Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Konec lží o Mandelovi v duchu dnešních očekávání

  23:13

Smrt černošského vůdce je vhodnou příležitostí k připomenutí, že při dosahování určitých politických cílů má často své místo také násilí.

foto: © ReutersČeská pozice

V souvislosti s úmrtím legendárního Jihoafričana Nelsona Mandely vyjádřili svoji soustrast a úctu přední světoví politici. Mimo jiné také předseda Evropské komise José Manuel Barroso, jenž ve svém krátkém prohlášení vydaném 6. prosince píše: „Nelson Mandela je symbolem boje proti rasismu, politickému násilí a netoleranci.“ A dodává: „Nejlepším způsobem, jak uctít jeho památku, je potvrzení společného závazku vůči ideálům skutečné a hluboké demokracie, za niž Nelson Mandela neúnavně bojoval.“

Tak povrchní prohlášení plné otřepaných frází bychom snad nezískali ani po zmáčknutí tlačítka s nápisem „klišé“, které by měl mít Barroso na hlavě. A k jeho vydání skutečně nebyl zapotřebí odchod 95letého Nelsona Mandely, jenž strávil celkem 27 let ve vězení. Smrt tohoto politika je však dobrou příležitostí k připomenutí, že při dosahování určitých politických cílů má častokrát své místo také násilí.

Kopí národa

Nelson Rolihlahla Mandela, revoluční bojovník proti jihoafrickému apartheidu (vládě bílé menšiny zakládající se na rasové segregaci), stál v letech 1994 až 1999 v čele své země jako prezident zvolený v prvních všerasových volbách. Životní dráha tohoto jihoafrického politika narozeného v roce 1918 byla pestřejší, než se snaží dokázat většina těch, kteří mu nyní vzdávají hold přikrášlováním vzdálené minulosti i interpretací v duchu dnešních očekávání.

Západní země například neměly s jihoafrickým režimem zachovávajícím nadvládu bílé menšiny po dlouhou dobu žádný problém, neboť pretorijská vláda stála v době studené války vedené proti komunistickému světovému řádu jednoznačně na straně Západu. A systém apartheidu, který se ustanovil v roce 1948, skončil až po pádu berlínské zdi.Mandela zastával ohledně násilí mnohem pragmatičtější postoj. Bylo-li potřeba a nenabízela se už žádná jiná cesta, tak jej použil.

A co se týče Mandelova boje proti násilí, jedinou vadou je, že tomu nebylo úplně tak, jak dnes tvrdí Barroso a jiní. Charismatický černošský vůdce zastával ohledně násilí mnohem pragmatičtější postoj. Bylo-li potřeba a nenabízela se už žádná jiná cesta, tak jej použil. V případě útlaku či okupace jde totiž často o jediný způsob odporu a osvobození. Jak ostatně dokazují i sovětští či francouzští partyzáni a odbojáři v době druhé světové války, které svět nejen neodsoudil, ale naopak vynesl na piedestal.

Vzhledem k neúčinnosti svého mírumilovného protestu dospěl Nelson Mandela k závěru, že s jihoafrickým apartheidem lze skoncovat pouze násilím. Proto spoluzaložil ozbrojenou odnož Afrického národního kongresu (ANC) Umkhonto we Sizwe neboli Kopí národa, jež v rámci svého prvního útoku v roce 1961 vyhodilo do povětří sloup vedení vysokého napětí, podobně jako bojovníci za autonomii jižního Tyrolska, kteří se rovněž uchýlili k účinným teroristickým akcím. Do čela Kopí národa se dostal její spoluzakladatel Joe Slovo narozený v Litvě jako Josel Mašel Slovo, později generální tajemník jihoafrické komunistické strany, kterého Mandela v dobách svého prezidentování jmenoval ministrem bytového hospodářství.

Organizace Kopí národa (Mandela byl v roce 1964 odsouzen na doživotí) začala postupně provádět čím dál odvážnější teroristické akce. Například 8. ledna 1982 zaútočila na jadernou elektrárnu v Koebergu nedaleko Kapského Města, 20. května 1983 provedla útok na Church Street v Pretorii, který si vyžádal 19 obětí, 14. června 1986 umístila v baru Magoo v Durbanu bombu, jejíž výbuch měl na svědomí tři mrtvé a 73 zraněných.

Jak zmíněná organizace, tak sám Nelson Mandela figurovali až do roku 2008 na americkém seznamu teroristů, ze kterého je dal odstranit až prezident George Bush.

Proteovská osobnost

Mandelova neobyčejná odvaha a jeho morální postoj mu nezabránily v tom, aby v roce 1990 od indonéského prezidenta Suharta přijal 10 milionů dolarů za to, že pomlčí o represích ve Východním Timoru (Le Monde, 6. prosince 2013). Podobný vztah ho ovšem pojil i se skrz na skrz zkorumpovaným saúdským princem Bandárem (tamtéž).

Přední francouzský deník nazval Mandelu v titulu jednoho z článků „nepoddajným militantem“. V dalším článku pak jiný odpůrce jihoafrického apartheidu, (bělošský) spisovatel a univerzitní profesor André Brink konstatuje, že „Mandela nebyl žádný Mahátma Gándhí“, neboli prorok pacifismu.Mandela byl „proteovskou“ osobností. Jeden den se zdál být aristokratem starého střihu, další den revolučním vůdcem a třetí den státníkem.

Deník The New York Times jej nazval „panafrickým nacionalistou“. Britský globální deník Financial Times v jednom z příspěvků na několika zvláštních stránkách věnovaných bývalému jihoafrickému prezidentovi uvádí, že Mandela byl „proteovskou osobností. Jeden den se zdál být aristokratem starého střihu, další den revolučním vůdcem a třetí den státníkem.“

Přesně tak. Mandela byl natolik „proteovskou osobností“, že v roce 1997 s radostí odcestoval do Libye, aby tam jejímu tehdejšímu vládci Muammaru Kaddáfímu předal vysoké jihoafrické vyznamenání, řád Dobré naděje. Na oplátku za to, jak ho Kaddáfí podporoval v boji proti apartheidu, Mandela taktně pomlčel o tom, že jsou v Libyi diskriminováni Afričané černé pleti. Podobně na tom byl i se svým přítelem Fidelem Castrem, kterému rovněž nezapomněl oplatit jeho někdejší podporu.

Ani Jižní Afrika, jak ji po sobě Mandela, jenž pro svůj lid a pro své ideály zakusil tolik jako málokdo, zanechal, není tím nejveselejším místem. Jak napsal Financial Times, sociální nerovnost je tam dnes větší než v dobách apartheidu a brutální vraždy a loupeže už nejsou na denním, ale přímo hodinovém pořádku.

K opravdu důstojnému rozloučení s Nelsonem Mandelou by došlo pouze tehdy, pokud by se o něm nelhalo. Za Mandelu – jaký doopravdy byl – se není třeba stydět, neboť jako každý skutečně velký člověk byl také on složitou osobností.

Související články: