Několik dní po vyhlášení výsledků první přímé volby prezidenta se Jan Vít vrací ke své nedávné eseji publikované na ČESKÉ POZICI, v níž se dotkl idejí konzervatismu a zejména možnosti konzervatismus v českém politickém, kulturním, společenském prostředí rehabilitovat.
Spíše než diskusi věcnou, ad rem (tedy, aby se zabývala případnými konzervativními stopami v naší kulturní paměti), vzbudil můj nedávný text Ke Schwarzenbergovu konzervatismu reakce zatím spíše ad personam, tedy ke Karlu Schwarzenbergovi jako takovému, kritické vesměs ve všech znacích, jimiž jeho osobu oblepují.
Přes všechna odhalení stran nedostudovaných lesnických studií či prosudeťáckých sympatií jeví se mi však Schwarzenbergova osobnost – nechť mi zprava i zleva rozhněvaní pánové prominou – několik dní „poté“ tím víc určitější (a zavazující) právě přes rozmlženou fólii konzervatismu. Ať je tomu z titulu Karlova bytostného založení či díky jeho vnějším postojům, rétorsky ne zrovna ciceronským a explicitním, ale zato zažbrblaným v souvislostech kulturní paměti, která přesahuje i ta nejdelší volební či funkční období.
Patricijství versus plebejství
Karlovo šlechtictví (a vedle nobilitního, daného rodovým původem, mám v tomto diskursu nadále na mysli niternější „šlechtictví duchovní“) zdá se mi ještě více zjevným v nesmiřitelně protikladných kategoriích „patricijství“ a „plebejství“, jimiž nás krátce před druhým kolem prezidentských voleb počastoval lidový tribun Miloš Zeman – sám plebejec (a ovšem Čech) „jak poleno“. Zaplaťbůh zůstal Karel („konzervativní“ svým vnitřním uzpůsobením, a tím v Čechách i cizorodější a bezbrannější) gentlemanem i vůči difamacím, kterým byl od plebejců v kampani před konečnou volbou vystaven. Stejně tak v okamžiku své čestné porážky, tváří v tvář soupeři vulgárnímu svým projevem i samotným myšlením.
Právě se prosadivší „vůle lidu“ vyznačuje se však i chabou pamětí komunikativní – abychom se vůbec domluvili, co se to s námi děje v krátkodobějším chronotypu soudobých dějin politickýchTím víc také Zemanovo plebejství, označované za „lidové“ – lidové v hanlivém pojetí Čechů „jako podomků“ –, vyniká jako nadbíhavé instinktům masy; a onen „lid“ (přesněji 2 717 405 voličů), který jej zvolil svým prezidentem, představuje se tu svými prvosignálními reakcemi spíše jako dav než společnost. Každopádně nezralá politická kultura, „nesamozřejmý národ“, pyšnící se jako nejcennější hodnotou svou neposkvrněnou etnicitou. Při zasuté paměti kulturní, bráníme se tu reflexi a sémantickým diferencím, s nimiž se na nás znovu obrátilo recyklované téma/trauma vztahu k německému živlu (jakož i k židovskému, pane Adame Bartoši); přičemž od středověké kolonizace, přes sklářské fabričky v Sudetech po Franze Kafku tvoří to téma – ať chceme, či nikoliv – s naším češstvím těžko rozpojitelný amalgám.
Právě se prosadivší „vůle lidu“ vyznačuje se však i chabou pamětí komunikativní – abychom se vůbec domluvili, co se to s námi děje v krátkodobějším chronotypu soudobých dějin politických. Když totiž novopečeného prezidenta stínuje ten ještě dosavadní, se zjevným úmyslem předat štafetový kolík (a běhat se má zřejmě ta štafeta dokolečka); když „východní přísliby“ na nás už teď za příštím prezidentem medvědovitě pomrkávají z brunátně rozjásané tváře místopředsedy jeho strany a zároveň spolumajitele jedné z dcer Lukoilu, v monstrózním objetí s Danielem „Drákulou“ Hůlkou; a když je/není Mirek Šlouf ve volebním štábu na způsob Chytré horákyně přítomen i nepřítomen. A Miloš Zeman mluví a mluví, cituje z Malého prince i z Marka Twaina; na místě by byla spíše literární výpůjčka z Dostojevského, o Velkém inkvizitorovi, kterému lid přišel dobrovolně odevzdat svou svobodu...
Jako bychom v takové chvíli – pozemansku znásilňovány i znásilňováni – začali opět namísto velkých dějin žít zas ty malé, nebo ještě menší, bude-li se to bezprostředně příští vůbec dějinami zvát.