Přesně před 30 lety vyhlásil tehdejší polský předseda vlády, generál Wojciech Jaruzelski, kvůli rostoucí síle odborového hnutí Solidarita výjimečný stav, stanné právo. Solidarita vznikla v roce 1980 jako nezávislé odborové hnutí, jež se postavilo tehdejšímu polskému komunistickému režimu a spolu s Výborem na ochranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR) založeným v roce 1976 přispělo k pádu komunismu. Požadavky Solidarity byly ekonomické i politické, například nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury či propuštění politických vězňů. Do jara 1981 vstoupilo do Solidarity deset milionů Poláků. Nemohla však zajít příliš daleko, protože hrozila intervence tehdejšího Sovětského svazu jako v roce 1968 v bývalém Československu. Komunisté se však nevzdali. Dne 13. prosince 1981 vyslali do ulic tanky, přerušili telefonní spojení a uvěznili tisíce předáků hnutí Solidarita.
Nad souvislostmi pražského jara, polského odborového hnutí Solidarita, tohoto výjimečného stavu, postoje Západu k této události a rolí polského filozofa Leszka Kolakowského v pádu komunismu se v osobní vzpomínce zamýšlí profesor Bostonské univerzity Igor Lukeš.
Když v srpnu přijely do bývalého Československa ruské tanky, bylo mi osmnáct. O životě jsem nevěděl nic, ale viděl jsem rudé hvězdy a slyšel lži okupační propagandy, a tak jsem si začal skládat určitý obraz o světě. Snad i proto jsem nechápal lidové nadšení pro prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Alexandra Dubčeka, předsedu Národního shromáždění ČSSR Josefa Smrkovského, prezidenta Ludvíka Svobodu a předsedu vlády Oldřicha Černíka.
Bylo totiž jasné, že se obrátí a všechno honem servilně odvolají, aniž budou muset tehdejší kremelští vládci pádněji praštit do stolu. Viděl jsem statečné kluky, kteří útočili na bolševické tanky vyzbrojení kramlemi a krabičkou zápalek. To vše ve jménu zmíněných funkcionářů, kteří už mezi tím v Moskvě všechno vzdali, aniž by dostali v sídle tehdejší sovětské tajné služby KGB Lubjance jedinou facku. Šel z toho na mne smutek.
Když se schylovalo k nepokojům kvůli zápasu českých a sovětských hokejistů na jaře 1969, byl jsem od všech obdivovatelů pražského jara dokonale odcizený. Když bojovat, pak jako vojáci, a nikoli jako hokejoví fanoušci v křeslech u televize. Proto jsem v den očekávaného utkání preventivně odjel z Prahy na venkov, kde jsem se do noci učil latinu a všechno přežil bez televize a prázdného nadšení.
Konec pražského jara
Teprve první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, který vzápětí přišel k moci, dokázal definovat intelektuální odkaz pražského jara. Nebyl to socialismus s lidskou tváří ani žádné jiné jepičí naděje. Srpnové tanky ukázaly, že marxismus-leninismus není etickou výzvou, klíčem k vyřešení záhady dějin ani prométheovským darem lidstvu, ale obyčejnou fasádou, za kterou vládnoucí mafie bolševiků ukryla svou touhu po moci.
Pražské jaro prokázalo nemožnost reformovat režimy ve východní Evropě a zároveň odhalilo absenci československé občanské společnosti, která se, zmlácená českými pendreky, sama odporoučela ze scény v srpnu 1969. Potvrdilo se, že svobodu, kterou jsme tak intenzivně do té doby prožívali, jsme komunistům nevyrvali z rukou, ale přijali jsme ji jako nečekaný dar, který (možná i omylem) jednoho dne soudruzi nechali spadnout ze stolu v naději, že tím získají větší legitimitu. Po srpnu si soudruzi kost vzali nazpět.
Kvůli Husákovi se v Praze už okolo roku 1971 nedalo normálně dýchat a rok na to bylo ve společnosti cítit i skutečný strach. Pražskému jaru a jeho konci ze všech nejlépe porozuměl básník W. H. Auden. Jeho Brežněv je nezapomenutelný.
Srpen 1968
Volně monstrum mává důtky
Nejsou v lidské moci skutky
Jeho, však přes všechen zmar
Monstrum nemá řeči dar.
V zemi zdrané jeho knutou
Mezi zoufalstvím a krutou
Smrtí monstrum marně štěká,
Z úst mu řine špíny řeka.
(Přeložil Ondřej Daněček.)
Teze o naději a beznaději
Okolo roku 1972 se mi dostalo do rukou jedno z čísel anglického měsíčníku Encounter. Narazil jsem v něm na Leszka Kolakowského (1927–2009), polského filozofa, kterého v osmašedesátém přinutili odejít z Varšavské univerzity do exilu. V Praze už tehdy vyšel překlad alespoň jedné jeho knihy – Nebeklíč. Inspirován Kolakowským, jsem začal jezdit do Varšavy a tam jsem u nezapomenutelného pana Rozinowicze v ulici Nowy Swiat dostal úvod do polských dějin a do politické kultury sovětského bloku.
Právě s ním jsem četl a diskutoval tehdy nejnovější práci Kolakowského Teze o naději a beznaději, která vyšla v Paříži a Varšavou kolovala v samizdatu. Všechny teze o beznaději mi mluvily z duše. Kolakowski vycházel z toho, že komunistická vláda má monopol na veškerou politickou a ekonomickou moc, a cokoli jej ohrožuje, musí režim aktivně ničit.
Komunisté se straní odborníků, dávají přednost sykofantům, pravdivé informace potlačují, zatímco za lhaní a falešné výsledky vypisují odměny. Systém moci je natolik striktně hierarchický, že k postupu vede pouze servilnost a vítězí jen zbabělci. Komunisté se na cestě k moci dopustili zločinů, a proto jim schází legitimita a ze strachu o přežití nemohou respektovat práva kohokoli jiného. Nespokojenost občanů je tak intenzivní, že každý ústupek, jakkoli malý, například za pražského jara, by mohl vést ke krachu celého systému.
Kolakowski ale mluvil i o zdrojích naděje. Režim není natolik rigidní, jak by se zdálo. Jeho stabilita spočívá především v míře víry občanů, že komunismus je neporazitelný. Myslet si předem, že reformy jsou nemožné, znamená vidět svět černobíle, i když je v něm mnoho odstínů. Režim je plný mnoha protikladů, které jsou v praktickém životě neřešitelné.
Zcela mimo stranickou kontrolu
Naděje přišla, když v roce 1976 Poláci založili KOR (Komitet obrony robotników). Vznikla organizace, v níž intelektuálové, které inspiroval Kolakowski, našli společnou platformu ke spolupráci s dělníky. Naplnila se tím slova Karla Marxe, který v roce 1843 napsal: „Stejně jako filozofie nachází materiální zbraň v proletariátu, tak proletariát nachází spirituální zbraň ve filozofii.“ Paradox byl v tom, že v KORu se filozof spojil s dělníkem, aby společně svrhli komunistickou diktaturu, nikoli aby ji – jak si Marx představoval – nastolili.
Vznik Solidarity v létě 1980 jsem sledoval už jako Američan. Věřil jsem, že právě tato organizace potvrzuje jeden z hlavních důvodů, které Kolakowski uváděl na seznamu nadějí. Stabilita komunistického systému je daná tím, že občané věří v nemožnost změny, a režim vypadá stabilní pouze v představách přestrašené veřejnosti, ve skutečnosti však stojí na hliněných nohou. Kdyby se společnost přestala bát a přešla do ofenzivy, nastal by pohyb, který by mohl být nepředvídatelný.
Doufal jsem, že kdyby se podařilo polský komunismus oslabit na jeho nejzranitelnějším místě – „práva pracujícího lidu“, za něž bojovali dělníci v montérkách –, mohlo by to vést ke kolapsu celého bolševického cirkusu! Režim přece buď kontroloval všechno, nebo nic, a v Polsku, zcela mimo stranickou kontrolu, vznikla organizace, do níž údajně vstoupilo až deset milionů občanů.
Návrat do sovětského bloku
Zaskočilo mě, když generál Wojciech Jaruzelski, tehdejší polský předseda vlády, 13. prosince 1981 přepadl vlastní zemi, vyhlásil výjimečný stav, stanné právo, a zatlačil Solidaritu do podzemí. Nemyslel jsem si, že se polská společnost vzdá stejně blazeovaně jako my po pražském jaru. Z Polska chodily zprávy o rostoucím podzemním hnutí a já věřil tomu, že ho soudruzi jen tak neporazí.
Problém nebyl v Polsku. Byl jsem smutný, když Západ Jaruzelského čin přivítal. Tehdejší německý kancléř Helmut Schmidt to udělal otevřeně. I ve Washingtonu však bylo cítit, že pro stratégy a plánovače byl Jaruzelského puč návratem do pohodlí statu quo ante. Nikdo nemusel vymýšlet nic nového, všechno se vrátilo do vyjetých kolejí. Začal jsem se stydět za svou naivitu, když jsem si hloupě myslel, že komunistický režim se přece jen pokusí se Solidaritou koexistovat.
I Kolakowski varoval, že komunisté nemohou dělat ústupky, protože ve společnosti je tolik nespokojených, že jakýkoli kompromis vede nezbytně k dalším radikálním tlakům. Podobně naivní však byla i představa, že by Západ Poláky pozval dál, kdyby se třeba sami a bez vnější pomoci od komunismu osvobodili a zaklepali na jeho dveře. Prosinec 1981 ukázal, že by je Západ klidně nechal stát venku tak dlouho, až by ze západního prahu zmizeli a vrátili se – díky „internacionální pomoci“ – do sovětského bloku.
Správná předpověď
Oslavám 20. výročí pádu berlínské zdi v roce 2009 dominoval sebeobdiv západních politiků. Ti, kdo pro porážku komunismu dlouhá léta nehnuli prstem, nebo i ti, kdo chtěli sjednocení Německa zabránit, se postavili na stupně vítězů. Polsko a Solidarita hrály naproti tomu v oslavách konce komunismu v roce 2009 (snad s výjimkou Berlína) marginální roli. Komunismus prý porazili Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, rakety Pershing II a CIA.
Na seznamu všech těch údajných pokořitelů komunismu scházelo jméno skromného člověka, který už léta chodil shrbený a jen o holi, ale pro porážku kremelských diktátorů udělal víc než západní politici a jejich rakety dohromady – Leszek Kolakowski. V květnu 1983, dva roky před nástupem Michaila Gorbačova, kdy Polsku vládli komunisté a všichni věřili, že je tomu na „věčné časy“, Kolakowski předpověděl konec sovětské okupace a rozklad celého impéria. Solidaritě dodával sílu pokračovat až do konce. Zemřel v červenci 2009, právem spokojený s dobře vykonanou prací.
