Klíčový problém zpravodajských služeb: Jak chránit zdroje

Účastníci bratislavského sympózia o ochraně informačních zdrojů zpravodajských služeb si mohli vyslechnout řadu zajímavých příspěvků. Zúčastnil se ho i Jan Schneider.

Zpravodajské služby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zpravodajské služby. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Zpravodajské služby.

Slovenská Asociace bývalých zpravodajských důstojníků (ABSD) se má čile k životu. Tématem jejího již VIII. mezinárodního sympózia loni na začátku prosince v Bratislavě byla „Ochrana informačních zdrojů zpravodajských služeb“. Oproti předchozím ročníkům zaměřeným spíše obecněji se dostala do centra pozornosti jedna z nejžhavějších problematik každé zpravodajské služby – bez ohledu na dobu a režim.

Natolik citlivá, že britská, německá ani maďarská zpravodajská služba neprojevila pochopení pro aktivní účast svého bývalého příslušníka na tomto sympóziu. Není to postoj až tolik nepochopitelný, protože zkušení zpravodajci vědí, že určitá zmínka o modu operandi dané zpravodajské služby může posloužit jako vodítko pro protivníka.

Z druhé strany však lze tentýž postoj považovat za přeopatrný, protože zkušenější zpravodajci vědí, jak těžké je rozeznat, kam takové vodítko může vést. Navzdory tomu si účastníci sympózia mohli vyslechnout řadu zajímavých příspěvků od slovenských a hostujících českých zpravodajců a dalších expertů.

Antagonistické dvojice

Prvním přednášejícím byl Ladislav Pokorný z Bezpečnostní informační služby. Uvedení do problému z hlediska zákona není příliš atraktivní téma, ale je nezbytné jako dobrá příprava před operací. Pokorný vyznačil tematické pole, definoval problém, načrtl terminologii, popsal vývoj legislativní úpravy problematiky, nastínil vztah k trestnímu řízení a uvedl exkurz do britské právní úpravy této oblasti.

V demokratické společnosti je požadována jistá míra transparentnosti, i co se týče činnosti zpravodajských služeb. Ta se pere s principem utajení, který je jedním z definičních znaků jejich činnosti.

Nutno uznat, že Pokorného přednáška nepostrádala napětí. Nikoliv navenek, ale uchopením dynamiky svářících se principů a požadavků – přístup, který není tuctový a jenž z Pokorného dělá respektu hodného znalce této komplikované matérie. Především potěšilo, že Pokorný prohlásil tuto problematiku z povahy věci za nedořešitelnou. Pak ji definoval pomocí několika víceméně antagonistických dvojic.

V demokratické společnosti je požadována jistá míra transparentnosti, i co se týče činnosti zpravodajských služeb. Ta se pere s principem utajení, který je jedním z definičních znaků jejich činnosti. Další napětí představují očekávání vyplývající z jejich mandátu (smyslem jejich existence jsou informační, maximálně použitelné výstupy) a právě ochrana zpravodajských zdrojů. Mnozí novináři znají tento problém i ze své praxe, byť většinou nemá natolik fatální konotaci.

Právní úprava

Pokorný znovu nadnesl otázku trestněprávního využití zpravodajských informací. Na Slovensku je takto využívat lze – veškeré „odposlechy“ upravuje jeden zákon. V Česku se o to vedl spor do roku 2008, kdy byla tato možnost nálezem Ústavního soudu „zaříznuta“ se zdůvodněním, že trestněprávní využití zpravodajských informací není v intenci institucionální teleologie zpravodajských služeb – tedy že takové informace nebyly získány za účelem důkazního použití podle trestního řádu.

Pokorný závěrem upozornil, že současná právní úprava dozná změn, až vláda předloží parlamentu návrh zákona o kontrole zpravodajských služeb, což má ve svém programovém prohlášení z února 2014.

Současná právní úprava dozná změn, až vláda předloží parlamentu návrh zákona o kontrole zpravodajských služeb, což má ve svém programovém prohlášení z února 2014

Nová vláda tím navázala na 20letý evergreen českých vlád spočívající ve vážném úmyslu či ještě vážněji myšleném záměru předložit parlamentu návrh zákona o kontrole zpravodajských služeb předpokládaný již v § 12 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR: „Činnost zpravodajských služeb podléhá kontrole vlády a Parlamentu. Rozsah a způsob kontroly zpravodajských služeb Parlamentem stanoví zvláštní zákon.“

Zpravodajci však, vedeni racionální poučkou, že špatný zákon je neskonale horší než žádný, dosud téměř každé vládě jemným způsobem zprostředkovali elementární poznání, že kontrola zpravodajských služeb je extrémně komplikovaný problém, načež vládní legislativa upadla buď do kataleptického, nebo třeštivého stavu. V obou případech s nulovým praktickým výstupem.

Zbytek dokonala česká vládní (pa)kultura, v níž soupeřící politické síly nejsou s to dosáhnout základního bezpečnostního a obranného konsensu. Zřídka je zajímají zkušenosti předchozích vlád v této oblasti a ještě méně často na ně navazují, a proto každá vláda začíná téměř od nuly. To rozhodně nepřispívá k respektu exekutivy ve zpravodajské komunitě a nasnadě je mírně poťouchlý špílec na téma „kdo koho vlastně řídí“.

Balení do legend

Doyen slovenské zpravodajské komunity, předseda ABSD Igor Cibula svým příspěvkem potěšil duše posluchačů, které byly po důkladné právní propedeutice poněkud vyprahlé a toužily po něčem šťavnatějším. Předmětem jeho příspěvku byla ochrana informačních zdrojů z hlediska ztížení možnosti jejich odhalení podle způsobu získání zpravodajských informací předávaných exekutivě k využití.

Adresát zpravodajské informace – až na výjimky – nepotřebuje vědět, jak se informace „narodila“, aby to náhodou nepověděl. Proto zpravodajské služby předávané informace balí do „legend“.

Jádrem jeho příspěvku byla teze, že adresát zpravodajské informace – až na výjimky – nepotřebuje vědět, jak se informace „narodila“, aby to náhodou nepověděl. Proto zpravodajské služby předávané informace balí do „legend“ – pro případ, že by se adresát pochlubil vším, co ví.

První příklad byl ze sedmdesátých let, kdy západoněmecká vláda navázala s československou vládou expertní jednání k odstranění nenormální situace, protože kvůli sporu o neplatnost Mnichovské smlouvy mezi oběma státy nebyly diplomatické vztahy na úrovni velvyslanců.

Československým zpravodajcům se tehdy podařilo prolomit západoněmeckou diplomatickou šifru, což poskytovalo československým vyjednavačům nespornou taktickou výhodu. Ti však získané informace dostávali s legendou, že pocházejí od agenta. To by při případném přeřeknutí vedlo protistranu spíše k hledání „škodné“ mezi diplomaty než ke změně šifry.

Dva případy

Igor Cibula zmínil i případ „Plamegate“ z roku 2003 – z hlediska tématu konference jeden z nejotřesnějších v obecných dějinách zpravodajských služeb. Americký diplomat Joseph Wilson tehdy vyloučil jeden z důvodů pro americkou agresi do Iráku, jímž měly být irácké jaderné akvizice v Nigeru.

Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda v roce 1999 podpořil svůj návrh na odvolání prezidenta Fondu národného majetku Ľudovíta Kaníka argumenty z jeho telefonických odposlechů. Bylo zřejmé, že je pořídila Slovenská informační služba.

Bushova vláda se mu „pomstila“ tím, že nechala zveřejnit, že Wilsonova manželka Valerie Plameová je kádrovou příslušnicí CIA. Autor tohoto řízeného úniku nejen dekonspiroval agentku vlády, ale ohrozil všechny, s nimiž se Plameová setkala, a do budoucna velmi ztížil agenturní práci CIA. Za normálních okolností by byl trestně stíhán a odsouzen, v poslední den svého prezidentského mandátu ho však George W. Bush omilostnil.

Cibula uvedl i případ domácí. Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda v roce 1999 podpořil svůj návrh na odvolání prezidenta Fondu národného majetku Ľudovíta Kaníka argumenty z jeho telefonických odposlechů. Bylo zřejmé, že je pořídila Slovenská informační služba (SIS).

Vyvstal problém, zda je premiér oprávněn disponovat zpravodajskými výstupy tímto způsobem. (Dodejme, že primárním problémem byla forma, jíž zpravodajská služba premiérovi informaci předala.) V tomto případě však vznikly větší, politické škody Dzurindovi, proti němuž byla tato (pseudo)kauza následně několikrát použita.

Transparentnost a utajení

V roce 2002 se ve Washingtonu konala tisková konference, při níž představitelé íránské exilové organizace označili lokalitu, kde Írán buduje závod na výrobu jaderného paliva. Ministerstvo zahraničí USA později tuto informaci potvrdilo, ale opět s odvoláním na tyto íránské opoziční zdroje. V roce 2010 však izraelský tisk zveřejnil podrobnosti o pravém účelu této tiskové konference, jímž bylo zastřít původ informací získaných zpravodajskými službami USA a Izraele.

V tomto případě je prospěšné zvážit i další důležitý aspekt, který Cibula v závěru svého příspěvku rozvinul v obecné poloze. Nelze totiž vyloučit, že informace o íránském jaderném programu, kterou Washington tolik potřeboval, vycházela ze zdroje nevěrohodného, ale nanejvýš loajálního, řečeno diplomaticky. Zpravodajské služby si toho byly vědomy, a volily tento způsob „legendování“ sporné informace, aby udělaly vládě radost, a samy přitom nepřišly k úhoně, pokud by se zjistilo, že se informace zakládala pouze na zbožném přání.

Je třeba vést diskusi o míře transparentnosti činnosti zpravodajských služeb kvůli jejich kontrole, a o míře nutného utajení, aby mohly konat efektivně a nebyly „ukontrolovány k smrti“

Cibulův referát vyústil do závěrečné otázky nejvyšší důležitosti: Slouží utajování zájmům národní bezpečnosti, a/nebo na zakrytí zneužívání státní moci? Předchozí případ je dobrou ukázkou sporu mezi požadavky na utajení a na kontrolu činnosti zpravodajských služeb. Dokonale utajený, v podstatě nedohledatelný zdroj informace je nezkontrolovatelný a může být nástrojem manipulace a zneužití zpravodajské služby.

Vyvstává i problém ochrany whistleblowerů, kteří mohou signalizovat výskyt příznaků negativních jevů (aféra Watergate), aniž by byla ohrožena bezpečnost státu. Proto je třeba vést diskusi o míře transparentnosti činnosti zpravodajských služeb kvůli jejich kontrole, a o míře nutného utajení, aby mohly konat efektivně a nebyly „ukontrolovány k smrti“.

Předseda ABSD Cibula zúročil své bohaté profesionální i lidské zkušenosti, když precizně definoval základní parametr jakéhokoliv diskurzu na toto téma. Je jím „optimalizace napětí mezi praxí zpravodajské služby a úkoly jí kladenými na jedné straně a loajalitou mravně komponovaných příslušníků služby“.

Vnitřní kultura služby

Český zpravodajský veterán Peter Púčik (občas plynně přešel do své rodné slovenštiny) šel ve svém příspěvku do hloubi zpravodajské služby. Předestřel předvídatelné napětí mezi předpisy a nepředvídatelnou praxí, které ústí do snahy služeb včlenit do nezbytné právní úpravy jejich činnosti odůvodněné výjimky.

Problematika spojená s informačním tokem a využitím zpravodajských informací je nejvíce ovlivněna „vnitřní kulturou služby“

V kostce lze jádro Púčikova příspěvku vyjádřit zjištěním, že z hlediska zpravodajské operativy je vhodné, aby nejen informace opouštějící službu byly „pod legendou“, ale aby i již informační produkce utajovaného zdroje vstupovala do informačního toku služby „pod legendou“. To je však v rozporu s požadavkem analytiky, která pracuje s parametrem věrohodnosti informace, a to nejde bez znalosti věrohodnosti zdroje. Púčik nastínil několik organizačních i procesních postupů, jak oba požadavky uvést co nejvíce v soulad.

Závěrem Púčik shrnul, že evidenční, finanční, technické a operativní aspekty ochrany informačního zdroje jsou v zásadě řešitelné na úrovni vnitřních předpisů a aplikovaných postupů. Problematika spojená s informačním tokem a využitím zpravodajských informací je však nejvíce ovlivněna „vnitřní kulturou služby“, jejíž součástí jsou zejména korektní vztahy ke zpravodajským partnerům, úroveň mezilidských vztahů, a v neposlední řadě i striktní vymezení okruhu těch, kteří znají identitu zdroje.

Osobní setkání

Slovenský zpravodajský veterán Ladislav Czipák se ve svém referátu přenesl přímo do terénu a pojednal ochranu informačního zdroje při schůzkové činnosti – nakolik jsou v rámci technických příprav ošidné detaily, jak je třeba se vyvarovat určitým samozřejmostem, jak je nutno pečlivě propracovat choreografii pohybu zúčastněných. Taková důsledná ochranná opatření jsou nákladná, proto musejí odpovídat důležitosti zdroje.

Operativní práci nelze dělat bez určitého zaujetí, proto není divu, že zpravodajci chrání své zdroje, přestože jsou již bývalými zpravodajci a jejich zdroje bývalými zdroji

Druhou složkou těchto opatření je lidský faktor. Operativní práci nelze dělat bez určitého zaujetí, proto není divu, že zpravodajci chrání své zdroje, přestože jsou již bývalými zpravodajci a jejich zdroje bývalými zdroji. Taková vnitřní kultura služby usnadňuje získávání nových spolupracovníků.

Přímo opačně pak působilo zveřejnění státobezpečnostní agentury po listopadu 1989. Těm, kteří se zabývají historií, možná přišlo oprávněné, ale těm, kdo byli od stejného okamžiku odpovědní za bezpečnost a obranu státu, to podráželo nohy. Podobně jako aféra „Plamegate“ v USA.

Trestní řízení

Děkan fakulty práva Paneuropskej vysokej školy Jaroslav Ivor si jako odborník na trestní právo zvolil případné téma – využití zpravodajských informací v trestním řízení. Právní úprava na Slovensku je oproti Česku prostupnější, týká se především závažných trestných činů.

Zpravodajská služba může dát podnět k zahájení trestního řízení za podmínky, že nenastane dekonspirace utajovaných osob a činností. Tato podmínka ale neplatí, pokud by neposkytnutí takové informace zpravodajskou službou mělo vážnější důsledky než její poskytnutí trestněprávním orgánům.

Zpravodajská služba může dát podnět k zahájení trestního řízení za podmínky, že nenastane dekonspirace utajovaných osob a činností

Judikatura Evropského společenství stále více pracuje s institutem utajeného svědka, což je právě v těchto případech velmi dobře využitelný způsob ochrany identity osob, spolupracujících se zpravodajskou službou. Tento způsob však má úskalí, neboť „zakrytého“ svědka mohou například nastrčit konkurenční skupiny organizovaného zločinu. O možnostech velmi kreativních zpravodajských her ani nemluvě.

Slovenští legislativci v této fázi uplatňování zpravodajských informací v přípravném řízení trestním řeší zásadní otázky. Například použitelnost důležitého důkazu z odposlechu, který však byl povolen na základě nepravdivých informací. Nebo použitelnost důležitého důkazu z odposlechu, který však byl nařízen v jiné kauze.

Tyto otázky nejsou českým trestněprávním orgánům neznámé, ale přenositelnost slovenských zkušeností v odlišném legislativním rámci je omezená. Navzdory tomu je velmi potřebné vývoj sledovat, protože je možné, že se česká právní úprava této problematiky časem té slovenské přiblíží.

Důsledky dekonspirace

Závěrečné vystoupení patřilo Petru Zemanovi, bývalému řediteli české rozvědky (ÚZSI), který se již od dob ředitelování vzdělávacímu odboru kontrarozvědky (BIS) systematicky věnuje „zpravodajské vědě“, kterou v uplynulých letech také přednášel. Jeho kategorizace a pojmosloví má velký, až formativní vliv v české zpravodajské komunitě.

Množí-li se počty dekonspirací zpravodajských zdrojů, závažnost důsledků stoupá exponenciálně – patří mezi ně i ztráta pověsti služby navenek a její demoralizace uvnitř

Když se Zeman podíval na problematiku ochrany zpravodajských zdrojů, učinil to profesorsky. (Žádostivý čtenář všechny příspěvky ze sympózia nalezne na webových stránkách ABSD.) Důležité bylo zřetězení následků, které Zeman formuloval na základě zkušeností, z nichž některé – zejména z počátku devadesátých let – by jistě všichni zodpovědní zpravodajci rádi oželeli.

Co se tedy podle Zemana stane při dekonspiraci zpravodajských zdrojů? Jednotlivé takové případy nastat mohou a také se stávají, ale množí-li se jejich počty, závažnost důsledků stoupá exponenciálně. Patří mezi ně těžká újma probíhající operativní práci, obtížné získávání nových zdrojů potřebných pro budoucí operace, ztráta pověsti služby navenek a její demoralizace uvnitř, a výsledná celková operativní nevýhoda, která velmi rychle nastane, avšak napravuje se velmi těžko.

Nebezpečné extrémy

Vnitřní kultura služby, která je jakýmsi souhrnem aspektů zabraňujících inkontinenci služby, je dána rozumnými technickými a administrativními opatřeními, ale především lidskou a profesionální kvalitou zpravodajců. V úvahu proto přicházejí různé formy anonymizace informací v různých fázích jejich zpracování. Organizačně pak buď kontinentální zvyklost oddělené operativy od centrální analytiky, nebo anglosaské vytváření analyticko-operativních mezistupňů.

Je třeba neustálé balancovat dva principy – potřebu vědět a nutnost sdílet. Oba extrémy jsou nebezpečné.

Důležitá je integrace kontrolních funkcí do systému, aby byla operativa i kontrola efektivní. Podobně je tomu i se segmenty vnitřní ochrany služby. Pointou je neustálé balancování dvou principů – „need to know“ (potřeba vědět) a „need to share“ (nutnost sdílet). Igor Cibula v závěrečné řeči shrnul, že oba extrémy jsou nebezpečné.

Přeutajování činí službu bezpečnější, ale neefektivní, a proto vlastně má čím dál méně co skrývat. Tím se její bezpečnost stále zvyšuje, až je úplně bezpečná – a úplně na nic. Tím však vzniká prostor pro různé fikce nahrazující operativní činnost. Jsou-li navíc z hlediska adresátů „politicky příjemné“, není mnoho možností je odhalit. Samy se však vyvalí v okamžiku, který je z principu nejnevhodnějším.

Takové a podobné průšvihy se už mnohokrát staly a bylo o nich vedeno mnoho debat, proto sympózium posloužilo jako jejich připomenutí a podnět, že bychom se, poučeni, mohli dostat o krok dál.

Počet příspěvků: 1, poslední 6.2.2015 09:51 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.