Konečně! Potravináři vzali propagaci české produkce do vlastních rukou.

Označení „Český výrobek“ je nutné věrohodně profilovat vůči konkurenčním značkám, jinak půjde o vyhozené peníze.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Je to úplná záplava „glejtů“, které dnes potravinářský výrobek může získat, aby se zviditelnil: KLASA, Regionální potravina, doznívající Czech made, Česká kvalita, tradiční místní specialita, ochranné označení země původu, Česká chuťovka, 13 krajských soutěží o nejlepší potraviny, chléb roku, mlékárenský výrobek roku a mnohá další ocenění, označení a soutěže deklarující příslušné potraviny jako nejlepší, tradiční či jedinečné.

Všechny představující faktickou konkurenci zatím nejnovějšímu označení „Český výrobek – garantováno Potravinářskou komorou ČR“. Má za těchto okolností vůbec smysl do spektra již existujících značek „Český výrobek“ vůbec uvádět?

Bez cesty kolem světa

Generální odpověď přitom zní: Ano. Hlavním důvodem přitom je, že v případě „Českého výrobku“ jde o vůbec první projekt, který od počátku do konce organizují, produkují a především platí sami výrobci potravin, což je skutečnost chvályhodná, podnikatelsky standardní a ještě zhruba před deseti lety na tuzemském trhu nevídaná. Pokud totiž v minulosti nějaké plošné projekty marketingové podpory tuzemských potravin vznikaly, vždy to bylo za účasti státu nebo nějakých nepotravinářských institucí, například krajů. To samozřejmě limitovalo jak možnosti propagace, tak argumenty uváděné na podporu příslušných výrobků. Například u jedné ze služebně nejstarších značek – KLASA – není možné toto označení vztahovat pouze na tuzemskou produkci, byť reálně nesou zatím toto označení jen potraviny vyráběné v ČR zejména z domácích surovin.

Pokud plošné projekty marketingové podpory tuzemských potravin vznikaly, vždy to bylo za účasti státu či nějakých nepotravinářských institucí

„Český výrobek“ je však přece jen něco jiného a jiné také musejí být komunikační nástroje na jeho podporu. Díky tomu, že je toto označení financováno privátním podnikatelským kapitálem, lze přitom mnohem víc a bez rizika intervencí například ze strany EU zdůrazňovat právě onu „českost“, skutečně domácí původ vstupních surovin či tuzemské know-how. Nebo obecně ekologický přínos vyplývající ze skutečnosti, že „Český výrobek“ před tím, než doputuje ke konečnému spotřebiteli, neabsolvuje cestu kolem světa.

Budou si je propagovat sami

V zásadě lze říci, že „Český výrobek“ je průmyslovou obdobou produktů prodávaných dnes obvykle na takzvaných farmářských trzích. Tržní význam tohoto označení je však mnohem větší, protože na rozdíl od farmářských trhů tvořících žádoucí doplněk nabídky potravin na domácím trhu představují produkty, které mohou usilovat o označení „Český výrobek“, desítky procent domácí výroby potravin. Ne nadarmo bylo hned v první fázi uděleno toto označení celému spektru výrobků společností Madeta nebo Kostelecké uzeniny, kdy oba zmiňované tuzemské potravinářské podniky patří k lídrům svých potravinářských oborů.

Spotřebitelé v ČR by se přitom měli dozvědět a ocenit, že prezentaci, propagaci a projekty na zvýšení odbytu svých výrobků berou do rukou sami jejich výrobci. To mimo jiné znamená, že nástroje, které potravináři k propagaci vlastní produkce použijí, nemohou ke svému zviditelňování zneužít ani politici, ani různé nepotravinářské instituce. Znamená to také, že výrobky budou spotřebitelům doporučovat ti, kdo o jejich výrobě nejvíc vědí. Na rozdíl od časté domácí praxe, kdy se do pozice potravinářských a nutričních odborníků pasují lidé, kteří šíří mezi spotřebiteli zavádějící informace například o škodlivosti přídatných látek nebo konzumaci masa.

Výrobky budou spotřebitelům doporučovat ti, kdo o jejich výrobě nejvíc vědí

K tomu, aby byly argumenty na podporu „Českého výrobku“ kvalitativně vyšší, by proto bylo nanejvýš žádoucí spojit se v tomto projektu se skutečnými odborníky, kteří dokážou srozumitelně a nezaujatě spotřebitele přesvědčit o výhodách při nákupních preferencích „Českého výrobku“. Takové spojení ve všech zmiňovaných příkladech „konkurenčních“ značek dosud systémově chybí, což je jedna z možností, jak vůči nim „Český výrobek“ profilovat.

Výhodou potravinářských výrobců jsou přitom dlouhodobé kontakty s experty a další široké spektrum kvality potravin znalých lidí ve vlastních řadách. Zejména tito lidé by měli dostat v následujícím období v médiích větší prostor než dosud. Věrohodná profilace označení „Český výrobek“ je určitě potřebná, jinak by šlo o vyhozené peníze. To by bylo o to bolestnější, že tuzemská potravinářská výroba nemá na rozhazování. O to více je třeba ještě jednou ocenit, že se rozhodla část svých zdrojů vyčlenit na propagaci českých potravin.