Zástupci USA a Severní Koreje jednali tento týden v Ženevě o podmínkách, za nichž by se KLDR vrátila k šestistranným rozhovorům o zastavení svého jaderného programu. Podobné setkání se uskutečnilo již v červenci, kdy se Američané a Severokorejci sešli poprvé od roku 2009.
Pokud v pondělí prohlásil vedoucí americké delegace Stephen Bosworth, že „bylo dosaženo určitého pokroku“, v praxi to neznamená nic. A i pokud by se šest zemí – KLDR, USA, Rusko, Čína, Japonsko a Jižní Korea – náhodou v blízké či vzdálené budoucnosti opět sešlo, je pořád daleko k tomu, aby Pchjongjang skutečně přistoupil na dohodu z roku 2005, podle níž měl zastavit svůj jaderný program výměnou za dodávky potravin a energie, diplomatické vztahy s USA a další prebendy.
KLDR samozřejmě potřebuje potraviny i energii, ale jaderných zbraní se stejně nikdy vzdát nehodlá. Jak píše server The Atlantic s poukazem na pád diktátorského režimu v Libyi – Kaddáfího děsivý konec vůdci KLDR Kim Čong-ilovi jen potvrdil fakt, kterého si je dávno dobře vědom: diktátor, který se chce udržet u moci, si musí také udržet své jaderné zbraně.
Jak to bylo s Libyí? Není to tak dávno, co Tripolis disponoval materiálem pro výrobu jaderných zbraní. Měl centrifugy, konstrukční plány, štěpný materiál. Nakonec Libyjci zjistili, že samotná výroba takových zbraní je mimořádně náročná a programu se v roce 2003 vzdali. Samozřejmě po silném tlaku USA a spojenců. A samozřejmě to nebylo zadarmo. Dlouholeté sankce se zrušily, vztahy se Západem, který Libyi garantoval bezpečnost, výrazně zlepšily a byznys pěkně rozkvetl. Nicméně o pouhých osm let později bylo vše jinak. Kaddáfího režim padl a „vzteklý pes“ potupně doštěkal.
Jediná funkční a opravdová garance k udržení křehké autokracie před vnitřními oponenty i vnějšími agresory je jaderný arsenál
Severokorejský diktátor zvolil jinou „jadernou“ cestu. Přestože tamní komunistický režim žije pod neustálou vnější hrozbou a tlakem, Kim odolává a k odzbrojení se nemá. Když v březnu začala letecká operace NATO nad Libyí, mluvčí severokorejské vlády to okomentoval: „Donutit Libyi vzdát se výroby jaderných zbraní ve jménu ,garance bezpečnosti‘ a ,lepších vztahů‘ byla jen taktika Západu pro budoucí invazi. Mít vlastní vojenskou sílu je jediný způsob, jak udržet mír.“
Více či méně neúspěšná vyjednávání již od roku 1994 naznačují, že Kim Čong-il ve skutečnosti nikdy nestál o jaderné odzbrojení své země. A poučení z Kaddáfího pádu musí být pro strýčka Kima jasné: žádná záruka od Američanů, Číňanů a dalších hráčů není dost dobrá, aby to učinil a jaderné hlavice zničil. Naopak, jediná funkční a opravdová garance k udržení křehké autokracie před vnitřními oponenty i vnějšími agresory je jaderný arsenál.
Konvenční zbraně jsou v tomto směru nespolehlivé, ale odstrašující účinek těch jaderných zatím nikdy nezklamal. A je jedno, jak silný stát je předmětem tohoto účinku. Za studené války se silný Sovětský svaz odstrašoval se silnými Spojenými státy americkými. Funguje to však i ve vztahu slabý versus silný. Proto tolik chtěly USA zbavit Kaddáfího jádra v roce 2003, proto to samé vidíme v případě Severní Koreje. Kim Čong-il však není Muammar Kaddáfí.
