Nezdar vilniuského summitu a zpomalení procesu evropské integrace Ukrajiny vrhly jasné světlo na nedostatky východní politiky Evropské unie. Co se týče východního partnerství, chybí Evropě nejen peníze, ale i skutečná vize.
O vývoji situace na Ukrajině i o případných nových akcentech zahraniční politiky vznikající německé vlády ČESKÁ POZICE hovořila se známým německým odborníkem na postsovětský prostor a členem Valdajského klubu Alexanderem Rahrem.
ČESKÁ POZICE: Jak byste vlastně nazval to, co se právě děje na Ukrajině? Revolucí, lidovým povstáním, nebo snad pokusem o státní převrat?
„Nesmíme zapomínat, že Viktor Janukovyč evropskou integraci vůbec nezastavil“RAHR: Nacházíme se uprostřed událostí a lze jen těžko předvídat, zda situace na Ukrajině dospěje až k revoluci. Prozatím se zdá, že nikoliv, ovšem stačí jedna nepromyšlená akce či provokace, a události mohou okamžitě nabrat nový dramatický obrat.
Jednoznačně se naopak jeví to, že před devíti lety, v době takzvané oranžové revoluce, byl protestní potenciál společnosti silnější, než je tomu dnes. Byla tu větší nespokojenost a jako mnohem jasnější se jevily také její požadavky. Nyní tomu tak není. Majdan jednou požaduje změnu vlády, a jindy zase odchod Janukovyče nebo zrychlení procesu evropské integrace. Nesmíme však zapomínat, že Viktor Janukovyč evropskou integraci vůbec nezastavil, požádal pouze o odklad a snaží se dosáhnout upravení podmínek přístupové dohody.
ČESKÁ POZICE: Mezitím se celá tato otázka stala součástí geopolitické hry, ve které se Evropská unie jeví jako poněkud bezradná a na pokraji sil…
RAHR: Skutečně zde můžeme pozorovat geopolitickou konfrontaci mezi Ruskem a Evropou jako v dobách 18. a 19. století, přičemž lze jen těžko prohlásit, kdo je vlastně jejím vítězem, protože si přiznejme, že získání Ukrajiny na svou stranu nemůže nikdo ze zúčastněných považovat za skutečnou výhru.
Podíváme-li se totiž na celou věc trochu cynicky, pak jde vlastně o to, kdo zachrání Ukrajinu před státním bankrotem. Evropská unie jí však může nabídnout jen morální podporu, nikoli peníze, které nemá, zatímco Rusko jí může poskytnout úvěr nebo snížit cenu plynu (rozhovor proběhl před tím, než ve středu ruský prezident Vladimir Putin snížil Ukrajině o třetinu cenu ruského plynu a slíbil podpořit její rozpočet injekcí 15 miliard dolarů – pozn. red.). A tím začíná smlouvání jako na bazaru. Přitom však nezapomínejme, že v jednoduché situaci není ani samotná Ukrajina, neboť jedna její část inklinuje spíše k Evropě, zatímco druhá spíše k Rusku.
ČESKÁ POZICE: To, jak v této situaci vystupuje Evropská unie, je opravdu smutné. Nabízí zářivou budoucnost, a přitom to vypadá, jako by nechápala, že k ní je třeba urazit určitou cestu. Tímto svým postojem Ukrajině ztěžuje její volbu. Co byste za této situace doporučil Kyjevu: evropskou cestu, pokračující politiku připomínající houpačku, nebo východní integraci?
RAHR: Cesta Ukrajiny vede jednoznačně do Evropy, a nikoliv do Asie. Zároveň je pravdou, že v Evropské unii v její dnešní podobě Ukrajinu nikdo neočekává, zrovna tak jako třeba Turecko. Vyhlídky na členství zatím vůbec nepadají v úvahu, jedná se tu o přidružení. Právě proto její volba není snadná.
„Nejlepší by bylo zřejmě to, pokud by se Ukrajina přibližovala Evropě společně s Ruskem, k čemuž by však byla nutná změna koncepce“Nejlepší by bylo zřejmě to, pokud by se Ukrajina přibližovala Evropě společně s Ruskem, k čemuž by však byla nutná změna koncepce. Západ na to není připraven, neboť v jeho očích představuje Evropa demokracii, ráj lidských práv, vzkvétající hospodářství, zkrátka a dobře to, že je vše v nejlepším pořádku. A naopak nemá žádnou vizi, jež by se týkala toho, co si počít s Ukrajinou, Běloruskem nebo právě Ruskem a jaké je místo těchto zemí ve společné Evropě.
Měli bychom se znovu zamyslet nad tím, co vlastně rozumíme pod pojmem Evropa, a udělat v ní konečně místo i slovanským státům. Stejně tak je nepochopitelné, proč Evropská unie stále nemíní vzít na vědomí formující se Euroasijskou unii.
ČESKÁ POZICE: Mluvíme-li o Ukrajině či Východním partnerství, vždycky se dostaneme k tomu, že EU nemá žádnou skutečnou strategii týkající se Ruska. Z čeho to podle vás pramení?
RAHR: Evropa má v současnosti jedinou strategickou představu, lze-li to tak vůbec nazvat, a tou je zabránit tomu, aby se z Ruska stalo impérium. O tom samozřejmě nikdo otevřeně nemluví, ale všichni vědí, že to tak je. To je však nanejvýš destruktivní přístup, který vede jednoznačně pouze k nové studené válce. Rusko je dnes totiž silnější než dříve, chování Evropy v postsovětském prostoru vnímá nepřátelsky a nebude jen se založenýma rukama přihlížet tomu, jak je vytlačováno do Asie.
Tato strategie je ostatně nesprávná už proto, že vůbec neposiluje bezpečnost celého kontinentu. Místo toho by bylo třeba s Ruskem pragmaticky spolupracovat v konkrétních hospodářských a bezpečnostních otázkách. Proto by se mělo hovořit o Euroasijské unii, měly by se vymýšlet společné programy NATO a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) a v trojúhelníku s Ukrajinou jednat také o východní politice unie.
ČESKÁ POZICE: V určitých praktických otázkách bylo možné dojít ke shodě i se Sovětským svazem, teď však jako by si Evropská unie nechtěla uvědomit, že nejednotnost euroasijského geopolitického prostoru nahrává pouze třetí straně. Prosazuje zavedení zóny volného obchodu se Spojenými státy, a přitom by bylo přinejmenším stejně užitečné, pokud by se o to samé snažila i směrem na východ, nemám pravdu?
RAHR: Vše je potřeba střízlivě uvážit. Spojencem Evropy jsou Spojené státy. Proto nesmíme zapomínat například na to, že Amerika drží nad Evropou, která na výdajích na obranu tradičně dost šetří, ochranný deštník.
Stejně tak si je třeba uvědomit, že Spojené státy o vytvoření společného hospodářského prostoru s Evropou nijak neusilují. V jejich zájmu je mnohem více volný obchod. Zatímco zájmy Evropy si vyžadují, aby došlo k prohloubení hospodářských vztahů jak se Spojenými státy, tak s východními sousedy.
ČESKÁ POZICE: Evropská unie však bude jen sotva schopna uplatňovat efektivně svoje zájmy, dokud bude takto nejednotná a nedokáže zformulovat jediný společný zájem. Což dobře ilustrují i události kolem ukrajinské krize. Polsko je motivováno něčím jiným než Německo a opět něco jiného je motivací třeba pro Francii. Nemáte například pocit, že Varšava v daném případě trochu překročila hranice své role?
RAHR: Varšava občas demonstruje svůj status střední mocnosti a skutečně se zaplétá do geopolitiky. Za každou cenu se snaží dokázat, že rozumí procesům týkajícím se Východního partnerství lépe a snaží se určovat východní politiku unie. Svým prosazováním geopolitického faktoru v souvislosti s Ukrajinou se Polsko dopustilo chyby, současně je ovšem bez diskusí, že má o východní Evropě pravděpodobně lepší přehled než kdokoliv jiný. K tomu disponuje základnou odborníků, která například v Německu neustále slábne. Polsko má tudíž při tvorbě východní politiky unie nenahraditelnou roli a Německo je také připraveno ke společné spolupráci, ovšem na bázi rovnocenného partnerství, nikoliv v závěsu za Varšavou.
„Prosazováním geopolitického faktoru v souvislosti s Ukrajinou se Polsko dopustilo chyby“Při utváření této politiky samozřejmě nelze opominout Rusko, a po tragédii prezidentského speciálu u Katyně ve vztahu Varšavy a Moskvy dokonce došlo ke sblížení. Vzájemný dialog byl upřímnější, vstřícnější a pragmatičtější, což prospělo také Evropě, nicméně teď je situace trochu jiná. Jelikož je budoucnost evropské východní politiky do značné míry ovlivněna vývojem polsko-ruských vztahů, je třeba se vrátit k tomuto tónu, neboť rusofobie, geopolitický postoj připomínající 18. století a zbytečná konfrontace, nás nikam neposune. Nemůžeme dělat to samé, co neustále vyčítáme Rusku.
ČESKÁ POZICE: Což je velmi pokrytecký postoj, který je bohužel v chování Evropy čím dál zřetelnější…
RAHR: Já bych to nenazýval pokrytectvím. Spíš bych to popsal tak, že v politice se každá země snaží sledovat své vlastní zájmy. V éře globalizace je pro ně však třeba nalézt určitého společného jmenovatele.
ČESKÁ POZICE: V debatě o Ukrajině a východní politice Evropské unie je ovšem nepostradatelné nejen Polsko, ale také Německo jakožto motor unie. Nakolik se může vytvořením nové koaliční vlády změnit východní politika Berlína a kam se mohou obecně přesunout akcenty jeho zahraniční politiky?
RAHR: Lze mluvit o určitém novém začátku, neboť ministerstvo zahraničních věcí povede podle všeho opět sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier, který v letech 2005 až 2007 německou diplomacii už jednou řídil. Jednoznačně počítám s tím, že co se týče východní politiky, přijde Německo s novými konkrétními návrhy.
„Zapojením Moskvy se Berlín snaží vdechnout nový život výmarskému trojúhelníku“Ve vztahu k Rusku jde o pragmatické prohloubení a rozšíření koncepce pod heslem partnerství pro modernizaci. Zapojením Moskvy se Berlín snaží vdechnout nový život výmarskému trojúhelníku a nelze vyloučit, že dojde k přehodnocení programu Východního partnerství, jehož výsledkem by mohlo být zapojení Ruska. Bylo by totiž chybou Rusko izolovat a pokoušet se zatlačit jej do Asie.
To jsou tedy cíle Německa, ovšem k úspěchu této politiky je nezbytně nutný také konstruktivní přístup Moskvy. Neboť jak se zdá, Rusko se od Evropy odvrací, a nelze vyloučit, že v současné chvíli na takovéto sbližování patřičně nezareaguje. Což by byla chyba.
- Rozhovor vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
