Koronavirová krize: Mírné varování před mnohem horšími katastrofami

Když začaly letošní bezstarostné prázdniny, čísla nakažených zůstávala po jarních opatřeních až do poloviny srpna přijatelně nízká. Začaly se objevovat zprávy o hromadných oslavách „porážky viru“, třeba party na Karlově mostě nebo později sešlost v baru Techtle Mechtle. V médiích se začala množit prohlášení a rozhovory lékařských, ekonomických a uměleckých celebrit, které veřejnost ujišťovaly, že i ta jarní protiepidemická opatření byla zbytečná a jen poničila naši ekonomiku.

Rektor staroslavné Univerzity Karlovy Tomáš Zima v rozhovoru 20. srpna pravil, že je to jen „mediální virus“, roušky jsou k ničemu, a zpochybnil i význam vakcíny. Tu a tam se objevovala varování odborníků před možným nástupem nové vlny epidemie, ale ta byla vyslovována jen opatrně a slabým hlasem, a především u politiků nepadala na úrodnou půdu.

Žádné bití na poplach

Počátkem července jsem napsal na covidové téma článek, v němž jsem si liboval, jak jsme to na jaře báječně zvládli, že současná epidemiologická situace je dobrá, že je reálná naděje, že by se virus z populace dal prakticky úplně eliminovat a že možná už nebude třeba téměř žádných plošných opatření s výraznými negativními ekonomickými dopady.

Jen o pár řádků dál jsem ale také vyjádřil obavu, aby se po poněkud uspěchaném prázdninovém rozvolnění omezujících opatření epidemie později nevrátila a nevymkla se kontrole. A vyjádřil jsem naději, že se rozběhne avizovaná „chytrá karanténa“, jež umožní selektivně se zaměřit na rychle identifikovaná ohniska nákazy. Už tehdy mě znepokojovaly zprávy, že potřebná logistika na zajištění masivního testování funguje špatně a že testovací kapacity zaostávají za deklarovanými sliby.

Také jsem uvedl, že očekávám, že se co nejdříve objeví osoba zodpovědná za efektivní zkoordinování nezbytných opatření. Je až fatální, že řada z těch, kteří úspěšně organizovali jarní úspěšné tažení proti viru, opustila z různých důvodů důležité pozice a prakticky nikdo z nich nezačal bít na poplach, když se začátkem září začaly objevovat známky druhé vlny epidemie. Média poskytovala prostor bizarním postavám, dle nichž se virus vyrobený v čínské laboratoři vyčerpal a do Vánoc samovolně vymizí, a že se jím nesmíme strašit.

Ještě 4. října, kdy už bylo jasné, že se řítí katastrofa, zveřejnila skupina lékařů v čele s Romanem Šmuclerem, Janem Pirkem, Janem Hnízdilem a Radkinem Honzákem otevřený dopis, v němž žádala zrušení „drastických opatření“, konečně zaváděných vládou. Je smutné, byť do jisté míry pochopitelné, že v atmosféře názorového chaosu mezi lékaři a některými odborníky vláda jednala liknavě a nerozhodně.

Od začátku covidové krize dodnes se k situaci nejotevřeněji a až brutálně upřímně, ale na základě jednoduchých odborných výsledků vyjadřuje můj starý známý, profesor Jaroslav Flegr. Jeho názory, publikované nejprve na Facebooku, později i v některých internetových médiích, byly ovšem dlouho považované za pesimistickou kuriozitu. Nyní se ukazuje, že jeho temné předpovědi založené na analýze dostupných dat o exponenciálním nárůstu počtu nakažených, těžce nemocných i zemřelých se téměř potvrzují.

Pozitivní aspekty

Kdyby tak burcoval veřejnost, a především politiky již od září někdo z odpovědných na vládní úrovni (ministr nebo prominentní epidemiolog), mohli jsme na tom být jako třeba Německo. Nestalo se. Podobné „šmuclerovské“ deklarace se však objevily i jinde ve světě – například deklarace z Great Barringtonu či petice některých belgických nebo švýcarských lékařů – a podepsala je řada odborných kapacit. Co tyto lidi vede k nerealistickému názoru, že lze ochránit jen zranitelné skupiny a u ostatních většinou lehké onemocnění neřešit?

Zásadní roli hraje jejich politická orientace – pravicový libertariánský světonázor. Jeden můj známý veřejně prohlašoval, že jeho postoj vychází z americké Deklarace nezávislosti vyhlašující tři základní principy – právo na život, svobodu a možnost jít za svým štěstím. Dovozoval z toho, že přehnaně zdůrazňujeme právo na život na úkor svobody, a že tedy je v pořádku, když odmítneme nějaká státem nařizovaná omezení svobody (shromažďování, roušky) i za cenu úmrtí některých z nás.

Průběh této pandemie doprovází neuvěřitelné množství bizarních falešných zpráv, kterým část populace naslouchá. Co chvíli přiletí zaručená zpráva o umělém původu nového koronaviru, ve kterém má prsty Bill Gates, George Soros či čínští komunisté, o jeho souvislosti se sítí 5G či o zaručených lécích na toto onemocnění. V našich médiích se jako zdroj těchto nesmyslů uvádějí většinou „ruští trollové“. Kupodivu se téměř ignoruje, že ukázkovým zdrojem je i prezident nejmocnější země světa…

S trochou dobré vůle ale najdeme i na dnešní situaci pozitivní aspekty. V první řadě tato krize dala silný impuls k vývoji principiálně úplně nových, často futuristických diagnostických technik, které by již brzy měly umožnit mnohem citlivější a rychlejší detekci nejen koronavirů, ale i stovek jiných patogenů. Dosavadní metody jsou založené na principech starých více než 20 let a nebyly inovované, protože dosud celkem vyhovovaly, a nebyl tlak na jejich podstatné zlepšování.

Je realistické očekávat, že během krátké doby budou k dispozici levné testy na stanovení řady virů, jež si budou moci provádět lidé i sami tak často, jak budou chtít. Epidemie podnítila i intenzivní základní výzkum biologie koronavirů i jiných virů způsobujících respirační onemocnění. Kupodivu se ukázalo, že o mechanismech poškození buněk respiračního traktu jak přímo virem, tak nepřímým poškozením nevhodně zvolenými zbraněmi imunitního systému víme velmi málo.

Silný stát

Epidemie zdůraznila i nutnost vývoje nových protivirových léků (z těch dosavadních nadějných se zatím žádný příliš neosvědčil). Téměř nic nevíme o příčinách chronických srdečních, cévních a neurologických komplikací choroby covid-19. Velmi důležité budou výsledky testování řady očkovacích látek, a především jejich masové nasazení, jež jsou hlavní nadějí pro dosažení kolektivní imunity.

Krizová situace také ukázala, jak důležité je mít dobře fungující veřejné instituce a silný stát, jenž může mobilizovat technické zdroje i značné finanční prostředky. Stálo by za úvahu, zda by tyto ekonomické aspekty nemohly být částečně řešeny také novými odvážnými přístupy moderní monetární teorie, a to nejen v krizových časech.

Současnou krizi beru jen jako relativně mírné varování před jinými, potenciálně mnohem horšími globálními katastrofami a jejich společenskými důsledky. Uvědomme si, že nemoc covid-19 je ve srovnání s historickými epidemiemi velmi mírná – v naší populaci s poměrně vysokým podílem starých a jinak chronicky nemocných lidí je její smrtnost asi jedno procento, zatímco ve společnostech s mnohem horším zdravotním a sociálním zabezpečením, a tudíž i mnohem nižším počtem starých lidí, je řádově nižší.

S trochou cynismu může někdo říci (a popírači závažnosti nynější epidemie to implicitně činí), že společnosti nevznikne větší škoda, když u nás za rok zemře namísto obvyklých 110 tisíc lidí o pár desítek tisíc víc (většinou starých a „neproduktivních“, a ještě společnost ušetří na důchodech a zdravotních výdajích). Kdyby taková epidemie nastala před sto či dvěma sty lety, asi by to nevzbudilo velkou pozornost – umíralo by jen trochu víc starých lidí, jichž tehdy v populaci bylo relativně mnohem méně než dnes.

Lidé byli zvyklejší na předčasná úmrtí – byla nesrovnatelně vyšší dětská úmrtnost, umíralo se na dnes banální onemocnění, jež se řeší antibiotiky, chirurgie byla ve srovnání s dneškem primitivní. Kdyby tehdy udeřil covid-19, nehrozil by problém zahlcení nemocnic, protože se do nich se příliš nechodilo. A už vůbec by nebyl problém s respirátory a s nedostatkem lůžek na jednotkách intenzivní péče, protože tehdy neexistovaly.

Zásadní humanitní pokrok

To je jeden z argumentů, které slýcháváme od pravicových libertariánů, kteří současnou epidemii bagatelizují, a říkají, že příliš lpíme na životě, a málo si ceníme svobody. Jak na něj odpovědět? Tak, že v dnešní společnosti si mnohem víc ceníme každého lidského života. Tento zásadní humanitní pokrok ve společenském vědomí si v běžném životě vůbec neuvědomujeme, protože jej považujeme za samozřejmost.

V budoucnu číhají nejen další těžké epidemie (třeba s nakažlivostí spalniček a smrtností eboly), ale i jiné potenciální globální katastrofy. Kromě těch spojených se změnami klimatu nás prakticky v kterémkoli okamžiku mohou fatálně postihnout například důsledky mimořádně silné sluneční erupce a následné geomagnetické bouře, které by dlouhodobě vyřadily z provozu většinu elektrických zařízení.

Taková událost nastala naposledy v roce 1859, tehdy ovšem elektrických zařízení bylo málo, proto si toho naprostá většina lidí všimla jen v souvislosti s intenzivními polárními zářemi. Uvádí se, že pravděpodobnost takové události, na niž nejsme skoro vůbec připraveni, je asi jedno procento za deset let, takže něco takového možná nastane ještě za života dnešních generací. Ve srovnání s tím je dnešní epidemie „čajíček“.

Tváří v tvář všem těmto hrozbám se proto jeví naprostým šílenstvím nynější nesmyslné velmocenské soupeření a nesmírně nákladné zbrojení spojené s reálnou možností zničení světa sebevražedným jaderným konfliktem. Jedinou záchranou může být zvládnutí nových mocných technologií schopných čelit aspoň částečně těmto hrozbám. Považme jen, jak výrazně by mohla věda a z ní vyplývající technologie pokročit, kdybychom na ně věnovali jen polovinu současných nákladů na zbrojení…