Svět spěje k záhubě. Vše se kazí. Vládnoucí elity kradou jako straky. Ekonomika se propadá, vize sociálního státu chřadnou. Duchovní a vzdělanostní stav je zoufalý. A diví „barbaři“ rozkládají naše tradiční hodnoty. V Londýně či Paříži rozzlobení lidé převracejí auta, newyorská dvojčata padla už před dekádou, takzvané subprime hypotéky otřásly finančním světem a Evropská unie tone v nejistotě... Hrozí naší civilizaci kolaps? A co je to kolaps?
„Kolaps ve skutečnosti neexistuje. Jde o jeden z archetypálních mýtů, který je znám z mnoha kultur... V mnoha případech končí tyto kolapsy, ať již vymyšlené nebo skutečné, novým pozitivním vývojem – novým počátkem,“ píší autoři knihy Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, která právě vychází ve vydavatelství Academia. ČESKÁ POZICE ji exkluzivně získala k pročtení ještě před středečním vydáním. Jde bez nadsázky o unikátní dílo, které si ve třicítce esejů klade nepříjemně aktuální otázky po souvislostech společenských krizí; ohlíží se do minulosti, ale hlavně – hledá odpovědi, jak se z dávnověku poučit.
Luxusní sborník de facto navazuje na práci Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společnosti (2008), jež byla v anketě Mladé fronty Dnes vyhlášena vědeckou knihou roku. A nové dílo je monumentální: má 816 stran a bylo by divu, kdyby se v humanitních vědách nestalo počinem roku. Cíl si klade neskromný – takříkajíc restartovat pojetí historických věd, které by se mohly vyjadřovat i k soudobému, a zejména budoucímu stavu. Oblíbenými slovy editora Miroslava Bárty: „Kdo popírá minulost, popírá smysl sama sebe.“
Kniha má dokázat, že v době „nepopiratelného úpadku či krize vzdělanosti, kdy nemalá část politických a podnikatelských elit označuje humanitní vzdělání za ne-li zcela zbytečné, pak tedy alespoň za ,ne až tak důležité a společnosti fakticky mnoho nepřinášející‘, mají právě humanitní vědci, stejně jako jejich kolegové z oboru přírodních věd, o ekonomech nemluvě, k současné podobě světa na rozcestí mnoho co říci“. Hutný opus chce v Česku nastartovat rozpravu o stavu naší společnosti a možnostech její regerenace.
Civilizace si kolaps nepřipouštějí
Iniciátorem svazku je profesor egyptologie Miroslav Bárta, vedoucí výzkumu na lokalitě v Abúsíru. Spolu s kolegou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historikem docentem Martinem Kovářem, sestavil tým 33 vědců, kteří se různorodě vyjádřili k okolnostem kolapsů.
Patrně nejzajímavějším a do jisté míry sjednocujícím je úvodní Bártův text hovořící o „kolapsech“. S odkazy na Oswalda Spenglera (1918), Josepha S. Taintera (1988) či Jareda Diamonda (2005) a především vlastní zkoumání staroegyptských stavitelů pyramid upozorňuje na zásadní věc: „Typické pro kolaps společnosti či civilizace je především to, že společnost si ani neuvědomuje, že ke kolapsu spěje nebo že by bylo něco až tak moc v nepořádku.“
Naše doba již zná řadu indicií, které na budoucí zhroucení poukazují, ale bagatelizuje je; případně je „odklání“, řečeno moderním výrazem. Oproti dřívějším civilizačním okruhům ovšem nyní disponujeme věděním a schopnostmi, které bychom mohli využít ve svůj prospěch – kolaps totiž nemusí být jen „zhroucením“, ale dle Bárty také synonymem transformace, obnovy, obrody a zásadní proměny systému. Totální restrukturalizace.
Hlavní editor zmiňuje zásadní faktory, jež navodily kolaps slavné staroegyptské říše, jež ale nejsou dnešnímu vnímavému Evropanovi neznámé. Platí i obecně?
- krize identity/věrohodnosti (jak je vládnoucí skupina akceptována a uznávána)
- krize participace (kdo a jak se podílí na správě státu)
- krize penetrace (schopnost efektivní kontroly fungování státu)
- krize legitimizace (otázka autority a schopnosti prosadit rozhodnutí)
- krize distribuce (efektivita přesměrovávání ekonomických zdrojů)
O úspěchu a neúspěchu civilizací rozhodovaly, rozhodují a také rozhodnou zejména přírodní vlivy, legitimita vládnoucích elit, komplexnost společnosti, uspořádání státu, vlivy migrací, duchovní vykořenění, zkáza instituce rodiny, stupeň blahobytu, řízení rozhodovacích procesů, ale také schopnost předvídat budoucí vývoj. „Již nyní čelíme masivnímu selhávání elit, demotizaci/zlidovění státního aparátu a mnoha kriticky důležitých segmentů státní správy, mezi nimiž vyniká i školství všech stupňů,“ uvádí Bárta, jenž se tématu kolapsů obsáhle věnoval i v článku napsaném výhradně pro ČESKOU POZICI:
Třicet rozličných „kolapsů“
Nyní už není sám. A v novém kompendiu skoro platí rovnice: co jméno, to hvězda! Třiatřicet akademiků (historiků, archeologů, ekonomů, ale i přírodovědců) nabízí své pohledy na krizové momenty v dějinách velkých říší, respektive civilizací: nejen staroegyptské, římské, čínské, mayské, britské, španělské, osmanské nebo sovětské, ale všímá si i dějinných momentů pravěkých a domácích – kolapsu moravského gravettiénu nebo pádu Rakouska-Uherska, ale třeba i vztahů mezi kulturní krajinou a pražskými povodněmi.
O moravských lovcích-sběračích se rozepsal profesor Jiří Svoboda, další archeolog slavného jména Evžen Neustupný přispěl textem o periodicitě rozkvětu a úpadku lidských kultur. Petr Charvát analyzoval přeměnu sumerské společnosti; rozpadem raných čínských říší se zabýval Jakub Maršálek a Petr Čornej zasadil husitství do kontextů středověké krize.
Kapitolou přispěli i elitní iberoamerikanisté: zatímco profesor Josef Opatrný sledoval cestu ke kolapsu španělského impéria v roce 1826, Markéta Křížová věnovala pozornost údajnému „zhroucení“ indiánských říší (incké, aztécké a mayských států). Arabistu Eduarda Gombára zaujal zánik osmanského impéria, historika Kováře zase impéria britského. Robert Kvaček nahlédl vznik Československa a jeho kolega Jan Rychlík popsal rozdělování téhož státu v letech 1989 až 1992.
Fenomenální šíři pojmu kolaps doplnili i přírodovědci: populární a popularizující geolog Václav Cílek se zamyslel nad omezeností surovinových zásob a „koncem světa“, zatímco Jan Kozák odlišil kolapsy původu přírodního a původu antropogenního. Ale jak se zdá, k popisu možného hroucení našeho světa mají nyní nejvíce co říci ekonomové.
Koncept distribučních koalic
Inspirující a intelektuálně třaskavý sborník moderního typu, jakých je v tuzemsku žel málo, přináší jednak zamyšlení Miroslava Ševčíka a Michaely Ševčíkové nad hrozbou kolapsů veřejných rozpočtů, jež mohou „prý ohrozit samou podstatu kapitalismu“, ale také studie Mojmíra Hampla, viceguvernéra České národní banky (ČNB), v jejíchž prostorách se bude v prosinci konat i odborná konference věnovaná čemu jinému, nežli – kolapsům.
Hampl upozorňuje, že ekonomie, tato „pravděpodobně nejexaktnější z humanitních věd“, se s gustem věnuje fenoménu hospodářských vzestupů a poklesů i bohatnutí civilizací, ale málo tomu opačnému – dlouhodobému upadání a zaostávání ekonomik. Přesto jeden nevšední příspěvek ke zkoumání pádu celých civilizačních celků nachází a uvádí jej v kontextu se současnou finanční a hospodářskou krizí v „euroamerickém světě“, která vůbec prvně ukázala onen slavný Západ jako tu nejkřehčí část světové ekonomiky...
Členové takzvaných distribučních koalic pak pracují v zájmu této skupiny proti většině ostatních...Jde o koncept ekonoma Mancura Olsona (2008) věnovaný úspěšně prosazovaným partikulárním zájmům takzvaných distribučních koalic: „Distribuční koalicí míní skupinu schopnou vytvořit pro své členy natolik dobrá motivační schémata, až potom úspěšně pracují v zájmu této skupiny proti většině ostatních a rozdělují, tedy distribuují mezi sebou výnosy z prosazování partikulárních zájmů. Pokud jsou úspěšní, stává se tato koalice tvůrcem všech podstatných pravidel.“ A tím nejdůležitějším pravidlem je udržení si pozice normotvůrce.
Svět zájmových skupin pak zůstává bojištěm menších koalic proti obecným, ale neorganizovaným a dle Olsona dokonce neorganizovatelným zájmům všech! Ekonom tak sice vyložil funkci indických kast, úpadek Japonska za doby šógunátu, ale není těžké ji aplikovat na soudobé vládnoucí elity. Hampl píše: „S udržováním privilegií ale budou dlouhodobě vědomě či nevědomě ničit svá zlatá vejce, tedy ekonomickou základnu, z níž těží. Při důsledném uplatňování své moci povedou své civilizační celky k úpadku.“
Krize a následné „kolapsy“ totiž bývají dost možná hlavně endogenní, vedené z vnitřní podstaty společenského systému. Systému, v němž se ekonomika propadá, vládnoucí elity kradou jako straky a vše se kazí. Spěje svět opravdu k záhubě, nebo „jen“ ke změně?