Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Konzervativci musejí objevit nové ideje. Staré se už vyčerpaly

  10:19
Konzervativci dlouho hledali společnou ideu, než se zformovali k odporu. Dnes aspoň dokázali pojmenovat, proti čemu bojují, a co je spojuje. Radikálové oproti tomu dokázali zformulovat své teorie, přičemž se opřeli o lidská práva, svobodu a rovnost. Konzervativci se především musejí zbavit kulturní destrukce. Píše Vlastimil Podracký.

Moderní společnost. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Konzervativní a národní síly, které měly v Evropě převahu, od šedesátých let 20. století zanikaly, ztrácely podporu mladých, potácely se v nejasných idejích, hloubaly v minulosti, zabíhaly do extrémů a vracely se k nefungujícím starým ideologiím. Dlouho hledaly společnou ideu, než se zformovaly k odporu. Dnes alespoň dokázaly pojmenovat, proti čemu bojují, a co je spojuje.

Radikálové oproti tomu dokázali včas zformulovat své teorie, přičemž se opřeli o lidská práva, svobodu a rovnost a teorie Frankfurtské školy. Velkou posilou jim byla ekologická ideologie s výzvou k návratu ke skromnějšímu životu, která se rozcházela s kapitalismem a hromaděním bohatství.

Konzervativci se dlouho opírali o to, co dosloužilo, a vykazovalo problematické výsledky – sobectví, staré nefungující ideje, individualismus, honba za úspěchem na úkor rodiny a spoléhání na trh, že vše vyřeší. Nakonec nevěděli, k čemu mají vychovávat své děti. Ideje starého liberalismu se staly kontraproduktivní a pokrytecké především proto, že zaniklo vlastenectví a kolektivní idea, která spojuje ke společným cílům a zajišťuje kolektivní ctnosti věrnost, jednotu, sounáležitost či úctu.

Rovnováha individuální svobody a kolektivní sounáležitosti byla porušena. Zůstaly jen individuální a materiální cíle a nihilismus na sebe nenechal dlouho čekat. V současnosti vládne bezideovost a bezradnost. Úpadek kolektivních idejí vytvořil prostředí pro ideologii, která se tváří rovnostářsky a levicově, ale ve skutečnosti jde o relativismus. Tento aktivismus se vyznačuje postliberalismem, svobodou považovanou za anarchii, a destrukcí v podobě ideologických výmyslů.

Vytrácení společného díla

Podstata aktivistické činnosti nespočívá ve svobodě, ale v příkazech a zásazích shora. Ideovým obsahem je univerzalistická a egocentrická oikofobie (nenávist k domovu). Ukazuje se, že antropologický univerzalismus vytvářející člověka bez rodiny a národa – egocentristu zbaveného všech problémů – se opírá jen o peníze.

Aktivistická oikofobie ničí přirozený řád. Dnes jsou aktivisté ve většině politických stran a není pro ně nepřijatelná cenzura – nenávistné projevy a dezinformace by se měly mazat a nepřipouštět v médiích. Jen oni vědí, co je nenávist a dezinformace, přestože je nejvíc šíří. Multikulturalismus nevytvořil univerzálního člověka ani společnost tolerantní ke všem kulturám.

Se ztrátou sociocentrismu, opuštěním společného zájmu a vytvořením egocentrické společnosti, kde je každý jen sám sebou a budoucnost státu a národa ho nezajímá, se vytrácí i požadavek společného díla. Egocentristé jsou anarchisty a nihilisty, kteří obhajují své materiální, a nikoli společenské zájmy, a neumějí si představit věrnost domovu – považují ji za nepřípustnou.

Kultury nekompatibilní svými normami a právními systémy nemohou soužívat. Proto se opět oddělují, vznikají zóny s právem šaría, kde kvete zločinnost. Budování univerzalismu neuspělo nejen v Afghánistánu, ale na celém Blízkém východě. Hnutí Black Lives Matter (BLM) chce oddělit rasy a vytvořit tu černošskou odmítající integraci. Současně vznikají nové kolektivy na základě pohlaví a antropologických odchylek, které nic nespojuje.

Národy, které měly zaniknout, se začínají vracet. Existuje totiž také nedestruktivní univerzalismus, jenž vzniká cestováním a stykem na internetu a vede k učení jazyků, přátelstvím a pracovním pobytům. Evropská unie jej však zavrhla a přijala za svou destruktivní ideologii. Egocentrismus je prosazován proti starým, přirozeným společenským útvarům – proti národu, obci a rodině. Člověk se stává modlou, která není nikomu odpovědná a má spoustu práv bez povinností.

Se ztrátou sociocentrismu, opuštěním společného zájmu a vytvořením egocentrické společnosti, kde je každý jen sám sebou a budoucnost státu a národa ho nezajímá, se vytrácí i požadavek společného díla. Egocentristé jsou anarchisty a nihilisty, kteří obhajují své materiální, a nikoli společenské zájmy, a neumějí si představit věrnost domovu – považují ji za nepřípustnou. Média ovládá egocentrismus, sociocentristické výjimky jsou ostrakizované jako nacionalisté a xenofobové.

Egocentrismus

Oikofobie a egocentrismus se posilují. Není jasné, jestli na začátku byla oikofobie, vzpoura proti rodnému prostředí, nebo egocentrismus s jeho přemrštěným humanismem. Egocentrismus ničí společnost a její normy, podbízení transsexuálům pak vývoj dětí v jejich pohlaví, což způsobuje rozvrat osobnosti a přirozených vztahů mezi mužem a ženou. Úpadek kolektivní identity vede k vítání migrantů, ztrátě historické paměti a k rozchodu s rodným prostředím.

Egocentrismus ničí společnost a její normy, podbízení transsexuálům pak vývoj dětí v jejich pohlaví, což způsobuje rozvrat osobnosti a přirozených vztahů mezi mužem a ženou. Úpadek kolektivní identity vede k vítání migrantů, ztrátě historické paměti a k rozchodu s rodným prostředím.

Inkluzivní školství je egocentrismem – v zájmu jednoho dítěte trpí všechny děti špatnou výukou. Když se žena v pozdějším věku rozhodne mít dítě, jsou jí poskytnuty všechny služby, ale nikdo si nezmiňuje, že by ženy měly rodit mladé kvůli svému zdraví i dítěte. Kampaň „Me Too“ je egocentrický útok na právní normy – jedinec a jeho pocity či zájmy jsou důležitější než zákony, v případě sexuálního obtěžování pak nastupuje presumpce viny.

Egocentrismus nedodržuje spravedlnost a rovnost, otvírá prostor pro nespravedlivé a anarchistické. Přitahuje však, protože nevyžaduje společenskou odpovědnost. Zaměření jen na jednotlivce představuje ústup od obecných norem, vzniká moralismus týkající se vybraných jednotlivců, po kterých je požadovaná absolutní čistota. Stavějí se proti sobě lidé, nikoliv ideje, o nichž je téměř zakázané diskutovat.

Konzervativci, kteří neopustili sociocentrismus, nenacházeli záchytný bod k vytvoření nové ideje, nedokázali odpovědět na destrukci, kterou často považovali za neškodnou, a styděli se za svou společenskou odpovědnost. Dlouho nechápali, že anarchistické akce jsou záměrné k rozvrácení starých pořádků, zničení národního vědomí a k vytvoření masy konzumentů bez vůle. Dnes už to vědí a snaží se o zachování rodiny a státu, často však naivně.

Obhajoba individuální svobody

Poté, co oikofobní nesmysly začaly ohrožovat každého občana, konzervativci se probudili a navzdory mnoha nejasnostem a omylům je konečně na světě něco, o co se mohou opřít. Většina lidí však stále tápe a nechápe, že aktivistická destrukce je zhoubná, může se jí postavit jen obhajoba národa.

Sociocentrismus nelze zakládat na překonaném nenávistném nacionalismu, ale na demokratickém státu, který hájí individuální svobodu a odmítá politickou korektnost a nerovnost před zákonem a v příležitostech. Lidská práva je nutné vykládat sociocentricky, v rovnováze s povinnostmi.

Sociocentrismus nelze zakládat na překonaném nenávistném nacionalismu, ale na demokratickém státu, který hájí individuální svobodu a odmítá politickou korektnost a nerovnost před zákonem a v příležitostech. Lidská práva je nutné vykládat sociocentricky, v rovnováze s povinnostmi.

Konzervativce čeká dlouhá cesta. K boji musejí být vybaveni nejen výzvami a kritikou protivníka, ale i objevit nové ideje, protože staré se už vyčerpaly. Jednou z nich je idea ekologická. Výzvy ekologie však vyřeší jen lidé v rámci národních kolektivů, vlastenci, kteří si uvědomují nejen nutnost zachování přírody, ale i svého národa, a tím celé civilizace, ochotní se obětovat pro budoucnost svých dětí.

Měly by také vzniknout nové vztahy národů a nové řešení jejich sporů. Kdo bude zajišťovat mezinárodní spravedlnost? Kdo bude chránit malé a slabé národy? Nějaké bezpečnostní struktury musejí zůstat. Zachování národů i přírodního prostředí není ideologie, ale princip, který platí v celé přírodě. Proto je třeba se především zbavit aktivistické a kulturní destrukce.