V oblastech ohrožených dolováním měli letos lidé klidné Vánoce – poslanci před svátky přehlasovali veto prezidenta Václava Klause a vyvlastňování nemovitostí kvůli těžbě bylo takzvanou malou novelou horního zákona postaveno mimo zákon. Avšak příští Vánoce pro lidi stižené uhelným či uranovým cejchem tak radostné být nemusejí, protože ministerstvo průmyslu chce do konce roku 2013 protáhnout parlamentem novelu velkou, v níž chce vyvlastňování znovu zavést.
Tam, kde se pod povrchem země nalézají takzvané vyhrazené nerosty, platí složitá majetková struktura. Vlastník nemovitostí může uplatňovat práva k domům, zahradám, polím či lesům na povrchu. Suroviny v podzemí patří státu.
Vypuštěním institutu vyvlastnění ze zákona se na majetkové podstatě nic nemění – občané vlastní nemovitosti na povrchu, stát nerostné bohatství pod zemíA protože je dobývání nerostů činnost ničivá, oba druhy vlastnictví se čas od času dostávají do tvrdého konfliktu. V zákoně z roku 1988 zakotvil stát svou převahu nad vlastníky nemovitostí institutem vyvlastňování. Odtud pramenily i Klausovy obavy z novely, která vyvlastňování škrtá: „Nastoluje se tím, na rozdíl od současného znění horního zákona, velmi riskantní a problematický konflikt vlastníků pozemků a vlastníka toho nerostného bohatství, kterým je stát.“
Jenže situace je dnes mnohem složitější, než byla v roce 1988, kdy byl zákon schvalován. Dnes už nerostné bohatství v majetku státu netěží sám stát, ale mají to propachtované soukromé firmy. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba připouští, že zájem těžařských společností pokaždé nebývá v souladu se zájmem státu. A podpořil malou novelu, která vyvlastňování škrtá.
Vypuštěním institutu vyvlastnění ze zákona se na majetkové podstatě nic nemění – občané vlastní nemovitosti na povrchu, stát nerostné bohatství pod zemí.
Současná strategie: vyrubat a spálit
Jsou však i jiné důležité okolnosti. Daleko problematičtější je, že stát přihlíží kvapnému vytěžování strategických ložisek, kdy se například vyváží uhlí i elektrická energie z něj. Přičemž vyrabování ložisek lze za několik málo desetiletí dohlédnout. Ohledy na příští generaci a na budoucí význam uhlí pro ušlechtilejší použití, než je pouhé spálení, se nikdo nezabývá. Stát to neřeší a ani to není předmětem novely.
Ze socialismu zděděný zákon nadměrnou těžbu nejenže nereguluje, ale podněcuje. Stojí na principu „co je v zemi, to se z ní musí vydobýt“. Majitelé těžebních licencí si tak nakládají s nerosty, alespoň co se uhlí týče, jak se jim zlíbí. Respektive jak je to pro jejich byznys výhodné. Prezident svým vetem plédoval za demokraticky neudržitelnou nadřazenost práv těžaře nad právy soukromých vlastníků nemovitostí na povrchu.
Prezident svým vetem plédoval za demokraticky neudržitelnou nadřazenost práv těžaře nad právy soukromých vlastníků nemovitostí na povrchuStát nemá a ani nemůže mít na podnikatele v hornictví účinný vliv. Těžař, když jednou na základě dosud platné legislativy získá oprávnění k dobývání nerostu, ho nemůže ztratit. Oprávnění dobývat zaniká jen se zánikem podnikatele.
Podle prohlášení Strany zelených však bude horní zákon i po schválení malé novely obsahovat záměrnou chybu, která například již více než dvacet let znemožňuje Českému báňskému úřadu odepsat zásoby uhlí za územními ekologickými limity v severních Čechách. Těžební společnost je totiž podle zákona sice povinna předložit podklady k odpisu zásob báňskému úřadu, ale zákon nestanoví lhůtu, dokdy. Ačkoli usnesení o územních ekologických limitech těžby bylo přijato Pithartovou vládou v roce 1991, Mostecká uhelná společnost (MUS) alias Czech Coal této mezery využívá a doposud neposkytla úřadu podklady k odpisu zásob.
Stejně tak v zákoně zůstává prˇedkupni´ pra´vo teˇzˇarˇu° na vsˇechny sta´tni´ pozemky v chra´neˇne´m lozˇiskove´m u´zemi´. Teˇzˇarˇi budou nadále moci prˇednostneˇ skupovat pozemky, ktere´ k teˇzˇbeˇ cˇasto nepotrˇebuji´. Tím komplikují, zdražují cˇi blokují rozvojove´ projekty obcí.
Nový zákon, nová metla?
Jak zelení dále upozornili, paragrafy k další nezbytné opravě horního zákona byly dávno napsány. Strana zelených je v roce 2008 prosadila ve vládě, ale po pádu Topolánkova kabinetu stáhl pod tlakem uhelné lobby novelu zákona z Poslanecké sněmovny tehdejší premiér Jan Fischer.
Řadu socialistických legislativních pohrobků v důlní činnosti má řešit takzvaná velká novela horního zákona. Ministr průmyslu Kuba přispěchal představit ji v době mezi vyneseným Klausovým vetem a dvakrát oddáleným hlasováním Poslanecké sněmovny o platnosti zákona. I její projednávání bude ovšem provázet nová várka názorových střetů.
V upravené podobě by se totiž měl do zákona opět vrátit institut vyvlastňování. Kuba k tomu řekl: „Stát nesmí rezignovat na přístup k nerostným surovinám a musí být schopen využít nástroj vyvlastnění. Avšak musí to být vyvlastnění ve prospěch státu a ne soukromé společnosti. Stát musí rozhodovat o tom, kam bude směřovat jeho strategické nerostné bohatství.“
Ministr průmyslu vymyslel pro tento účel formulku o hledání takového právního rámce, „aby bylo dosaženo vyváženého postavení občanů, samospráv a báňských podnikatelů s respektováním zájmů státu v oblasti surovinové a energetické bezpečnosti a ochrany životního prostředí“.
Nežijeme v energetické nouzi, naopak patříme k největším exportérům elektřiny v EvropěJenže občanům ohroženým vystěhováním a nevládním organizacím, starajícím se o jejich zájmy, nepřipadá možnost vyvlastnění leckdy dlouhodobých rodových domů příliš vyvážená. „Fakt, že vyhrazený nerost patří státu, nemůže přece znamenat jednostranný zásah do vlastnických práv jiných subjektů,“ upozorňuje právník Svatomír Mlčoch, dlouhý čas člen Legislativní rady vlády. Tvrdí, že by to bylo jednostranné a hlavně málo odůvodněné současnou energetickou situací. „My v žádné energetické nouzi nežijeme. My naopak vyvážíme mnoho tisíc megawatthodin ročně, a patříme tak k největším exportérům elektřiny v Evropě. Takže jakýpak veřejný zájem na vyvlastňování?“ ptá se Mlčoch.
Není novela jako novela
Návrh velké novely horního zákona s vyvlastňováním počítá jako se samozřejmostí. Vyhradil ji ovšem pouze pro nově navrženou kategorii strategických nerostů, do níž by měl být zařazen uran, černé a hnědé uhlí, zlato a wolfram. Na zbylé vyhrazené nerosty podle dosavadního zákona, kterých je na desítky, by se toto státní privilegium nevztahovalo.
Pro strategické nerosty mají být stanoveny zvláštní podmínky ochrany, související s posílením vlivu státu při jejich průzkumu, těžbě a nakládání s nimi. Pro tyto nerosty bude stát iniciovat systematickou vyhledávací činnost podle priorit surovinové koncepce a stanovovat průzkumná území. V případě pozitivních nálezů stanoví dobývací prostor. Následovat by měl výběr těžební společnosti pro ten který dobývací prostor. Pro ostatní nerosty by měla být zachována současná pravidla.
Stanovením dobývacích prostorů již nevznikne „oprávnění“ ložisko dobývat, bude to jen definice území určeného k těžbě. Správní řízení má být zjednodušeno a nemá mít vazbu na konkrétního podnikatele. Při přidělení dobývacího prostoru mohou být stanoveny podmínky, například že stanovená část produkce musí směřovat domácím odběratelům.
Na rozdíl od současnosti, kdy je sám stát vystaven vrtochům těžařů, bude mít stát možnost při neplnění dohodnutých podmínek oprávnění odejmout.
Vyvlastnění bude moci nastat pouze ve prospěch státu a na základě rozhodnutí vládyMalá novela zrovnoprávnila obyvatele, sídlící nad nerosty uloženými v zemi, s ostatními občany. Velká novela požaduje jejich svobodu opět omezit. Formálně už do toho naštěstí nebudou moci mluvit uhlobaroni ani jiní důlní podnikatelé. Vyvlastnění bude moci nastat pouze ve prospěch státu a na základě rozhodnutí vlády, které bude muset být vyvoláno celospolečenskými potřebami. Musely by být předem stanoveny podmínky těžby a způsob užití dosažené produkce.
Bylo by to jistě přijatelnější, ale to by v českých podmínkách nesmělo platit, že zájmy velkopodnikatelů jsou v českých orgánech a úřadech slyšitelnější než volání občanů.
Současnou situaci trefně shrnul ve sněmovním vystoupení sociálnědemokratický poslanec Robin Bönisch: „Dosud platná podoba zákona je pro mě opravdu těžko přijatelná a jistě pro řadu lidí, občanů v regionech dotčených těžbou. Jsem přesvědčen, že především je musíme chránit. Když mluvíme o vyvlastňování, nemluvme o vyvlastňování státem ve prospěch státu. V tom se nemaťme. Jde o vyvlastňování organizací, tedy soukromoprávním subjektem. A předmětem vyvlastnění je jiný soukromoprávní subjekt, majetek jiného soukromého subjektu. Uvítal jsem informaci pana ministra o připravované velké novele horního zákona. Alespoň tak, jak změny nastínil, nevidím v takovém modelu žádný problém a zásadní střet,“ řekl Bönisch.
Poslanec zdůraznil, že se možnost vyvlastňovat i v zastavěných územích datuje od roku 1943, kdy tento paragraf zavedla do našeho horního práva okupační správa, aby se snáze a pod záminkou legality dostala k surovinám v českých zemích. Do té doby bylo možné vyvlastňovat jen v nezastavěných územích. „S takovou variantou jsem připraven se smířit,“ oznámil Bönisch. O pardonování zastavěných území ovšem ministr Kuba nechce ani slyšet. Odbyl to tím, že za první republiky byla spotřeba elektřiny nižší než dnes.
Občan jako politický kanónenfutr
Mluví se o vyvlastňování majetků, zájmem jsou nerosty, na občana spolu s Bömischem myslí jen zlomek politiků. I koalice prosadila malou novelu zřejmě především proto, že podpora limitů těžby hnědého uhlí je nepřehlédnutelným bodem koaliční smlouvy a parlamentním stranám v minulých volbách postoj proti vyvlastňování přiváděl voliče. Jak jinak si vysvětlit, že ministr průmyslu Kuba jedněmi ústy prosazoval malou novelu, rušící vyvlastňování, a zároveň představil novelu velkou, která s vyvlastňováním i v zastavěných obcích počítá?
Jak to, že opozice ve sněmovně prahne po energetických surovinách, že bez skrupulí obětuje ohrožené občany? Čím to, že podstatnou část sněmovny ovládá vzorec značící stále vzrůstající spotřebu elektřiny, přestože většina našich výrobních závodů je už někde v Číně? Proč si nikdo v rozpravě o limitech a vyvlastňování nevzpomněl na potřebu trvalé udržitelnosti?
Stejně důležitým veřejným zájmem jako těžba nerostů je zachování alespoň posledního zbytku původní krajinyTěžit nerosty přece není jediným veřejným zájmem. Stejně důležitým veřejným zájmem je zachování alespoň posledního zbytku původní krajiny. Připomněl to někdo v politickém klání například o hnědé uhlí? To je kvůli neustále napadaným vládním limitům těžby neustále v popředí pozornosti a jistě poslouží jako příklad.
Leckdo by od hlavy státu spíš očekával, že bude především chránit právě ty křehké hodnoty, jako je podkrušnohorská příroda, památný jiřetínský poutní kostel či vlastnická práva občanů, které by v soupeření s důlním gigantem mohly přijít zkrátka. O to, aby vynášelo dolování, se majitel tamních dolů Pavel Tykač, jak už mnoho let přesvědčuje, umí postarat. Leč dosluhující prezidentský veterán v jednom ze svých posledních rozhodnutí hodil občana přes palubu i s deklarovanou pokorou k soukromému vlastnictví či veřejným zájmem o zachování krajiny – a všechno vsadil na těžbu. Nakonec byl převahou poslaneckých hlasů přehlasován (na zrušení veta stačilo 101 hlasů, bylo jich 120).
Na vyvlastňování se ptejte prezidentských kandidátů
Velká novela horního zákona by se podle záměrů ministra Kuby měla projednat do konce příštího roku. Podpisovat ji tedy bude nový prezident. Přinejmenším dva z kandidátů mají s vyvlastňováním a protrháváním těžebních limitů bohaté zkušenosti.
Ač naděje Vladimíra Dlouhého, že se ocitne na kandidátce, je mizivá, nicméně je stále mezi uchazeči. Jeho vyvlastňovací příběh by neměl být nikdy zapomenut. Počátkem devadesátých let měl coby ministr hospodářství ČSFR a posléze ministr průmyslu a obchodu ČR podíl na zbytečné likvidaci severočeské obce Libkovice. Vyvlastňovalo a bouralo se ostošest, přestože důlní odborníci věděli, že kvůli složité geologické situaci se hlubinná těžba nemá šanci pod Libkovice dostat. Za svůj patronát nad demolicemi nezůstal Dlouhý zkrátka. Bourané Libkovice mu spolu s oceněním „za propracovanou strategii vývozu nerostných surovin a elektřiny z České republiky“ vynesly Ropáka 1993, o kteroužto anticenu se toho roku podělil právě s Václavem Klausem.
Klausova neúcta k soukromému vlastnictví právě u něj, po desítkách proslovů na vlastnické téma, šokovalaNení bez zajímavosti, že se v čase privatizačních erupcí pod Dlouhého dohledem bouralo prostřednictvím takzvaného zbytkového státního podniku Doly Hlubina. Tedy za státní peníze, byť to bylo cílené k prospěchu vzniklé soukromé společnosti, kterou posléze pozřela MUS, pramáti Czech Coalu. Nakonec to bylo celé k ničemu, zato demoliční čety si přišly na své. Mimo jiné jako „hornická pěst“, která povyrážela zuby demonstrantům bránícím likvidaci obce. Mnozí libkovičtí občané zbytečně vystěhovaní z venkovských domků se v mosteckých panelácích dodnes nenašli.
Nebezpečím pro vlastnická práva občanů z těžebních oblastí je jistě i Jan Fischer. Sice předsedal úřednické vládě, která naoko respektovala územní limity těžby z roku 1991, k nimž se předtím přihlásili i Topolánkovci, ale po straně se tento premiér v dopise tehdejšímu litvínovskému starostovi Danielu Volákovi (ODS) angažoval za „využití části zásob hnědého uhlí i za územními ekologickými limity“. V odpověď na to si Volák začal klást požadavky, za nichž by byl ochoten obětovat sousední Horní Jiřetín a podpořit prolomení limitů: „Miliardu pro obec, deset tisíc ročně pro každou rodinu.“ Litvínov by to nevytrhlo, Horní Jiřetín potopilo.
Ve srovnání s těmito tutlanými zákeřnými postoji je prezident Klaus čitelný a jeho podpora těžařům očekávatelná. Jenom neúcta k soukromému vlastnictví právě u něj, po desítkách proslovů na vlastnické téma, šokovala. Poslanci mu však neponechali poslední slovo.
