podle anglosaského práva nesporně Act of God, zásahem boha, s nímž se zástupci prozřetelnosti na Zemi – vlády států – budou muset vyrovnat bez ohledu na vyšší moc. Nejen v Česku bude váženo a zváženo, kdo jednal, tedy konal a vykonal, a kdo byl zpupný a jen pózoval.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.