Zahraniční politika Západu je od konce studené války založená na principech a humanitárních kritériích a odmítá realpolitiku a její sféry vlivu a zájmy. V případě občanské války v Sýrii a katastrofy v Aleppu však vzniká otázka, zda by nebyla efektivnější „chladnokrevná a bezcitná“ realpolitika než humanitarismus, a to nejen z hlediska západních zájmů, ale i humanitárních cílů.
Podle realpolitiky vládne mezinárodním vztahům anarchie, a proto nejsou stabilní. Státy přežívají díky prosazování vlastních zájmů. Smlouvy a mezinárodní právo nejsou příčinou, ale odrazem mocenského uspořádání, a trvají tak dlouho, dokud státům vyhovují, eventuálně si je mocnosti vynucují. Neexistuje žádná autorita ani mezinárodní společenství, ale pouze zájmy velmocí a síla k jejich prosazení. Tuto situaci považují realisté za danou – nelze ji změnit.
Stabilita a mír
Hlavními cíli realpolitiky jsou zájmy – střízlivě definované priority, které zajišťují bezpečnost a přežití státu – a moc, tedy síla a vliv, jimiž stát chrání své zájmy. Vztah zájmů a moci má pro realpolitiku zásadní význam – zájem, který v případě nouze nelze podpořit silou, není skutečný; není-li síla použita k zajištění zájmů, pak jde o její neefektivní a nezodpovědné použití.
Klíčem k zajištění stability a míru je, že velmoci navzájem znají své zájmy a uznávají je. Pokud tomu tak není, nebo velmoci neprosazují zájmy, ale hodnoty, riziko války roste. |
Umění realpolitiky spočívá v definování zájmů a síly k jejich prosazení. Síla je vždy omezená, proto je třeba ji používat pouze k zajištění skutečných a nezbytných zájmů. Realpolitika předpokládá uměřenost v použití sily a její maximální nasazení jen v případě ohrožení vlastních zájmů. Jejich obrana musí být předvídatelná, neochota je bránit a jít kvůli nim do střetu povzbuzuje ostatní velmoci, aby zkoušely, kam až mohou zajít.
Klíčem k zajištění stability a míru je, že velmoci navzájem znají své zájmy a uznávají je. Pokud tomu tak není, nebo velmoci neprosazují zájmy, ale hodnoty, riziko války roste. Proto je třeba dosáhnout a neustále udržovat rovnováhu sil. Ta velmoci nabádá k jejímu uvážlivému uplatňování, což vede ke stabilitě, jež sice nezaručuje trvalý mír, ale je k němu nejlepším nástrojem.
V mezinárodních vztazích vždy existuje riziko jejich neřízeného vyhrocení, přičemž realpolitika se snaží zaměřením na zájmy a rovnováhu sil minimalizovat prostor pro střet. Realisté stavějí omezené a definovatelné zájmy nad neomezené a vágní hodnoty, proto v zásadě respektují suverenitu, sféry vlivu a nezasahování do vnitřních záležitostí státu i geopolitické zákonitosti, kulturní podmíněnosti a historii. Snaží se je pochopit a jednat v souladu s nimi a úsilí je obejít považují za marné a často i nebezpečné.
Morálka
Realpolitika nemá vyšší cíl, jako je světová demokracie či svět bez válek, neslibuje, že předejde válkám a konfliktům, ani že vyřeší každou situaci či problém, pracuje se světem, jaký je. Zahraniční politika pro ni není megalomanská ideologická výprava, neusiluje o ideální, ale konkrétní cíle. Pro realisty je stabilita a řád víc než šíření západních hodnot, lidských práv a demokracie. Historické precedenty mají větší váhu než abstraktní principy.
Morálka realpolitiky spočívá v dosažení nejlepších výsledků za daných okolností. Jde o volbu menšího zla, kterou může odmítnout jednotlivec, ale státník tím způsobit svému národu ještě větší škodu. |
Realpolitika bývá považovaná za nemorální, což z hlediska osobní morálky také je. Realisté však rozlišují morálku osobní a státní. Zatímco jednotlivec si může dovolit jednoduché morální volby, představitelé států nikoli. Pohybují se v mnohem složitějším prostředí, a proto musejí brát ohled na více zájmů, okolností, následků, a především jsou zodpovědní za národy. Navíc jednání na základě osobní morálky často vede k nemorálním výsledkům.
Morálka realpolitiky spočívá v dosažení nejlepších výsledků za daných okolností. Jde o volbu menšího zla, kterou může odmítnout jednotlivec, ale státník tím způsobit svému národu ještě větší škodu. Jakkoliv dobré úmysly nestačí, protože neberou v úvahu důsledky. Poměřování zahraniční politiky osobní morálkou je laciným a nezodpovědným moralizováním. Obrana zájmů vlastního státu a obyvatel může být nemorální z hlediska osobní morálky, navzdory tomu morální.
Pocit nadřazenosti
V případě humanitarismu stojí úmysl nad následky. Dobrý úmysl nejen umožňuje nezabývat se následky, ale ospravedlňuje i jednání s negativními důsledky – poskytuje opojný pocit morální nadřazenosti a jednoduchou orientaci ve světovém dění. Moralizování nahrazuje uvažování v kontextu. Humanitarismus posuzuje jednání států osobní morálkou – nikoli na základě zájmů, ale utrpení a nespravedlnosti, jež je třeba odstranit, politiku založenou na zájmech a rovnováze sil i historické a kulturní podmíněnosti lze překonat.
Stoupenci humanitarismu mají pocit nadřazenosti nad přízemním světem zájmů a síly – zájmy však neumějí definovat ani respektovat a moc používají lehkovážně, a nikoli ve správný čas, na správném místě a ve správném rozsahu |
Humanitarismus nahrazuje sféry vlivu správnou a špatnou stranou. Do svých představ o světě nevpouští nežádoucí vlivy reality a vždy se vztahuje k ideálu. Nerozlišuje mezi domácí a zahraniční politikou a do mezinárodních vztahů se snaží vnášet trestní právo. Odmítá volbu mezi dvěma zly, jeho nárok je absolutní – dobro, nebo zlo. Základ diplomacie tvoří morálka a mentorování ostatních, nikoliv pragmatičnost, jíž se dosáhnou kompromisy a vzájemně výhodné dohody.
Cílem humanitarismu je šířit lidská práva, demokracii a jedno světové společenství, což do mezinárodních vztahů vnáší nejistotu. Namísto omezených zájmů vstupují univerzální ambice – sílu je třeba k odstranění zla a dosažení ideálu, čímž nastávározpor. Moc, která je vždy omezená, má sloužit neomezeným a vágním cílům.
Stoupenci humanitarismu mají pocit nadřazenosti nad přízemním světem zájmů a síly – zájmy však neumějí definovat ani respektovat a moc používají lehkovážně, a nikoli ve správný čas, na správném místě a ve správném rozsahu. Humanitarismus často končí pasivním mlčením a ignorováním negativních důsledků a jeho politika neomezených cílů ústí v nekonečné ustupování. Humanitarismus je pokrytecký, protože nedokáže dostát svým požadavkům.
Nepochopení situace
Společným jmenovatelem intervencí v Somálsku, Jugoslávií, Afghánistánu, Iráku a Libyi či naivního pohledu na arabské jaro je humanitární přístup – něco udělat pod tlakem emočních záběrů, nevolit menší zlo, ignorovat místní specifika a kulturní podmíněnosti, víra, že hodnoty budou mít během několika let dostatečně pevné základy, nebo přesvědčení, že utlačovaná skupina se nemůže stát utlačovatelem.
Humanitarismus nedokáže pochopit situaci v Sýrii, protože svět rozděluje na dobré zastánce lidských práv a jejich špatné popírače, v důsledku čehož nedokáže analyzovat zájmy jednotlivých skupin a bezradně osciluje mezi odmítáním reality a fantazírováním o vojenském zásahu |
Z pohledu humanitarismu jsou události v Sýrii jasné – její prezident Baššár Asad ztratil morální nárok vládnout, protože zabíjí vlastní občany. Musí proto odejít a nastat změna režimu. Vedle toho stoupenci humanitarismu podléhají iluzi o umírněných povstalcích, protože každý přece touží po liberální demokracii.
Humanitarismus nedokáže pochopit situaci v Sýrii, protože svět rozděluje na dobré zastánce lidských práv a jejich špatné popírače, v důsledku čehož nedokáže analyzovat zájmy jednotlivých skupin a bezradně osciluje mezi odmítáním reality a fantazírováním o vojenském zásahu, který však může Západ dostat do konfliktu s Ruskem. Zatím se zmohl jen na výhrůžky, odsudky, nereálné plány a mentorování Rusů. Jeho neochota k menšímu zlu a kompromisu a představa Sýrie jako liberální demokracie pak válku nepřímo prodlužují.
Trvání na odchodu Asada, protože je padouch, mu poskytlo čas konsolidovat svou pozici. Výsledkem hledání liberálních a demokratických povstalců je, že jich není mnoho a nejsou ani příliš liberální. Morální postoj humanitarismu tedy v Sýrii vede k nemorálním důsledkům.
Neexistence ideálního řešení
Z pohledu realpolitiky v syrské občanské válce není ani jedna strana lepší, neexistuje ideální řešení a cesta k jejímu ukončení je dlouhá, protože se v ní odrážejí staré etnické a sektářské konflikty a protichůdné zájmy velmocí. Na jedné straně stojí Asadův režim a jeho spojenci Rusko a Írán, na druhé prolínající se a zároveň soupeřící povstalci – od sekulárních po džihádisty. A také Kurdové se svými cíli a Islámský stát.
Z pohledu realpolitiky v syrské občanské válce není ani jedna strana lepší, neexistuje ideální řešení a cesta k jejímu ukončení je dlouhá, protože se v ní odrážejí staré etnické a sektářské konflikty a protichůdné zájmy velmocí |
Skupiny povstalců podporují regionální mocnosti Turecko a Saúdská Arábie, přičemž je téměř nemožné je rozdělit na dobré a špatné, jak ukázaly americko-ruské rozhovory v Ženevě. Navíc nejen každá z nich, ale i mocnosti mají své představy – Saúdská Arábie chce omezit vliv Íránu a Turecka a pacifikovat Kurdy, Írán zase zachovat šíitskou osu Libanon, Sýrie, Irák.
Situaci zásadně změnil vstup Ruska. Jeho podpora Asadovu režimu zaručuje, že nebude v dohledné době poražen. Především však omezil americký vliv. Doruského vstupu mohli Američané nechat konflikt vyhnívat, nebo do něj vojensky zasáhnout – jejich možnosti nic neomezovalo. Nyní však první řešení představuje růst vlivu Ruska a druhé možnost vojenského střetu. Rusové přenesli syrskou válku na globální úroveň a udělali z ní otázku vztahu obou velmocí.
Válka s Ruskem
USA neměly v Sýrii z hlediska své národní bezpečnosti či světové pozice žádný silný zájem ani subjekt, jehož vítězství by si přály. Asad nikdy zásadně neohrožoval postavení USA a jejich hlavní chybou bylo prohlášení, že musí odejít, z čehož neměly žádný prospěch – staly se účastníkem konfliktu, ve kterém neměly žádný zájem. Jejich jediným konkrétním cílem tak jeporážka Islámského státu, kterou však musejí zajistit místní mocnosti, což se i děje.
USA by se mohly dostat do války s Ruskem, aniž by znaly důvod, čímž by tahaly za kratší konec, přestože jsou vojensky silnější |
Pokud jde o opakující se výzvy k vojenskému zásahu v Sýrii, není-li definován zájem (a plán, co poté), pak ani není důvod k intervenci. Navíc hrozí střet s Ruskem a jeho eskalace, přičemž Rusové mají definované zájmy. USA by se tedy mohly dostat do války s Ruskem, aniž by znaly důvod, čímž by tahaly za kratší konec, přestože jsou vojensky silnější.
Bezletová zóna je pak příkladem neschopnosti humanitarismu chápat provázanost mocia zájmů. Znamená, že nebudou nasazeny pozemní síly. Jde tedy o signál, že ten, kdo ji zavádí, nechce eskalaci konfliktu. Nesleduje žádný zásadní zájem, je pouze gestem. Navíc může USA dostat do konfliktu s Ruskem, popřípadě ji využít islamisté podobně jako v Libyi.
USA jsou stále vojensky nejsilnější, navzdory tomu by si měly uvědomovat, čeho lze, či nelze dosáhnout, co má, a nemá smysl. Zavést v rozvrácené zemi demokracii a lidská práva nedokážou. Vstoupit do války s Ruskem kvůli Asadovi, jenž vraždí sunnity, aby ho nahradil sunnita, jenž vraždí alavity, nedává smysl.
Americká intervence
Americkou moc v Sýrii omezuje ruská přítomnost a složitá situace. Jejich zájem sice není jasný, ale tvrzení „žádný zásadní zájem v Sýrii, žádný zájem na ukončení konfliktu“ neplatí. Vstup Ruska do konfliktu totiž nutí Američany situaci řešit. Regionální hegemon USA má zájem, aby válka skončila, ale pod jeho vedením. Pokud bude ukončena bez nich, jejich pozice utrpí. Povzbudí ty, kdo nechtějí regionální rovnováhu sil nebo americkou hegemonii.
Zatímco důvod pro americkou intervenci v Sýrii nikdy neexistoval, vždy pro USA existovala možnost konflikt ukončit |
Realpolitická poučka praví, že není-li zájem na vítězství jedné strany, pak ať není vítězem nikdo. Tomu nahrávají vyrovnané síly. USA se sice na začátku vmanévrovaly do pozice Asadova odpůrce, ale díky svému globálnímu postavení a tomu, že nejsou přímými účastníky konfliktu, mají ideální příležitost zprostředkovat mír. Zatímco důvod pro americkou intervenci v Sýrii nikdy neexistoval, vždy pro USA existovala možnost konflikt ukončit.
Podmínky pro řešení syrské krize jsou stále stejné – podle vývoje zachování režimu s Assadem v čele nebo bez něho, podíl opozice na moci, společný boj proti Islámskému státu. Mírové uspořádání musí v Sýrii odrážet mocenskou realitu a zájmy relevantních stran konfliktu. S ohledem na Rusko a Írán musí být struktury režimu zachovány, s ohledem na Turecko nesmí vzniknout samostatný Kurdistán, s ohledem na monarchie Perského zálivu musejí být v nové vládě sunnité.
Ukončení vraždění civilistů
Tento proces bude složitý, s nejistým výsledkem a velkým rizikem, že strany konfliktu jej budou chtít vyřešit na bojišti. Pokud však někdo může zprostředkovatmírovou dohodu, pak USA. Základním rámcem by mohla být dělba moci podle vzoru Libanonu, kde se občanská válka odehrála podobně jako v Sýrii, přičemž křehký kompromis muslimů a křesťanů platí dodnes.
Realpolitické řešení se snaží o nejlepší možný výsledek. Jeho vedlejším produktem je ukončení vraždění civilistů, ačkoli zřejmě nebudou žít v liberální demokracii. |
V Případě USA to předpokládá nejen zavrhnout nereálné představy, ale i jednat s Asadem a sunnitskými povstalci, kteří nejsou liberálními demokraty, a akceptovat, že bez Rusů řešení není možné. Alternativou je prodloužení občanské války až do vyčerpání jedné strany a následné odplaty, což není v zájmu USA ani humánní. Cílem humanitarismu je změna syrského režimu, protože zabíjí vlastní lidi, cílem realpolitiky kompromis, jenž ukončí konflikt, protože odpovídá americkým zájmům.
První možnost vyžaduje vojenskou sílu, což USA nechtějí, druhá uplatnění amerického vlivu, diplomacie a kompromisy. Humanitární řešení prodlužuje konflikt, protože sleduje morální, ale nereálné cíle. Realpolitické řešení se snaží o nejlepší možný výsledek. Jeho vedlejším produktem je ukončení vraždění civilistů, ačkoli zřejmě nebudou žít v liberální demokracii.
Používat morálku v mezinárodních vztazích je ošemetné. Střízlivá, chladnokrevná, neidealistická, nesentimentální realpolitika, jež opomíjí humanitární kritéria, by spíše mohla přivodit mír v Sýrii než humanitarismus, který odmítá kompromisy.