Mnoho myšlenek, jež český prezident vložil do knihy studií pod názvem Evropská integrace bez iluzí, domácí čtenáři důvěrně znají a nepřičítají jim už žádný šokující účinek. Vzdálíme-li se však z české kotliny, zjistíme, že Václav Klaus může zahraniční čtenáře přinejmenším překvapovat, pokud je přímo nekonsternuje. Ukázkou budiž reflexe zmíněné knihy z pera novináře a politického analytika Étienna Lovase nazvaná Klaus svrhl na Evropskou unii duchovní atomovou bombu.
Největší rozdíl mezi českým prezidentem Václavem Klausem a Íránem je nejspíš v tom, že prvně jmenovaný má atomovou bombu. Totiž duchovní. V září ji v podobě úhledného malého svazku, který vyšel na anglickojazyčném knižním trhu, svrhl na Evropskou unii. A na ty, podle nichž unie představuje víc demokracie.
Přesně naopak, tvrdí Václav Klaus, autor sbírky studií s názvem Europe: The Shattering of Illusions (Evropská integrace bez iluzí), podle něhož již samotný název Evropské unie – „unie“ (sjednocení) – napovídá, že tu jde o takové antidemokratické spojení, které zbavuje členské státy jejich suverenity, zatímco občanům neustále sype písek do očí, když se je snaží přesvědčit o pravém opaku.
Jasnovidec a rudé tváře
Václav Klaus, původním povoláním ekonom a zakladatel vládnoucí Občanské demokratické strany, byl ve své zemi prvním postkomunistickým ministrem financí a s jeho jménem se pojí úspěšné vytvoření české tržní ekonomiky.
Jisté je, že prezidentu Klausovi nelze vytknout, že by doma říkal něco jiného než venku. Již v roce 2005 požadoval, aby byla celá Evropská unie rozpuštěna a na jejím místě vytvořena „Organizace evropských států“, což ve své knize nyní opakuje. Rovněž prohlásil, že EU jako instituce podkopává svobodu a „představuje pro svobodu větší nebezpečí než Sovětský svaz“.
V globálním britském deníku Financial Times Václav Klaus uspěl i jako prvotřídní jasnovidec
V globálním britském deníku Financial Times Václav Klaus uspěl i jako prvotřídní jasnovidec, když 12. června 2008 upozornil, že bruselští byrokraté nebudou schopní odpovídajícím způsobem reagovat na nastávající krizi, neboť podceňují probíhající boj o nerostné suroviny i snahy rozvíjejících se zemí o jejich ekonomické zrovnoprávnění.
V prosinci 2008, krátce před českým předsednictvím EU Daniel Cohn-Bendit, jeden z unijních oblíbenců levicově-liberálních tvůrců mínění, Václavu Klausovi, jenž na Pražském hradě důsledně prosazuje pouze českou státní vlajku, předal vlajku Evropské unie. A oznámil českému prezidentovi, že ho nezajímá jeho negativní názor na Lisabonskou smlouvu. Tehdy mu Klaus odvětil, že podobný tón slyšel naposledy z Kremlu.
To nevěstilo nic dobrého ohledně toho, jak Václav Klaus následně „pozdraví“ Evropský parlament u příležitosti českého předsednictví. Prezident předčil očekávání a ctěný parlament patřičně rozezlil. Jeho poslanci mu už na úvod nechali zahrát Haydnovu symfonii „Na odchodnou“ a většina jich v jednacím sále ani nebyla, když Klaus varoval ty, kteří neodešli: nechovejte se jako představitelé komunistické diktatury, kteří Česko a celý region drželi několik desetiletí ve své despotické moci, a nevytvářejte situaci, kdy je nepřípustná jakákoliv alternativa. Rudá barva ve tváři politicky ultrakorektního německého předsedy evropského zákonodárného sboru Hanse Georga Pötteringa v tu chvíli skutečně dostoupila sytosti někdejší sovětské vlajky.
Kniha v pravý čas
Na obálce Klausovy 180stránkové knihy lze číst doporučení známého publicisty britského konzervativního týdeníku Sunday Telegraph, sesterského listu deníku Telegraph: „Tato kniha nemohla přijít v lepší čas než právě nyní, kdy Evropská unie zažívá zdaleka nejvážnější krizi ve své historii.“
Nyní tedy nastává ten pravý čas potěšit evropské čtenáře, kteří pociťují fungování unie na vlastní kůži, několika myšlenkami, jež překládáme z anglické verze knihy. Klaus píše:
„… největší zárukou svobod jednotlivce je demokratický národní stát a celokontinentální unie – řízená jediným centrálním orgánem – v tomto smyslu představuje jednoznačné nebezpečí. Nepochybuji o tom, že zachování národního státu je klíčovou podmínkou liberální a demokratické společnosti.“ (Liberální znamená u Klause liberalismus v klasickém slova smyslu.)
Co se týče míru, jejž EU nastolila (Klausova kniha vyšla několik týdnů předtím, než obdržela Nobelovu cenu za mír), uvádí český prezident následující:
„Často mě překvapí, když se proti mé kritice způsobu fungování Evropy argumentuje tím, že máme alespoň mír. Nemusím říkat, jak často jsem podobné argumenty slýchával v dobách komunismu a jak těžké bylo tuto falešnou argumentaci skousnout.“
V souvislosti s „dialektikou“ národních států a Evropské unie, která si je v sobě přeje „rozmělnit“, Václav Klaus míní:
„Jediné trvalé a úspěšné řešení evropského problému se skrývá v zachování moci států (ve většině případů států národních)… V žádném případě bych nevyžadoval, aby tyto státy byly etnicky homogenní. Ale vše celokontinentální, kolektivní a ,globalizační‘ musí být až druhořadé…“
O budoucnosti Evropské unie český prezident soudí:
„Evropská unie (a teď nemluvím o Evropě) jako instituce se může zachovat pouze tehdy, když konečně upustí od svých společenskotechnických (a proto utopistických) vizí o umělém sjednocování celého kontinentu a navrátí se ke své původní koncepci vzájemné spolupráce suverénních členských států, která musejí být základním kamenem, a nikoliv obětí integrace.“
Pod pojmem krize EU chápe Václav Klaus hned několik různých věcí. Dluhovou krizi, postupnou ztrátu konkurenceschopnosti, průběžný úpadek hospodářského růstu, krizi státu blahobytu, růst regulace ve všech oblastech života, neřešené společenské konflikty, problémy spojené s přistěhovalectvím, politickou sféru postrádající nápady a všudypřítomnou mediální manipulaci.
O vlastenectví
Čeští europoslanci postupně přecházejí na stranu Bruselu
Václav Klaus velmi poučně zobrazuje, jak se s příchodem do Bruselu mění evropští poslanci zastupující jeho vlast, „jejichž povinností by mělo být reprezentovat v Bruselu zájmy České republiky a jejích občanů. Příliš snadno zapomínají, že jejich loajalitu vůči EU by měla převyšovat věrnost vlastní zemi… Tito poslanci postupně přecházejí na stranu Bruselu,“ soudí český prezident, přičemž líčí, jak se tito poslanci cítí čím dál důležitější, když je ostatní „evropští“ politici plácají po zádech.
Co se týče vlastenectví, podle Klause jde jednoznačně o pozitivní hodnotu a souhlasně cituje Chestertona, jenž říká, že „odsoudit vlastenectví, protože lidé jdou z vlasteneckých důvodů do války, je stejné jako odsoudit lásku, protože některé lásky vedou k vraždě“.
Český prezident je ovšem schopný i nemilosrdnějších výroků: souhlasně cituje slavného spisovatele Arthura Koestlera, jenž jednou prohlásil, že „evropský komisař“ je velmi trefné pojmenování. (Koestler narážel na sovětské lidové komisaře.)
Václav Klaus, jak ostatně jasně dokládají myšlenky převzaté z jeho knihy, není „evropským rebelem“ proti EU, nýbrž jen a pouze politikem, jenž má na zřeteli české zájmy a pro něhož je prvořadým hlediskem zachování suverenity jeho vlasti. Vzpomeňme, že právě kvůli dogmatu zachování suverenity se postavil i proti americké invazi do Iráku.
Když takřka na den přesně před třemi lety skončil právě aktuální unijní summit, Václav Klaus mohl slavit vítězství: vedoucí představitelé členských zemí EU ustoupili jeho vydírání a udělili Praze výjimku týkající se Listiny základních práv, tvořící součást Lisabonské smlouvy, pokud smlouvu – jako poslední – konečně podepíše. Tuto výjimku totiž Klaus požadoval proto, aby potomci Sudetských Němců a Maďarů odsunutých po druhé světové válce na základě Benešových dekretů z jimi obývaných území nemohli s odvoláním na ni žádat o odškodnění.
