V první polovině července přinesla vyšetřovací komise japonského parlamentu zprávu, ve které označila havárii jaderné elektrárny Fukušima 1 nikoliv za nevyhnutelný následek přírodní katastrofy nepředpokládatelného rozsahu, jak o problému vždy informoval provozovatel elektrárny, společnost Tokyo Electric Power Co. (TEPCO), ale za nehodu zapříčiněnou člověkem. Podle zprávy k ní vedly zákulisní dohody mezi provozovatelem elektrárny, kontrolními orgány a vládou.
K diskuzi o příčinách paralýzy krizových systémů elektrárny ale nově přispělo i TEPCO. Po ročním intenzivním tlaku médií, právníků, bývalého premiéra i japonské veřejnosti tak aktuálně státem kontrolovaný kolos minulý týden zveřejnil 90 minut záznamů videokonference mezi zasaženými elektrárnami Fukušima 1, Fukušima 2, elektrárnou Kašiwazaki – Karia v Niigatě a centrálou firmy. Jde o výtah z událostí ze dnů 12. až 15. března 2011, tedy z počátku startující havárie.
Podle zprávy vyšetřovací komise není možné vyloučit, že by obdobné problémy Fukušimu nepostihly, ani kdyby nebyla zasažena přílivovou vlnou tsunami
Co odhalilo parlamentní vyšetřování
Nejdůležitějším závěrem parlamentní zprávy je bezesporu poznatek, že fukušimské havárii bylo možné předejít. Za hlavní příčinu katastrofy totiž vyšetřovací skupina označila „nadstandardní zákulisní úmluvy mezi provozovatelem elektrárny, vládou a regulátorem a nedostatečný výkon správních pravomocí výše uvedených subjektů“.
Dlouhodobým kritikům uzavřeného energetického světa ovládaného de facto monopolními hráči typu TEPCO, kteří jsou příliš velcí a příliš vlivní na to, aby je někdo skutečně kontroloval, se touto zprávou dostalo první oficiální podpory. Parlamentní zpráva mimořádně silně kritizuje ležérní přístup regulátorů a téměř nulový tlak na dodržování v době před katastrofou existujících, platných a teoreticky tedy i vymahatelných bezpečnostních standardů. „Napříč vyšetřovací skupinou naše komise narážela na ignoranci a aroganci, naprosto neodpustitelnou u jakéhokoli jednotlivce či subjektu, který pracuje s radioaktivním materiálem. Odkryli jsme ostentativní pohrdání jak globálně uznávanými standardy, tak elementární bezpečností veřejnosti.“
TEPCO si vysloužilo kritiku zejména za upřednostňování ziskovosti výroby před její bezpečností, když zápasilo s klesajícími výnosy. „TEPCO sice veřejně hlásalo politiku Bezpečnost nade vše, ale v reálu bezpečnost výroby padla na oltář jiných manažerských priorit.“ Podle reportu také není možné vyloučit, že by obdobné problémy Fukušimu nepostihly, ani kdyby nebyla zasažena přílivovou vlnou tsunami. K podobné katastrofě by teoreticky mohlo stačit pouhé odstavení reaktorů po větším zemětřesení v regionu. Což zejména v Japonsku spadá do množiny rizik naprosto reálných.
Parlamentní komise požaduje i další zevrubné prohlídky na všech v Japonsku existujících rektorech a upozorňuje, že kterýkoliv z reaktorů postavených před rokem 1981, kdy byly v Japonsku zavedeny základní bezpečnostní standardy pro jaderné elektrárny, může pro zemi znamenat stejné nebezpečí jako Fukušima. Takových reaktorů čeká na své možné znovuuvedení do provozu 21.
Zjištění komise budou mít nepochybně vliv na komplexní přepracování energetické koncepce země. V roce 2010 aktualizovaná energetická strategie počítala k roku 2030 s nárůstem elektrické energie získávané z jádra až na 50 procent, oproti současným 30 procentům. Premiér Jošihiko Noda se sice k tomuto problému zatím přímo nevyjádřil, nicméně odhaduje se, že on sám bude prosazovat snížení závislosti na jádru k roku 2030 na 15 procent. Hodně elektráren se tedy svého restartu nejspíš nedočká a země bude muset hledat energetické alternativy.
TEPCO odpovědnost doposud odmítala s odkazem na výsledky vlastního šetření, které „prokazovalo“, že rozsah katastrofy byl ve všech směrech nepředvídatelný
Například v oblasti geotermální energie má Japonsko možnosti značné. Má ale rovněž ohromné rezervy v oblasti úspor. Radikální celospolečenská změna myšlení ohledně tepelné izolace objektů by mohla přinést ohromné úspory energie v zimě i v létě. Státní investice do sjednocení národní přenosové soustavy by pak mohla pomoci jednak rozhýbat stagnující domácí ekonomiku, ale hlavně zbavit Japonsko syndromu „dvou frekvencí“, které v případě výpadku elektráren v části Japonska vylučují dodávky energie z nepostižených území.
Anachronismus, kdy i dnes má polovina spotřebitelů v síti 50 Hz a druhá polovina 60 Hz jenom proto, že na konci 19. století první výrobci elektrické energie pořídili své generátory jeden v USA a jeden v Německu, se v zemi stíhané častými zemětřeseními ukázal být hodně nepraktický. Pokud inspirace Fukušimou povede až sem, může být částečný odklon od jádra pro Japonsko nakonec zpráva dobrá.
Krizové scénáře jako formalita
Zpráva expertní komise snad také způsobí revoluci v přípravě krizových scénářů a záchranných postupů pro případy havárií v průmyslových zařízeních. Japonsko tyto krizové scénáře samozřejmě má. Bohužel ne vždy funkční a realizovatelné, a to nejen v případě jaderných elektráren. Krizové manuály mnohdy existují jen pro formu a na papíře, nikdo jejich byť jen teoreticky možnou realizaci nepředpokládá. Kam tenhle bohorovný přístup vede, bolestně odkryla právě Fukušima.
K situaci v prvních hodinách rozbíhající se havárie zpráva říká: „Jako následek nemístné přezíravosti vůči riziku byly japonské operační postupy pro případ havárie nefunkční. Zejména ve srovnání s podobnými opatřeními používanými v zahraničí, což vedlo k dramatickému zpoždění záchranných akcí.“
Pro TEPCO je to tvrdá rána. Firma totiž odpovědnost za stav doposud odmítala s odkazem na v červnu zveřejněné výsledky vlastního šetření, které „prokazovalo“, že rozsah katastrofy byl ve všech směrech nepředvídatelný. Po zveřejnění parlamentního reportu však nedostatečné přípravy připustilo i vedení energetického gigantu, což bude mít zásadní vliv na formu další existence firmy. TEPCO totiž v červnu přijalo finanční injekci z veřejných zdrojů ve výši 12,5 miliardy dolarů. Tyto prostředky mají firmě umožnit vyplácet kompenzace postiženým a pokračovat v sanačních pracích na zničené elektrárně. O splácení prostředků však TEPCO chtělo s vládou polemizovat. Ve světle parlamentního vyšetřování však veřejná finanční injekce do TEPCA bude znamenat jeho znárodnění.
Co na sebe bylo ochotné TEPCO prozradit
Ze zprávy nevychází dobře ani tehdejší ministerský předseda, kvůli Fukušimě později odstoupivší Naoto Kan. Zpráva mu mimo jiné vyčítá jeho vrtulníkový výletdo poškozené elektrárny. Podle expertů komise údajně Kan svoji návštěvou v krizových okamžicích zpomalil záchranné práce a vnesl chaos do organizační struktury skupiny odvracející bezprostředně hrozící katastrofu.
Na druhé straně ale čerstvě zveřejněné interní materiály tokijských energetiků dávají spíše za pravdu hlasům té části odborníků, která dlouhodobě expremiérovo angažmá v problému vidí spíše pozitivně. Po zveřejnění části záznamu tehdejší videokonference mezi zasaženými elektrárnami to totiž skutečně vypadá, že minimálně v prvních hodinách havárie Kan od TEPCA dost nekompromisně vyžadoval rychlou akci, a tím opravdu posouval události vpřed. Jeho kroky nebyly zdaleka vždy šťastné, ale bez expremiérova osobního zapojení do problému mohla situace dopadnout ještě mnohem hůř.
Podle předchozích vyjádření má TEPCO k dispozici 150 hodin záznamů videokonference z prvních dnů havárie. Zveřejněných 90 minut je tedy jen kapka v moři. Záznam začíná až 12. března s tím, že TEPCO údajně v prvních hodinách po zásahu elektráren zemětřesením a vlnou tsunami videokonferenci s centrálou nezaznamenávalo. TEPCO navíc uvolnilo pouze 15 minut zvukového záznamu, který obrazový materiál doprovází. Zbývajících 75 minut je tedy němý film kvality Skype hovoru s rozmazanými obličeji.
Nedovedu si sice představit, že by při současné náladě v Japonsku TEPCO nezveřejnilo vše, co má, nicméně v tuto chvíli je veřejně k dispozici pouze 15 minut hlasové komunikace. Vycházejme tedy z nich. Pro hrubou představu o chaosu, který v prvních dnech krize ve vedení TEPCA panoval, i tahle čtvrthodinka stačí vrchovatě. Případní zájemci najdou anglický přepis důležitých pasáží, části uvolněného videa s anglickými titulky i komentáře a externí odkazy v angličtině zde. Námětů k úvahám nabízí zveřejněné záznamy i víc, zaměřme se však na v Japonsku jednoznačně politicky nejexponovanější část, jež ukazuje, že TEPCO patrně opravdu v okamžicích vrcholící krize zvažovalo elektrárnu kompletně evakuovat a reaktory nechat napospas osudu.
Firma EPCO patrně opravdu v okamžicích vrcholící krize zvažovala elektrárnu kompletně evakuovat a reaktory nechat napospas osudu
Chtělo TEPCO poškozenou elektrárnu opustit?
V rámci krizové komunikace mezi firmou TEPCO a úřadem premiéra poslalo TEPCO již v počátcích krize jednoho ze svých poradců blízkých nejužšímu vedení firmy přímo do krizového štábu premiéra. Byl jím Ičiró Takekuro. Už 12. března okolo 23 hodiny Takekuro pro TEPCO referoval o situaci v premiérově krizovém štábu: „Kan strašně vyvádí. Když jsem ho seznámil se situací, ptal se mě, na základě čeho můžeme zaručit, že dále už vše bude dobré. Příšerně na mě řval.“ Z dnešní perspektivy vidíme, že „příšerný řev“ ze strany premiéra byl zcela na místě.
Ve prospěch Kana ale mluví především část záznamu z večera až noci 14. března, kde představitelé TEPCA uvažují o možné kompletní evakuaci elektrárny. Naoto Kan i další členové jeho krizového výboru dlouhodobě tvrdí, že jim tehdejší úřadující prezident společnosti TEPCO Masataka Šimizu v té době oznámil záměr havarovanou elektrárnu kvůli rostoucí radiaci a obavám z výbuchu zcela opustit.
Kan se od počátku drží verze, že on osobně TEPCU absolutní evakuaci výslovně zakázal, a naopak donutil TEPCO v likvidaci havárie pokračovat stůj co stůj. Šimizu mu dnes odporuje tvrzením, že TEPCO nikdy o absolutní evakuaci neuvažovalo a jeho slova prý byla špatně interpretována. Parlamentní zpráva Kanova slova i záměr TEPCA elektrárnu opustit rovněž zpochybňuje. Zveřejněný záznam videokonference mezi Fukušimou 1 a vedením společnosti však ukazuje, že absolutní evakuaci vedení firmy tehdy minimálně zvažovalo. Ve zveřejněné části výkonný ředitel Akio Komori otevírá toto téma v centrále TEPCA 14. března, okolo 19 hodin.
Akio Komori: „Musíme zvážit podmínky, kdy bude nutné elektrárnu evakuovat. Následující vývoj může být velmi kritický. Musíme stanovit, zdali můžeme zůstat tady na velíně. Někdo musí rozhodnout, za jakých podmínek se z elektrárny stáhneme.“
Sakae Mutó, člen představenstva firmy, který měl na starosti dohled nad operacemi s jaderným materiálem ve firmě, mu odpovídá: „Dobře, udělejte to. Ale než padne tohle rozhodnutí, musíme se ujistit, že všichni máme stejné, aktuální informace ohledně možného odhalení jádra reaktoru (reaktor 2). Předpokládá se, že k odhalení došlo v 18:22, ano?“
Reaguje Masao Jošida, ředitel elektrárny Fukušima 1: „Přesně tak.“
Mutó: „A jádro se začne tavit a asi po dvou hodinách poruší obal reaktoru?“
Jošida: „Ano.“
Muto: „Co přesně stojí v krizovém manuálu o evakuaci personálu v případě porušení tlakového obalu reaktoru?“
Neidentifikovaný hlas v centrále TEPCO: „Promiňte, ale pokyny pro evakuaci si nepamatuji.“
Neidentifikovaný hlas v centrále TEPCO: „Promiňte, ale pokyny pro evakuaci si nepamatuji.“
Komori nutnost stanovení limitů pro kompletní evakuaci zaměstnanců připomíná ještě v 19:30. V 19:55 se Takahaši ptá Mutóa a dalších, kdy dojde k evakuaci zaměstnanců a následně se ještě ujišťuje: „Všichni budou evakuování z Fukušimy 1 do prostor návštěvnického centra ve Fukušimě 2, ano?“ V 20:20 je slyšet prezident TEPCA Šimizu, že o absolutní evakuaci zaměstnanců ještě nepadlo rozhodnutí a že on právě o věci jedná s odpovědnými autoritami. V tomto momentě mohlo dojít k inkriminovanému rozhovoru Šimizua s expremiérem Kanem. Tenhle záznam ale TEPCO údajně nemá.
Co by se stalo, kdyby TEPCO opravdu přestalo chladit reaktory a elektrárnu ponechalo jejímu osudu, se naštěstí nedozvíme. Důležité již asi ani není, jestli stažení všech pracovníků TEPCA z místa havárie zabránil přímo expremiér nebo někdo jiný. Ve světle prozatím zveřejněných videozáznamů zaráží především absence jakékoliv řízené akce, která by mohla v prvních dnech havárie rozsah nehody snížit. Jak zde, tak na dalším místě zveřejněných patnácti minut někdo další z vedení TEPCA přiznává, že zrovna „nemá v hlavě“ operační postupy z krizového manuálu. Budiž. Proč ale není ani jedna kopie v centrále podniku, kde zasedá krizový štáb?
Komentáře na záznamu přitom jsou ze 14. března 2011. Za dva a půl dne běžící havárie nikoho nenapadlo kopii krizového manuálu do centrály TEPCO dopravit? Dodejme, že problémy s informacemi měli i v krizovém štábu japonského premiéra. Celý první den štáb neměl ani plán poškozené elektrárny Fukušima 1, a musel tak spoléhat na schéma, jež improvizovaně po paměti načrtli pánové Haruki Madarame, šéf Komise pro jadernou bezpečnost Úřadu vlády (Nuclear Safety Comission), a delegát za TEPCO Takekuro. Pro krizová jednání si premiérův štáb zvolil místnost bez přístupu k internetu, mimo signál mobilních telefonů, pouze se dvěma pevnými telefonními linkami. Zavedení faxu, přes který nakonec mapa elektrárny doputovala až k premiérovi, trvalo den. I to je strašné. Pro postup „profesionálů“ v centrále TEPCO se ale slova hledají marně. Je ukázkou nekompetence, nezájmu, nebo přiznáním vědomí nepoužitelnosti vlastních krizových manuálů?
Záznam z večera 14. března je důležitý i z jiného důvodu. Celé vedení společnosti na něm řeší evakuaci zaměstnanců kvůli probíhajícímu natavení jádra reaktoru a hrozícímu poškození tlakového obalu. TEPCO však veřejně přiznalo možnost částečného „meltdownu“ až o dva měsíce později.
Je na čase omluvit se expremiérovi Kanovi?
Co se bude dít dál, je naprosto zásadní otázkou pro všechny zúčastněné. Možná bude vhodné omluvit se i bývalému premiérovi. Možná jeho nešťastný let do Fukušimy nebyl jen honem politických bodů, nýbrž skutečně zoufalou snahu zjistit, co se ve Fukušimě opravdu děje. Rozhodně však expremiér zaslouží maximální podporu dnes, když se všemožně snaží TEPCO donutit ke zveřejnění všech existujících záznamů.
Na TEPCO by neměl tlačit pouze expremiér, premiér či vláda a další. Na místě by jistě bylo i dotazování zahraničních institucí, například IAEA.
„Je to velice důležitý materiál, který je potřeba důkladně vyšetřit. Je to jako černá skříňka u letadla, jež je nutná pro pochopení příčin havárie,“ tvrdí Kan. Má bezpochyby pravdu. Avšak na TEPCO by neměl tlačit pouze expremiér. Na místě by jistě bylo i dotazování zahraničních institucí, například Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA).
Důvody, kterými TEPCO vysvětluje, proč záznam komunikace vydat nemůže, jsou stejně rozporuplné jako komické. Předně firma uvádí, že ani jedna ze stanic, která videokonferenci přenášela, nezaznamenávala zvuk. Výjimkou měl být velín elektrárny Fukušima 2, kde se útržky zvuku „našly“. TEPCO nejprve uvedlo, že zvuk nezaznamenávalo kvůli malé kapacitě pevného disku, později, že si nikdo nevzpomněl záznam zvuku zapnout a systém tak ukládal pouze video. Nevíme, jaký přesně systém videokonference TEPCO používá, ale naprostá většina takových systémů zaznamenává buďto pouze právě zvuk, nebo zvuk i obraz do jednoho souboru. Navíc, v jedné části poskytnutého záznamu běží obraz, ale zvuk naskakuje a zase vypadává. To spolehlivě vylučuje výmluvy obě.
Podle vyjádření TEPCA dále bylo na zveřejněném záznamu změněno 1665 hlasových záznamů a 29 zachycených podob osob. Prý z důvodu ochrany osobních údajů řadových zaměstnanců. Nicméně TEPCO si dalo práci a mozaika tak zakrývá třeba i obličej za krize úřadujícího prezidenta firmy. Tohle by měla být opravdu poslední kapka. Ať už premiér nebo státní zastupitelství, někdo musí iniciovat policejní šetření, do firmy poslat detektivy a pokud kompletní záznam ještě existuje, dostat se k němu třeba násilím.
Země si nese následky, které nikdo nechce v budoucnu zažívat znovu. Už proto je nutné využít maximum existujících informací pro přípravu protiopatření do budoucna a TEPCO má neoddiskutovatelnou povinnost spolupracovat. Mementem dalece přesahujícím japonské souostroví je fakt, že v případě jaderné havárie ve Fukušimě nedokáže k serioznímu přístupu donutit lokálního výrobce elektrické energie ani premiér ani vláda, vlastně dosud nikdo. Právě v tomhle aspektu se možná odráží skutečná hloubka fukušimské tragédie odhalující velmi zranitelnou slabinu nejen Japonska, ale celé naší současné společnosti.
