Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Konec války ve Vietnamu: Ponaučení pro USA a Západ po 40 letech

Afghánistán

  12:17
Neúspěch Američanů ve Vietnamu vedl nejen k pádu Jižního Vietnamu a celé Indočíny a k jejich ovládnutí komunisty, ale i k demoralizaci přátel Západu a k povzbuzení jeho nepřátel. Američané ve Vietnamu spáchali spoustu zločinů, ale toho nejhoršího se dopustili 30. dubna 1975...

Muzeum války ve Vietnamu, Saigon. foto: Katka Smolová, HedvabnaStezka.cz

Fotografii, na níž na střechu ambasády USA v Saigonu v Jižním Vietnamu s helikoptérou šplhá zástup Američanů a Vietnamců, aby je na konci dubna 1975 dopravila do bezpečí amerických letadlových lodí, mnozí viděli. Je z doby pádu Saigonu a Jižního Vietnamu, tedy jeho dobytí komunisty – a ve stejnou dobu i Laosu a Kambodže. Jde v podstatě o porážku Američanů ve vietnamské válce, pokud jejich cílem bylo udržet Jižní Vietnam nekomunistický.

Především však šlo o prohru uvedených asijských zemí, po níž následovaly masové popravy nekomunistů, úprk lidí přes Jihočínské moře na člunech za lepším životem než v komunistickém „ráji“ (takzvaní boat people) a genocida v Kambodži, kde maoistický Pol Potův režim zavraždil čtvrtinu až třetinu obyvatel. Američané ve Vietnamu spáchali spoustu zločinů, ale toho nejhoršího se dopustili 30. dubna 1975, kdy definitivně opustili jeho jižní část.

Důsledku odchodu

Jeden z nejchytřejších politiků 20. století, nedávno zesnulý bývalý singapurský premiér Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew), prohlásil: ochota Američanů bojovat za nezávislost Jižního Vietnamu proti komunistické agresi dodala odvahu antikomunistům v celé jihovýchodní Asii, povzbudila je a inspirovala. A také jim získala čas a umožnila zemím, jako je Tchaj-wan, Filipíny, Malajsie, Singapur, Indonésie či Thajsko, aby dnes byly svobodnými, víceméně demokratickými republikami, a nikoli komunistickými tyraniemi.

V průběhu let 1975 až 1979 se komunisté zmocnili deseti zemí – kromě Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže také Afghánistánu, Jižního Jemenu, Etiopie, Mosambiku, Angoly, Grenady a Nikaraguji.

Neúspěch Američanů ve Vietnamu v roce 1975 – spíše neochota dostát závazkům vůči této zemi než prohra – vedl nejen k pádu Jižního Vietnamu a celé Indočíny a k jejich ovládnutí komunisty, ale i k demoralizaci přátel Západu ve světě a k povzbuzení jeho nepřátel. Velvyslanec Jižního Vietnamu ve Washingtonu v té době řekl: „Zdá se, že bezpečnější je být spojencem komunistů než USA.“ Tehdy také syrský diktátor Háfiz Asad ministrovi zahraničí USA Henrymu Kissingerovi sdělil: „Zradili jste (Jižní) Vietnam, jednoho dne prodáte Tchaj-wan a my zůstaneme, až vás unaví Izrael.“

Tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv prohlásil: „Poměr sil se posunul ve prospěch socialismu,“ a zahájil ofenzívu ve světě. V průběhu let 1975 až 1979 se komunisté zmocnili deseti zemí – kromě Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže také Afghánistánu, Jižního Jemenu, Etiopie, Mosambiku, Angoly, Grenady a Nikaraguji. Celé západní Evropě hrozila finlandizace.

Vietnamský syndrom

Antikomunistický princ Sirik Matak z kambodžské královské rodiny, který byl tehdy premiérem, věřil ve svobodu a 12. dubna 1975, kdy už bylo zřejmé, že Rudí Khmerové obsadí Kambodžu, mu Američané nabídli, že ho s jeho rodinou evakuují do USA. Sirik Matak velvyslanci USA v Kambodži Johnu Guntheru Deanovi napsal:
„Vaše excelence, drahý příteli, upřímně vám děkuji za dopis a nabídku odvézt mě na svobodu. Nemohu však odejít takovým zbabělým způsobem. Co se týká vás, a zejména vaší velké země, nikdy jsem ani na chvíli nevěřil, že opustíte lid, který si zvolil svobodu. Odepřeli jste nám ochranu, a my s tím nemůžeme nic dělat. Odcházíte a mým přáním je, abyste vy a vaše země našli štěstí pod sluncem. Zapamatujte si však, že když zemřu ve své zemi, již miluji, je to sice špatné, ale všichni musíme jednou zemřít. Dopustil jsem se omylu, že jsem věřil vám, Američanům. Přijměte, excelence, drahý příteli, můj srdečný a přátelský pozdrav.“

Rudí Khmerové popravili prince Sirika Mataka 21. dubna 1975.

Z vietnamského syndromu se americká společnost dostala až v osmdesátých letech za prezidenta Ronalda Reagana

Z vietnamského syndromu – z přesvědčení, že vojenské angažmá v zahraničí je nemorální a špatné a USA zlou stranou v konfliktu – se americká společnost dostala až v osmdesátých letech za prezidenta Ronalda Reagana, přičemž velká část americké levice se jej nezbavila dodnes.

Reagan byl přesvědčen, že válka ve Vietnamu byla z americké strany z hlediska záměrů ušlechtilá, ale pošetilá, pokud jde o její průběh a provedení. Hlavním ponaučením podle něho bylo už nikdy neposílat do zahraničí umírat vojáky, aniž by jim politické vedení umožnilo – a aniž by dostali dostatečné prostředky – ve válce zvítězit.

Neúspěšné opakování

Vietnamské válka byla neúspěšným opakováním války korejské. Po druhé světové válce byla Korea rozdělená na komunistický sever a nekomunistický jih. V roce 1950 komunistický sever otevřeně napadl nekomunistický jih. Američané jej sice ubránili, ale výsledkem konfliktu byla remíza – válka skončila víceméně na hranici, na které začala. Jižní Korea zůstala nekomunistická a dnes je úspěšnou liberální demokracií.

Vietnamské válka byla neúspěšným opakováním války korejské

Po ukončení francouzské koloniální vlády ve Vietnamu – definitivní porážce v roce 1954 – vznikla v této zemi podobná situace jako v Koreji. Na severu vládli komunisté v čele s Ho Či Minem a nekomunistickému jihu vládl prezident Ngo Dinh Diem. Na rozdíl od Koreje však ve Vietnamu nezačala otevřená, ale guerillová válka severu proti jihu – komunistický Vietkong vraždil jihovietnamské úředníky, intelektuály a představitele režimu.

Za této situace prezident Diem odložil volby a rozhodl se vládnout autoritativně. Vietkong však pokračoval v guerillové válce a začátkem šedesátých let bylo zřejmé, že se jihovietnamský režim sám neubrání. Proto demokratický prezident John F. Kennedy poslal do jižního Vietnamu první vojenské poradce, jeho nástupce Lyndon B. Johnson pak v roce 1964 válku eskaloval a vyslal do Vietnamu pravidelnou americkou armádu.

Strategie zadržování

Americká vojenská přítomnost ve Vietnamu byla založená na strategii zadržování, kterou formuloval už ve čtyřicátých letech prezident Harry S. Truman – USA nevstoupí do války s komunistickými zeměmi kvůli jejich osvobození od komunismu, ale budou mezinárodní komunismus zadržovat, tedy bránit nekomunistické země před útokem či subverzí komunistických zemí, aby se komunistické impérium ve světě nešířilo. Nástrojem k této strategii bylo v Evropě NATO a v jejím důsledku Američané bránili Jižní Koreu před Severní, Tchaj-wan před Čínou a Jižní Vietnam před Severním.

Strategie zadržování měla oporu v dominovém efektu – nebude-li momentálně nekomunistická země bráněna před komunismem, a ten ji ovládne, tento proces se zanedlouho zopakuje v další zemi. Padne-li Jižní Vietnam, pokud Američané nezasáhnou a komunistickou expanzi nezastaví, pak časem i Indočína, následně celá jihovýchodní Asie a poté Indie…

Americká vojenská přítomnost ve Vietnamu byla založená na strategii zadržování, kterou formuloval už ve čtyřicátých letech prezident Harry S. Truman

Další chybou Američanů bylo, že v roce 1963 tolerovali převrat vietnamských generálů proti prezidentu Diemovi, v jehož průběhu byl oproti původnímu plánu zavražděn. Jižní Vietnam pak už nikdy neměl stejně rozhodného antikomunistického lídra. Navíc byla vietnamská válka pouze obranná.

Američané nikdy nevstoupili na území Severního Vietnamu, jen jej stále intenzivněji bombardovali, aby se „umoudřil“ a přestal ničit Jižní Vietnam. Tato taktika však nebyla účinná, neboť severovietnamský komunistický režim nikdy nebyl existenciálně ohrožen – nezáleželo mu totiž ani na lidech, ani počtu mrtvých.

Pařížská mírová jednání

Prezident Johnson tím způsobil, že mnoha Američanům došla s vietnamskou válkou trpělivost a v roce 1968 se stala u mládeže a intelektuálů nepopulární, nikoli však u běžných amerických občanů. Podle průzkumů veřejného mínění většina Američanů, především chudých a neprivilegovaných, po celou dobu vietnamské války svou vládu podporovala, a proto v ní mohli američtí prezidenti pokračovat. Americká média vystupovala proti této válce a ofenzívu Tet v únoru 1968 popisovala jako americkou porážku, přestože jednoznačně prohrál Vietkong a jeho snaha dobýt Vietnam.

Po volbách 1968 nastoupil nový prezident, republikán Richard Nixon, který od svých demokratických předchůdců zdědil válku, již intelektuální a mediální elity nepodporovaly. Nixonovým cílem byl „mír se ctí“ a „vietnamizace“, tedy takové vycvičení a vyzbrojení jihovietnamské armády, aby se sama ubránila. To se mu částečně podařilo, a aby přiměl severovietnamské komunistické vládce k míru, nařídil v prosinci 1972 masivní několikadenní, takzvané „vánoční“ bombardování severního Vietnamu.

Vietnamští komunisté v roce 1973 na pařížských jednáních souhlasili s mírem s tím, že Jižní Vietnam zůstane nekomunistický. Zdálo se, že Američané ve vietnamské válce zvítězili.

Vietnamští komunisté v roce 1973 na pařížských jednáních souhlasili s mírem s tím, že Jižní Vietnam zůstane nekomunistický. Zdálo se, že Američané ve vietnamské válce zvítězili a ministr zahraničí USA Henry Kissinger a jeho severovietnamský komunistický protějšek Le Duc Tho získali Nobelovu cenu za mír.

Zlověstným znamením však bylo, že Vietkong mohl zůstat – byť už nebojoval – na území jižního Vietnamu a jihovietnamská vláda byla přinucena jeho představitele vzít do koaliční vlády. Americké jednotky se stáhly z Vietnamu, přičemž Nixon a Kissinger slíbili Jižnímu Vietnamu ochranu a pomoc, kdyby byl opět napaden.

Nikoli úplně zbytečná smrt

V srpnu 1974 musel Nixon v důsledku aféry Watergate odejít z Bílého domu a prezidentem se stal Gerald Ford. V listopadu 1974 demokrati ve volbách do Kongresu drtivě porazili republikány – demokratická většina byla jednou z největších v historii a v jejím rámci radikálně levicové křídlo, jež považovalo americké angažmá ve Vietnamu v lepším případě za chybu, v horším za zločin, silnější než kdykoli dříve.

Američtí a jihovietnamští vojáci, kteří padli, aby Jižní Vietnam neovládli komunisté, možná úplně zbytečně nezemřeli – získali čas ostatním nekomunistickým zemím v jihovýchodní Asii

V dubnu 1975 na tento posun zareagoval komunistický Severní Vietnam otevřenou agresí – pozemním útokem na Jižní Vietnam. Prezident Ford požádal Kongres o splnění závazků vůči vládě Jižního Vietnamu – o použití vojenské síly a finanční prostředky. Demokraty ovládaný Kongres to však odmítl, čímž nekomunistický Jižní Vietnam odepsal – ponechal svému osudu. Jižní Vietnam nedostal šanci, a kdyby ji dostal, byl by dnes stejně úspěšný jako Jižní Korea či Tchaj-wan.

Smrt amerických a jihovietnamských vojáků, kteří padli, aby Jižní Vietnam neovládli komunisté, přičemž v roce 1973 se zdálo, že se to podařilo, se zdála zbytečná. Možná však úplně zbytečně nezemřeli. Jak totiž prohlásil Li Kuang-jao, získali čas ostatním nekomunistickým zemím v jihovýchodní Asii. Dominový efekt sice nastal, ale omezil se jen na Indočínu a po roce 1975 na zmíněných deset zemí.

Bezpečnější svět

Američané se původně domnívali, že vietnamská válka bude opakováním korejské, tedy že hlavním protivníkem USA se stane komunistická Čína. Jenže v jejím průběhu zjistili, že Čína téměř nepodporuje vietnamské komunisty, ale že zbraně jim dodává především Sovětský svaz (SSSR) a jeho satelity, například Československá socialistická republika nebo Německá demokratická republika. To v sedmdesátých letech umožnilo Nixonovi a Kissingerovi vytvořit americko-čínskou alianci proti SSSR.

Hlavním ponaučením z vietnamské války a pádu Saigonu by mělo být, že svět bude mnohem bezpečnější a mírovější, pokud lidé, jako byl kambodžský princ Sirik Matak, přežijí a uspějí

Jedním z mnoha ponaučení z vietnamské války je, že pokud neexistuje ochota válčit naplno, je možná lepší neválčit vůbec. A jsou-li vojáci vysláni bojovat, pak by mělo být jejich cílem zvítězit a nepřítele porazit, nikoli jen udržovat v „patřičných mezích“. Další důležité ponaučení pak spočívá v tom, že pokud státníci třetího světa, jako byl princ Sirik Matak, spojí svůj osud se Západem, nesmějí být popraveni, ale zvítězit nad svými nepřáteli. A Západ by se o to měl postarat. V opačném případě totiž budou protizápadní diktátoři povzbuzeni, čímž přibude válek a mrtvých.

Na mnoha místech světa může být spojenectví se Západem nebezpečné, fatální však musí být nepřátelství vůči němu, nikoli přátelství s ním. Svět bude mnohem bezpečnější a mírovější, pokud lidé, jako byl kambodžský princ Sirik Matak, přežijí a uspějí. To by mělo být hlavním ponaučením z vietnamské války a pádu Saigonu.

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.