Letos v létě je tomu 25 let od vyhlášení konce dějin. Oznámil jej Francis Fukuyama, americký profesor politické ekonomie japonského původu, v článku „The End of History“ (Konec dějin?). Ten zveřejnil v létě 1989 americký časopis The National Interest a Fukuyama v něm mimo jiné reagoval na hroutící se komunistické režimy ve střední a východní Evropě. Po třech letech následovala jeho kniha The End of History and the Last Man (česky v roce 2002, Konec dějin a poslední člověk).
Je-li v humanitních vědách měřítkem úspěšnosti urputnost, s níž kolegové z oboru předloženou tezi vyvracejí, pak se Fukuyamovi podařil velký čin. Článek i kniha vyvolaly obrovský počet – převážně kritických – komentářů. Ke „konci dějin“ se vyslovovali politologové, humanitní vědci, politici i novináři.
Neutuchající spory povzbudily amerického politologa Samuela Huntingtona (1927–2008) ke kritické replice na tezi o konci dějin. Tím vznikl jeho slavný článek „Střet civilizací“, který zveřejnil v roce 1993 americký časopis Foreign Affairs a jejž tři roky poté rozpracoval v knize The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (česky v roce 2001, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu).
Stále živá myšlenka
V obecném vědomí je myšlenka konce dějin stále živá. Dokazuje to i skutečnost, že se novináři v pravidelných intervalech Fukayamy ptají, zda svou tezi konečně přehodnotil. Ten je však pokaždé zklame. Až nutkavá potřeba slyšet od Fukuyamy doznání ve smyslu „spletl jsem se, jedeme dál“, je přitom založena na nedorozumění. Pokud se však toto nedorozumění vysvětlí, ztrácí jeho teze o konci dějin na své zdánlivé mimořádnosti.
Fukuyama použil nezvyklou představu dějin – nemíní jimi sled událostí, ale ideologický vývoj, respektive souboj myšlenek |
Trik spočívá v tom, že Fukuyama použil nezvyklou představu dějin – nemíní jimi sled událostí, ale ideologický vývoj, respektive souboj myšlenek. Jeho teze pak pouze obsahuje tvrzení, že liberální demokracie a kapitalistický systém mají slabiny, navzdory tomu jde o nejlepší možné uspořádání společnosti.
Fukuyamova „provokace“ si nadále udržuje vliv, což nedávno ukázali třeba britský novinář Seumas Milne či francouzský filozof Alain Badiou. Oba totiž napsali knihy, jejichž tituly se přímo odkazují na Fukuyamovo prohlášení o konci dějin – Milne v roce 2012 The Revenge of History: The Battle for the 21st Century (Pomsta dějin. Bitva o 21. století), Badiou o rok dříve Le Réveil de l’histoire (Znovuzrození dějin).
Kojèvova přelomová interpretace
Vedle levicových myslitelů kritizují Fukuyamu i hegeliáni. Ten svou tezi o konci dějin totiž opřel o německého idealistického filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831). Tím se jeho dílo, jež obestírá řada legend a mýtů, mohlo pochlubit dalším úlovkem – začalo se tvrdit, že Hegel zastává podobně nesmyslnou tezi jako Fukuyama.
Hegeliáni bili na poplach, že Fukuyama Hegela nepochopil, neboť ho nejspíše vůbec nečetl. Tuto výtku lze ale při troše dobré vůle odmítnout – Fukuyama ve svém článku i knize obšírně vysvětluje, že Hegela interpretuje na základě pojetí Alexandra Kojèva (1902–1968), filozofa ruského původu, který převážnou část života žil ve Francii a zemřel v Bruselu.
Kojèvova přelomová interpretace Hegela ovlivnila nejen Fukuyamu, ale promítla se i do francouzské filozofie 20. století |
Kojève nadchl francouzské intelektuály svými přednáškami o Hegelovi, v nichž ho nepředstavil jako idealistického šarlatána, jenž politováníhodným způsobem podlehl vlastní mašinérii pojmů, ale coby filozofa bytí a existence, který předjímá mnoho z myšlenek německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976). Kojèvova přelomová interpretace Hegela ovlivnila nejen Fukuyamu, ale promítla se i do francouzské filozofie 20. století.
Třetí okruh kritiků
Vzhledem k malému počtu hegeliánů střežících pravověrnost výkladů Hegelova díla by jejich kritika neměla nijak zdrcující dopad. Podstatně vážnější je třetí okruh Fukuyamových kritiků. Podle nich jeho teze konce dějin představuje typické nadhodnocení vlastní přítomnosti, které vyplývá z omezenosti vlastního hlediska. Ve Fukuyamově případě se tato omezenost projevila v nekritickém uctívání kapitalistického a demokratického uspořádání.
V tomto ohledu je příznačná kritika Jaroslava Krejčího (1916–2014), nedávno zesnulého českého ekonoma a sociologa a profesora na britské Lancasterské univerzitě. Ten ve své knize Postižitelné proudy dějin z roku 2002 kritizuje Fukuyamu, že se dal na „pochod objevovanou krajinou s naprostou loajalitou k hodnotám jejích momentálních výšin“.
Fukuyamova teze konce dějin představuje typické nadhodnocení vlastní přítomnosti, které vyplývá z omezenosti vlastního hlediska |
Fukuyamovi kritici byli přesvědčeni, že nejpozději po teroristických útocích v roce 2001 mají nabito k poslednímu výstřelu. Například americký novinář Fareed Zakaria prohlásil, že se stáváme svědky konce „konce dějin“, protože radikální islamisté „restartovali dějiny“. Navíc se zdálo, že byla potvrzena Huntingtonova teorie – dějiny nekončí, pouze se přesunuly z bitvy ideologií do střetu civilizací.
Fukuyama však neoblomně trval na svém a v článku pro britský deník The Independent z října 2001 zopakoval, že nadále žijeme v čase bez dějin. Ať jsou činy teroristů jakkoliv zrůdné, nejsou schopní vymyslet model, který by dokázal být pro stejně velkou část světové populace podobně žádoucí jako liberální demokracie. Ještě v roce 2001 Fukuyama tvrdil, že jsme přežili dějiny a zatím jsme do nich nevrátili.
Reorganizace bankovního odvětví
Další kritika zasáhla Fukuyamovu tezi v roce 2008. Tehdy odstartovala světová finanční krize, jež se pro mnohé stala symbolem neudržitelnosti současného kapitalistického řádu a která podnítila týdeník Newsweek k titulní straně s nápisem: „Teď jsme všichni socialisté“.
Fukuyama sice bývá řazen mezi neokonzervativní myslitele, ale z jeho nedávno zveřejněných článků a rozhovorů vyplývá, že proti tomuto tvrzení nemá žádnou zásadní námitku. Naopak ho překvapuje, že problémy globálních trhů nepovzbudily levicové myslitele, aby založili levicovou obdobu pravicové Tea Party. Místo toho přenechali iniciativu protestujícím, kteří pouze odmítali kapitalismu, aniž by k němu předložili alternativy.
Fukuyama se nadále domnívá, že problémy je sice třeba řešit radikálněji, než se odvažují politici, ale stále neznáme lepší prostor pro lidskou svobodu, než je ten kapitalistický |
Fukuyama si také dobře uvědomuje, pod nakolik velký tlak se dostaly západní demokracie. Kvůli bezmocnosti politických elit vůči dnešním výzvám narůstá populismus – nejspolehlivější hrobník demokracie. Zkázonosná je i kombinace volného trhu a přesvědčení, že stát nenechá velké hráče padnout. V důsledku toho finanční krize postihla střední třídu, přičemž její hlavní viníci dostávali státní podporu.
Fukuyama v této souvislosti tvrdí, že je-li nějaká finanční instituce příliš velká, aby mohla zkrachovat (too big to fail), pak je příliš velká. Bankovní odvětví by dle něho mělo být reorganizované stejně radikálně, jako to učinil ve třicátých letech 20. století americký prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945), který rozdělil velké banky. Fukuyama se však nadále domnívá, že problémy je sice třeba řešit radikálněji, než se odvažují politici, ale stále neznáme lepší prostor pro lidskou svobodu, než je ten kapitalistický.
Spíše pesimista než optimista
Fukuyama bývá považován za nerealistického optimistu, jenž je poplatný západní civilizaci, přičemž ho zaslepují přednosti americké civilizace. Podobné hodnocení je však zkreslené. Nezlehčuje totiž současné problémy západní společnosti stejně, jako je nezlehčoval ve svém článku z roku 1989 či v knize z roku 1992.
Fukuyamova interpretace „konce dějin“ sice vypadá jako chvalozpěv na západní demokracii a kapitalismus, ale jeho teze je mnohem komplikovanější. Nikoli náhodou je v titulu jeho knihy zmíněn nechvalně proslulý Nietzschoho „posledního člověka“. V této souvislosti není Fukuyamova teze o „konci dějin“ výrazem zaslepeného optimisty, který žije v nejlepším z možných světů, ale strachujícího se pesimisty, že lépe než takto špatně nejspíš nebude.
Fukuyamova teze o „konci dějin“ není výrazem zaslepeného optimisty, ale strachujícího se pesimisty, že lépe než takto špatně nejspíš nebude |
Celkově je však Fukuyamova teze založena na Kojèvově interpretaci Hegela a na myšlenkách německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900). A Fukuyama v návaznosti na Kojèva tvrdí, že čas není objektivní veličina, protože vzniká z lidské touhy, o jejíž naplnění usilujeme.
Rozkročení mezi touhou, kterou tady a teď pociťujeme, a jejím naplněním vytváří rytmus, který nazýváme časem. Člověk ale netouží jen po naplnění přirozených potřeb, jako je potrava, sex a přístřeší. Žádá více – „nepřirozené“ hodnoty, jako je krása, pravda, svoboda či spravedlnost. A právě z touhy po těchto „velkých cílech“ se rodí čas a dějiny.
Poslední člověk
Západ geniálně objevil způsob, jak uspokojit přirozené touhy co nejvíce lidí. Touhy po „velkých cílech“ však nejsou pouhou nadstavbou těch menších, dosud animálních potřeb, ale vyrůstají z nedokonalého uspokojení malých cílů. Fukuyama tím vyjadřuje obavu, že uspokojení v malých cílech umožnilo zavinout se do přirozeného, nedějinného rytmu.
Tvor, který přežil konec dějin, již netouží po kráse a velikosti, stará se o (u)spokojenost, zdraví a bezpečí. Postrádáme předměty, které bychom milovali více, než si to zasluhují. Jak ale píše Nietzsche, kterého Fukuyama cituje: V této bláznivé lásce dospívá umělec k obrazu, vojevůdce k vítězství a národ ke svobodě.
Největším heroickým činem posledního člověka je společný trh a velké homogenní společenství |
Jsme vyznavači pouhého stravování přítomného, heroicky nekráčíme vstříc nové budoucnosti. Zrušili jsme napětí typické pro člověka. Proto Fukuyama píše o posledním člověku. Posthistoričnost naší doby se projevuje i v tom, že se oblasti, jako je politika, filozofie či umění, jež charakterizují člověka, podřizují ekonomice, tedy aritmetice lidských potřeb. Největším heroickým činem posledního člověka je proto společný trh a velké homogenní společenství.
Kojève svému přesvědčení, že v posthistorické době není pro filozofa místo, dostál. Ukončil své přednášky a do konce života byl úředníkem v Evropském hospodářském společenství, v tomto „domu posledního člověka“.
Ztráta lidské důstojnosti
Fukuyama společně s Hegelem tvrdí, že dějiny poháněla touha po uznání lidské důstojnosti Člověka netížilo ani tolik fyzické strádání jako vlastní zneuznání. Je proto paradoxní, že nyní zažíváme povstání takzvaných indignados, tedy těch, kdo se cítí být připraveni o svou důstojnost. Podíváme-li se na hnutí těchto „zneuctěných“ Fukuyamovou optikou, lze je označit za krajní symptom posthistorické doby.
Zpráva o pozbytí lidské důstojnosti je poselstvím spojeným s tezí o konci dějin |
Všichni jsme totiž kvůli nadvládě ekonomiky přišli o důstojnost. Ta přežívá pouze tam, kde je neustále vybojovávána a obhajována. Zpráva o pozbytí lidské důstojnosti je poselstvím spojeným s tezí o konci dějin. Ve Fukuyamově knize je jeho prorokem Nietzscheho poslední člověk, který nechce nikam růst, protože nemá kam. Ztrátu životního smyslu si tato znuděná bytost nahradila spotřebitelským způsobem života. Poslední lidé tím „opustili kraje, kde bylo tvrdo žít, neboť potřebují tepla“.
Fukuyamova teze o konci dějin není mimořádná ani originální. Je-li na Fukuyamově knize něco provokativního, pak obava, že nebudeme-li probouzet touhu po „velkých cílech“ a krásných věcech, promění se demokracie spíše v ekonomicko-animální než v odpovědné lidské zřízení.
