Čtvrtek 18. dubna 2024, svátek má Valérie
130 let

Lidovky.cz

Konceptualista Christo chodil na severu Itálie po vodě

  8:20
Na šestnáct dní se okolí malebného jezera Iseo v severní Itálii stalo jedním z nejrušnějších míst země. Umělecký projekt za 18 milionů eur sem přilákal přes milion lidí, kteří si chtěli vyzkoušet, jaké to je, chodit téměř po hladině vody. Jeho autor Christo přitom instalaci financoval z vlastních zdrojů.

The Floating Piers před spuštěním. foto: Wolfgang Volz © 2016 Christo

Po deváté hodině v neděli ráno je v městečku Iseo na břehu stejnojmenného jezera dopravní zácpa horší než ve špičce na pražské magistrále. A místní policisté řádí jako zběsilí. Tolik lístečků s pokutami za parkování jako v těchto dnech tu nejspíš nerozdají za celý rok. Malé Iseo není na nečekaný nápor turistů stavěno. Na druhou stranu, parkovacích míst na provizorních parkovištích je, zdá se, dostatek, dopravu jen brzdí všichni ti řidiči, kteří se snaží nechat své auto kdekoli jinde a odmítají na oněch polních parkovištích zaplatit dvacetieurovou denní taxu. Pokuta za stání na zeleni či někde jinde, kde se parkovat nemá, je však určitě vyjde dráž.

Tento čilý nedělní ruch má v podstatě dost nečekanou příčinu – umělecké dílo. Městečko Iseo je nejbližším místem, kde se dá nyní zaparkovat a odkud je možné vyrazit k instalaci nazvané Floating Piers, plovoucí mola, od světoznámého umělce, který si říká Christo. Floating Piers, to jsou obří žluto-oranžové pontony položené na hladině jezera Iseo, které vedou z obce Sulzano přes jezero k malebnému ostrovu Monte Isola a blízkému ostrůvku Isola di San Paolo.

Jen tak kráčet po hladině

Už od samotného začátku postupuje fronta po žluto-oranžové látce, která se stala charakteristickým prvkem projektu. Látka je hrubá, ale rozhodně nepůsobí jako koberec. V místech, kde se stojí fronty, je samozřejmě špinavá, ale po dvou týdnech, kdy po ní chodily davy, vlastně nevypadá nijak odpudivě. Široký pruh se line okolo místní radnice, kolem níž čekající dav schází dolů ke břehu jezera. A pak to přijde. Už je tu jen průchod uličkou mezi malebnými domky na nábřeží a pak se cesta otevírá na pontonovou strukturu položenou na hladině jezera.

První kroky po ní jsou opravdu nezvyklé, celá konstrukce se po hladině mírně pohupuje, ale nijak nepříjemně, rozhodně ne tak, aby to vyvolávalo mořskou nemoc.

První kroky po ní jsou opravdu nezvyklé, celá konstrukce se po hladině mírně pohupuje, ale nijak nepříjemně, rozhodně ne tak, aby to vyvolávalo mořskou nemoc. Jde spíš o nezvyk a snahu najít tu správnou rovnováhu, po chvíli je chůze příjemná a návštěvník si ono pohupování užívá. První plovoucí molo směřuje ze Sulzana na ostrov Monte Isola uprostřed jezera. Tento úsek měří odhadem 750 metrů a v jeho průběhu se turistům nabízejí pohledy, které běžně zažít nemohou, leda že by se na hladinu jezera vydali v loďce. V tom právě tkví krása instalace Floating Piers, návštěvníkům zprostředkovává pohledy a zážitky, které nejsou běžně možné. Obdivovat lze jak přibližující se ostrůvek s nečekaně vysoko vystupujícím vrcholem, tak okolní kopcovitou scenerii i samotnou rozlehlost jezera.

Míst s neuvěřitelnými výhledy je na téměř šesti kilometrech žlutooranžové trasy víc než dost. Ten pocit, že se člověk právě nachází někde uprostřed jezera, kde by jinak nebylo možné stát, dodává těmto panoramatům na síle. Po mole kráčí opravdu davy, ale překvapivě to není nijak nepříjemné. Koncentrace lidí není tak vysoká, aby se zdálo, že člověka někdo srazí do vody nebo že by mohlo dojít k jakékoli jiné nepříjemnosti. „Lidí je tu spousta, ale i tak je to klidná procházka. Akorát na začátku mola nás popoháněli, ať tam nezůstáváme stát, takže na zbytek výpravy, který se trochu zdržel ve frontě u vstupu, jsme museli čekat kousek dál po cestě,“ vysvětluje jedna z návštěvnic.

Na to, kolik tu korzuje lidí, zde opravdu vládne klid. V odlehlejších částech instalace, kde se cesta z ostrova Monte Isola rozdvojuje na dvě možné trasy k ostrůvku San Paolo, se dá dokonce i na zářivě barevném povrchu natáhnout a užívat si sluníčka. Chodit po okraji mola či zkoušet si máčet nohy ve vodě jezera je zakázáno, přesto sem tam někteří zvědavci neodolají a u kraje si nechávají špičky smočit jemnými vlnami jezerní vody. Přítomní hlídači vždy chvíli dělají, že to nevidí, a pak daného „provinilce“ vykážou zpět blíže ke středu barevného pásu. „Po zlatém plátně se pohodlně kráčí naboso. Ale jenom chvilku, protože prudké slunce dovede povrch docela rozpálit, jako písek na pláži. Ochladit si chodidla na smáčeném okraji je tak velmi příjemné, jenže vás hned vyženou,“ stěžuje si na dozor slečna.

Turistický megaúspěch

Zní to neuvěřitelně: do míst, kam běžně takové množství lidí nejezdí, dokázal umělec Christo přilákat neskutečné davy. Ano, parkující řidiči možná trochu pustoší travní plochy okolních měst a vesniček, ale krom velkého zalidnění nevyvolávají Floating Piers žádný velký blázinec. Na mole uprostřed jezera to vynikne zdaleka nejvíc, i přes všechny ty davy tu panuje až nečekaně klidná a povznášející atmosféra. V tom spočívá krása celého výtvoru, plovoucí mola jsou vystavěna tak, aby si je mohli užít opravdu všichni, kdo chtějí, a nemuseli se u toho nijak stresovat. Těžko se hledá přirovnání, možná by se dalo říci, že je to takový Central Park na vodě, byť se tu rozhodně nedá tak dobře schovat před sluncem. Po šestnáct dní sem lidé přijížděli užít si něco neobvyklého. Výborně to vystihl sám Christo, který na své facebookové stránce napsal: „Lidé odevšud sem přijeli, aby se procházeli do nikam. Ne aby nakupovali, ne za přáteli – jen aby se mohli projít, do nikam.“

Mola byla původně otevřena 24 hodin denně a přístup na ně nebyl nijak omezen. Jenže davy návštěvníků byly tak nečekané, že dotčená městečka byla zaplněna ve dne v noci.

Těch téměř 1,2 milionu lidí, kteří instalaci navštívili, přineslo do jinak vcelku klidného místa hodně ruchu. Dokonce tolik, že se organizátoři v průběhu akce rozhodli k neplánovanému kroku. Mola totiž byla původně otevřena 24 hodin denně a přístup na ně nebyl nijak omezen. Jenže davy návštěvníků byly tak nečekané, že dotčená městečka byla zaplněna ve dne v noci. Od šestého dne tak platil omezený režim přístupu, dílo se otevíralo zájemcům v šest hodin ráno a poslední turisté byli na molo na břehu jezera vpuštěni v deset hodin večer, aby stihli zhruba do půlnoci instalaci opustit.

Denně navštívilo zářivě žlutá mola v průměru 72 tisíc lidí. „Monte Isola se na 16 dní stalo hlavním městem světa,“ komentoval návštěvnost Fiorello Turla, starosta ostrovního městečka. Tamní hotely a restaurace se těšily největšímu náporu turistů ve své historii, pro restauratéry budiž dobrou vizitkou, že tomu nijak zásadně nepřizpůsobovali ceny. Pivo nebo ledová tříšť tu vyšly na tři až pět eur, hlavní jídlo se dalo pořídit asi od deseti eur, což jsou zcela obvyklé ceny. Ani tak není pochyb, že místní podnikatelé na události hodně vydělali, a navíc z ní mohou těžit do budoucna.

Floating Piers totiž udělaly celé jezerní oblasti, která leží tak trochu ve stínu daleko slavnějšího, většího a turisty vyhledávanějšího jezera Garda, vzdáleného odsud necelou hodinu cesty autem, obrovskou reklamu. A jistě se dá počítat s tím, že se sem někteří návštěvníci Floating Piers v budoucnu vrátí a s nimi přijedou i další, kteří se díky akci o místu dozvěděli. „Návštěvnost a veškeré investice, které sem Floating Piers přinesly, budou prospěšné pro naši místní ekonomiku a umožní nám širší sociální a turistický rozvoj v příštích letech,“ vyjadřuje svá očekávání Paola Pezzotti, starostka Sulzana.

Jen pro srovnání, samotnou Itálii navštíví ročně asi 50 milionů zahraničních turistů a do Říma zavítá zhruba pětina z nich. Tamní největší atrakce, světoznámé Koloseum, přivítá ročně něco přes čtyři miliony návštěvníků a v tomto počtu jsou již zahrnuti i domácí turisté. Floating Piers tedy za šestnáct dní přilákaly tolik turistů, co Koloseum přibližně za čtvrt roku. Z lokálního hlediska čísla návštěvnosti ohromí ještě více. „Mytický“ dům se slavným Juliiným balkonem v nedaleké Veroně navštíví ročně na půl milionu turistů-romantiků.

Umění na vlastní náklady

Při tom všem je tak velmi fascinující, že dané umělecké dílo vzniklo čistě díky aktivitě samotného umělce a skupiny jeho pomocníků. Christo se totiž nadále drží nesmlouvavých principů, jimiž se on a jeho manželka Jeanne-Claude, s níž všechny projekty vytvořil, řídili po celou dobu své umělecké dráhy. Na své umělecké instalace nikdy nesháněli žádné dotace z veřejných zdrojů, nepřijímali peněžité dary, a dokonce se v maximální míře brání zapojení dobrovolníků. Všichni a všechno je poctivě zaplaceno.

V případě Floating Piers, prvního projektu, který Christo realizoval po smrti své ženy, jež zemřela v roce 2009, byl vystaven konečný účet ve výši osmnáct milionů eur.

V případě Floating Piers, prvního projektu, který Christo realizoval po smrti své ženy, jež zemřela v roce 2009, byl vystaven konečný účet ve výši osmnáct milionů eur. V této částce jsou započteny veškeré náklady na materiál použitý při stavbě, na zaměstnance, kteří dali plovoucí mola dohromady nebo kteří pomáhali na místě s organizací, dále peníze na pronájem ploch potřebných k instalaci včetně plochy jezera, platby za zdravotní a bezpečnostní dohled nebo třeba náklady na nutné dočasné změny v lodní dopravě na jezeře. To vše a mnoho dalšího zaplatil Christo z vlastní kapsy, dotčené obce nemusely ze svého rozpočtu vydat ani euro navíc, naopak veškeré vícenáklady, například posílení dopravy i policejní přítomnost nebo třeba svoz odpadu, platil umělec. Projekt zaměstnal celkem asi tisíc lidí.

Bez určité asistence se však samozřejmě nápady tohoto rozsahu neobejdou. Christovi s uskutečněním v mnohém pomohli členové slavné zbrojařské rodiny Beretta, kterým patří pevnost na ostrůvku San Paolo. Berettové ji využívají jako vlastní rekreační objekt, tráví zde volný čas a pořádají tu večírky pro své známé. Když se o tom, že Christo zvažuje pro realizaci projektu Floating Piers právě jezero Iseo, v roce 2014 doslechla paní Umberta Gnutti Beretta, známá milovnice umění, měl tvůrce napůl vyhráno. Nositelka slavného podnikatelského příjmení nabídla Christovi využití malého ostrůvku a jeho zapojení do projektu a členové rodiny následně umělci pomohli získat od místních úřadů veškerá potřebná povolení. O penězích ovšem v tomto případě řeč rozhodně není.

Tím samozřejmě není vyloučeno, že Berettovi nějaké peníze Christovi neposlali, ale v takovém případě rozhodně nešlo o dar. Pokud k transakci došlo, byl to standardní proces, kterým Christo a Jeanne-Claude své instalace vždy financovali – prodejem svých uměleckých děl. Realizaci každého svého projektu platili pouze z prodeje náčrtků a modelů chystaného díla, případně z prodeje menších uměleckých objektů nejen z počáteční doby své tvorby. Peníze nepocházejí například ani z prodeje upomínkových předmětů, pohlednic nebo knih, které o projektech pojednávají. To je v dnešní době naprosto neobvyklý model financování, který dotváří fascinující příběh textilních instalací.

I proto lze jen doufat, že Christo stihne během svého života uskutečnit ještě alespoň jeden z projektů, jež s Jeanne-Claude kdysi naplánovali. V zásobě má minimálně dva: z roku 1977 pocházející nápad Mastaba, který by měl být realizován v Abú Dhabí, a v roce 1992 navrženou instalaci Over the River, Nad řekou, v kaňonu řeky Arkansas v americkém státě Colorado.

Zahalený Reichstag

Poslední zahalenou stavbou v podání Christa a Jeanne-Claude se stal německý Reichstag. Projekt, který si dvojice vysnila už v roce 1971, se podařilo realizovat až v roce 1995. Budova německého parlamentu byla obalena 100 tisíci metry čtverečními polypropylenové látky, k jejímuž uvázání bylo použito 15,6 kilometru lan. Budova zůstala zahalená po dobu dvou týdnů. Brány Projekt 7503 látkových bran postavených na 37 kilometrech chodníků v newyorském Central Parku je posledním dílem, které autorská dvojice Christo a Jeanne-Claude realizovala spolu. Brány ze šafránově zbarvené látky umožňovaly nepřerušené využívání parku a na svých místech zůstaly celkem 16 dní. Pak byly odstraněny a recyklovány, jako pozůstatky všech projektů. Christo a Jeanne-Claude Christo a Jeanne-Claude byla autorská manželská dvojice, jejíž tvorba je charakteristická využitím velkých textilních ploch a objektů ve veřejném prostoru. Důležitým aspektem jejich děl je dočasnost. Bulharský emigrant Christo se s budoucí manželkou Jeanne-Claude potkal v Paříži, kde se usadil v roce 1958, předtím pobýval i v Praze a v roce 1957 emigroval do Vídně. Pojila je nejen vášeň pro umění, ale také společné datum narození – 13. června 1935. Své projekty vždy realizovali výhradně za použití vlastních finančních zdrojů, prostředky získávali prodejem přípravných skic a modelů navrhovaných děl. Za účelem realizace nepřijímali finanční dary, nesháněli sponzory ani si na uskutečnění projektů nevydělávali prodejem suvenýrů nebo třeba knih, které jejich instalace popisují. Christo v současnosti tvoří sám, Jeanne-Claude zemřela v roce 2009. Díla ovšem dál autorsky přisuzuje Christo oběma, nápady na ně se totiž mnohdy zrodily před desítkami let.