Václav Klaus nás všechny svou amnestií překvapil, už jen proto, že ji doposud odmítal a amnestie svého předchůdce i odsuzoval. Také nám ovšem předvedl, že kdokoli si myslí, že funkce prezidenta je u nás pouze reprezentativní, je na hony vzdálen realitě.
V zemi, kde všechno funguje, může být prezident jen figurou, ale tam, kde spousta bohatých a vlivných lidí má různé škraloupy z dob divoké privatizace, je prezident zárukou, že kdyby bylo nejhůř, zasáhne jako deus ex machina a černé peníze budou rázem zase bílé jako padlý sníh. Touto amnestií prezident zároveň zřejmě ukončí své působení v nejvyšší politice, protože nemůže počítat s tím, že by ho ještě někdo někdy zvolil. Totéž platí samozřejmě i o premiérovi, který amnestii bez konzultace s vládou schválil.
Pro silnější povahy může být zábavné poslouchat, jak různí veřejní činitelé tuto amnestii vysvětlují a obhajují, nám ostatním už je jen trapné, že opravdu mohou něco takového říkat a myslet si, že jim to někdo může věřit. Několik příkladů:
- Amnestie je mnohem menší než ta Havlova z roku 1990.
Ano, amnestovaných je třikrát méně, ale za Havla nedostal amnestii nikdo, kdo způsobil miliardové škody, už jenom proto, že tehdy nikde tolik peněz nebylo. Klausova amnestie dostane přívlastek „miliardová“, protože tolik nakradených peněz tu ještě nikdo nikdy neposvětil. Že to jde i jinak, ukázal ostatně slovenský prezident Ivan Gasparovič. - Amnestie, na rozdíl od milosti, je paušální, a nelze se u ní tedy vyhnout případům, „nad kterými někdo zvedá obočí“.
Patrně i student druhého ročníku na právech by dokázal sesmolit text amnestie, která vylučuje trestné činy, jimiž byla způsobena škoda větší, než řekněme jeden milion korun českých. Je zjevný rozdíl mezi délkou článku II amnestie, který zastavuje stíhání, jestliže trvalo déle než osm let, a článku III, který podrobně vyjmenovává řadu případů, na které se amnestie nevztahuje. K tomu není co dodat. - Amnestována byla jen bagatelní trestná činnost.
Článek III amnestie promíjí nepodmíněné tresty do dvou let, vyjímá přitom různé druhy zločinné činnosti včetně těch pachatelů, kteří byli odsouzeni během minulých pěti let za jinou trestnou činnost, takže notorických recidivistů by se týkat neměla. Paragrafy § 146 Ublížení na zdraví, § 168 Obchodování s lidmi, § 170 Zbavení osobní svobody, § 173 Loupež, § 174 Braní rukojmí, § 175 Vydírání a řada dalších ovšem vyňaty nejsou. Tresty jsou sice prominuté pouze podmíněně, ale pachatelé se na svobodu dostanou. - Byl tlak ze strany Evropské unie považovat obviněné, jejichž proces se táhne déle než šest let, za nevinné.
Takový tlak ovšem jistě nebyl na našeho prezidenta, který délku procesů nemůže ovlivnit, i když se toho přes svůj odpor k evropským institucím aktivně chopil a tuto záležitost vyřešil po svém. Také jsme se ovšem v EU zavázali, že uvedeme v platnost služební zákon, ale tam to kupodivu nijak nevadí. Kdyby chtěl prezident opravdu takový tlak EU vyřešit, amnestoval by všechny obviněné, kterým se proces táhne déle než šest let se sazbou do 2 až 5 let, těch bude určitě mnohem víc.
Ale hlavně se tato dezinformace opírá jen o vyjádření Evropského soudu pro lidská práva v civilním, nikoli trestním řízení, kde průtahy způsobil Městský soud v Praze. U trestních řízení naopak evropský soud žádné limity nevyžaduje. - Věznice jsou přeplněné.
Určitě nejsou přeplněné lidmi, kteří jsou obžalovaní nebo stíhaní za velké korupční a tunelářské kauzy. Ti totiž ve vězení vůbec nejsou. - Stát propuštěním vězňů ušetří miliardy.
Doufejme, že ano, proti amnestování drobných deliktů v podstatě nelze mnoho namítat. Je dobré si ale také uvědomit, že by každý amnestovaný vězeň musel ukrást aspoň milion, aby dohromady způsobili takovou škodu, jako jen několik amnestovaných tunelářů. - Nejzávažnější majetkové kriminální činnosti se amnestie netýká, na ni je vyšší sazba než deset let.
Nejsem právník, ale letmý pohled do trestního zákoníku najde pouze tyto paragrafy, které se týkají majetkové trestné činnosti a mají vyšší horní sazbu:
§ 329 Zneužití pravomoci úřední osoby, ale pouze jedná-li se o škodu nebo prospěch velkého rozsahu. Toto je ovšem paragraf z nového trestního zákoníku, který platí až od roku 2009. Předchozí zákoník č. 140/1961 Sb. v §158 stanoví na tento zločin horní hranici 10 let, takže úřední osoby včetně třeba soudce Berky jsou z obliga. Well done!
§ 331 Přijetí úplatku, také jen u velkého rozsahu.
§ 361 Účast na organizované zločinecké skupině, ale jen pro vlastizradu nebo terorismus.
To by tedy mohlo postihnout jen ty úřední osoby, které se nechaly chytit při přijetí úplatku, ale nikoli ty, kterým způsobili prospěch, nebo všechny ostatní, kteří si nakradli vlastní pílí, včetně úředních osob. Vlastizrada na tyhle trestné činy asi neprojde. - Nemohli jsme kontrolovat, koho se bude amnestie týkat, protože by mohlo dojít k prozrazení.
Tady zůstává rozum stát: ministr není schopen najít jednoho člověka, který by mu zodpověděl na dotaz „Kolik velkých hospodářských kauz je stíháno déle než osm let?“ a který by to zároveň nevyslepičil dál, i kdyby věděl, že za to půjde do vězení? Viník by byl přece jasný. Kromě toho celá záležitost s utajením klade řadu dalších otázek. - Amnestie je věc prezidenta nebo nejvýš premiéra, který ji kontrasignuje, ostatní členové vlády za ni nejsou odpovědní, a proto je premiér nekonzultoval.
Článek 63 Ústavy jasně praví:
(1) Prezident republiky dále
(…)
(k) má právo udělovat amnestii.
(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Ministři, kteří dnes tvrdí, že za tuto amnestii nenesou zodpovědnost a že s ní nesouhlasí, nemluví pravdu, a jestliže je premiér opravdu obešel (jinak by se to určitě vyslepičilo), měli by se zamyslet nad tím, jestli opravdu chtějí dělat křoví v záležitosti takového významu. - Vláda odpovídá za provedení amnestie, nikoli za amnestii samotnou.
Kdo umí číst, ve výše uvedeném odstavci 4 jasně vidí rozhodnutí, a ne provedení rozhodnutí. U ostatních bodů, které se týkají například pověřování vyslanců, jmenování soudců nebo udělování státních vyznamenání, je ostatně vidět, že vláda rozhodnutí vůbec neprovádí, takže za provedení zodpovědná být nemůže. Prezident také podle Ústavy není zodpovědný za svá rozhodnutí, takže veškerá zodpovědnost zbývá pouze na vládě. - Premiér amnestii musel kontrasignovat; jedná se pouze o formální akt.
Kontrasignace byla vtělena do Ústavy právě proto, aby existovala pojistka proti nekontrolovatelnému řádění prezidenta, který sám za nic není zodpovědný. Je tedy klíčovým prvkem celého aktu a premiér, který by ji vykonal pouze formálně, se zřejmě sám dopouští zneužití pravomoci úřední osoby.
S amnestií už nehneme
Úvahy o tom, jakým způsobem by bylo možné tuto amnestii alespoň částečně zrušit, jsou zcela liché – prezident pravomoc udělit amnestii podle článku 63 Ústavy má, a tím je to vyřízené. Proto si, prosím, všichni při nastávající přímé volbě prezidenta rozvažme, komu můžeme takovou obrovskou zodpovědnost svěřit, a komu ne. Poškození se pouze mohou domáhat odškodnění od státu, takže za amnestované tuneláře budeme zase platit my všichni.
Pan profesor Klaus nám tedy udělal takovou pěknou tečku za celou privatizací a my se od těchto problémů můžeme teď oprostit a věnovat se něčemu jinému, s tímhle už nehneme. Zločiny, které už byly promlčeny (a takových, o kterých se ani nemluvilo, bude jistě spousta) nebo amnestovány jsou zkrátka vyřízené a jejich pachatelé jsou z velké části za vodou.
Jestliže poslanci uzákoní povinnost doložit výši majetku a způsob, jakým byl získán, měli bychom jedinou možnost, jak amnestované pachatele ještě postihnout
Je tu ovšem ještě jedna možnost, jak je postihnout, která by je zároveň postihla velmi citelně: jejich majetek. Jejich zločiny jsou promlčené nebo odpuštěné, ale dobře si vzpomeňme, že i Al Capone nakonec skončil ve vězení „jen“ kvůli daňovým podvodům. V tomto světle nabývají na důležitosti majetková přiznání tak, jak je různé strany i jednotlivci už delší dobu požadují. Jestliže by byli poslanci donuceni uzákonit povinnost doložit výši majetku a způsob, jakým byl získán (donuceni proto, že sami to neudělají, možná proto, že by se to týkalo v první řadě jich samotných), měli bychom jedinou možnost, jak tyto pachatele ještě postihnout.
Proto si všímejme, kdo chce majetková přiznání zavést, a kdo je proti, na tom jednoduše poznáme, na které straně kdo stojí. S tím samozřejmě souvisejí i akcie na jméno, které umožňují majetek zatajit. Občanské iniciativy a politici se zbytky morálky by měli trvat na zavedení majetkových přiznání nejen pro aktivní politiky, ale pro všechny občany s majetkem třeba nad deset milionů korun. S důsledkem propadnutí toho majetku, který byl zatajen nebo jehož legální původ včetně zaplacené daně z příjmu nemůže být prokázán.
Pan profesor se nechal slyšet, že chystá ještě nějaké milosti. To bude ale určitě až po volbě nového prezidenta, jinak by se mohlo stát, že v lidu, který se shromáždí k volbě, přeskočí jiskra a zrealizuje svou státní moc, jejímž je zdrojem, jiným způsobem než „prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“.
