Nezávislostí justice se zaklíná každý demokrat a považuje ji za pilíř demokracie. A má pravdu. Příliš „nezávislá“ justice však může představovat pro demokracii stejný problém jako příliš „závislá“. Potvrzuje to například i italská aféra Ruby.
Před Vánocemi 2010 milánská prokuratura začala vyšetřovat tehdejšího italského premiéra Silvia Berlusconiho ve věci zneužití nezletilé Maročanky, z čehož se stala aféra Ruby, jež by už vydala na román. Nalezneme v ní vše, co má dobrý příběh mít: lásku i nenávist, věrnost i zradu, chudé bezbranné panny i mocné bohaté muže.
Hlavní fakta
- Sedmnáctileté děvče v nesnázích přivedla její kamarádka na večírek bohatého muže známého výstřední charitou – obdarovává osoby na doporučení svých známých.
- Na tomto večírku přijalo děvče od tohoto muže peníze, a zároveň mu lhalo o svém věku i národnosti.
- Po oné události jak děvče, tak muž shodně vypověděli, že žádné intimnosti se mezi nimi neodehrály a peníze byly soukromým darem.
Kdyby šlo o neznámého boháče, nikdo by tomuto příběhu nevěnoval pozornost. I veřejné mínění by pravděpodobně souhlasilo, že každý může pořádat soukromou party, zvát si na ni koho chce a obdarovávat koho chce, zejména pokud si nikdo nestěžuje a dělá to za svoje peníze. Je-li však oním mužem předseda vlády a lídr italské pravice Silvio Berlusconi, situace se radikálně mění. Justice zahajuje vyšetřování ve věci kuplířství nezletilých a za obrovského zájmu médií aféra samospádem pokračuje.
Osobní preference
Nad tímto průběhem není třeba se pozastavovat – odhlédněme od toho, zda se premiér může, či nemůže chovat jako obyčejný člověk. Prokuratura má hlídat porušení zákona, a zjistí-li ho, zahájit vyšetřování. Berlusconi mluví o „rudých talárech“ – levicových soudcích, kteří údajně uměle vytvářejí jednu aféru za druhou, aby zničili lídra pravice nikoli politicky, ale soudně.
„Rudé taláry“, levicoví soudci, údajně uměle vytvářejí jednu aféru za druhou, aby zničily lídra pravice Berlusconiho nikoli politicky, ale soudně
Můžeme to považovat za politickou rétoriku „potrefené husy“. Poodstoupíme-li však od aféry Ruby a podíváme se na „kauzu Berlusconi“ z větší perspektivy, abychom zjistili, zda je něco pravdy na mytických „rudých talárech“, několik věcí překvapí. Především se téměř všechny Berlusconiho aféry – několik desítek – odehrály v době jeho vstupu do politiky. A ani v jedné z nich žalobci neuspěli. Berlusconi nebyl nikdy pravomocně odsouzen.
Proč tomu tak je, nemá smysl řešit, protože jde o problém osobních politických preferencí. Buď se přikloníme ke kritikům Berlusconiho, potažmo pravice, a v takovém případě to bude důkazem jeho „dlouhých prstů“ a schopnosti unikat spravedlnosti, nebo k jeho sympatizantům, a pak nebyly žaloby ničím podložené. Faktem však zůstává, že Berlusconi je sice neustále obžalováván, ale nikdy nebyl odsouzen.
Politické ambice
Itálie má podobně jako Česko historickou zkušenost s totalitním režimem, v němž si moc pomocí loajálních soudců dělala se zákony, co potřebovala. To po jejím pádu vedlo k touze italské veřejnosti po nezávislé justici. Ta byla natolik silná, že Italové během několika desetiletí po druhé světové válce nemysleli na pojistky, které by tuto nezávislost omezovaly nebo aspoň korigovaly.
V roce 1964 byla v Bologni založena jedna z několika organizací sdružujících soudce – Demokratická justice (Magistratura Democratica, MD). V obecném povědomí to byl od začátku spolek levicových soudců, což potvrdil jejich rozkol v roce 1969, kdy část členů pod vedením Adolfa Berii d’Argentine opustila MD na protest proti „přílišné provázanosti Magistratury Democratiky s levicí a jinými sociálními hnutími“. Od té doby je MD po neutrálním Unicostu druhým nejsilnějším soudcovským sdružením v Itálii se zhruba 900 členy.
Mnoho členů sdružení Magistratura Democratica se ocitlo na kandidátkách socialistických či komunistických stran či si založilo vlastní stranu
Levicovost MD je natolik zřejmá, že se těmto soudcům říká od „sociálně solidárních“ (sympatizanti) po „komunistické soudce“ či „rudé taláry“ (odpůrci). Magistratura Democratica se sice oficiálně deklaruje jako apolitická a nezávislá na jakékoli politické straně, její osmibodový program však obsahuje politické cíle typické pro levicovou stranu – například „boj za práva sociálně slabých, menšin a zejména imigrantů“ nebo „podporu větší evropské integraci s cílem vytvořit evropskou politiku zajišťující sociální spravedlnost“.
Pro členy MD nejsou uvedené cíle prázdnými slovy. Aktivně je provádějí, o čemž svědčí nejen to, že mnoho z nich se ocitlo na kandidátkách socialistických či komunistických stran či si založilo vlastní stranu, ale i stížnosti Berlusconiho a dalších pravicových politiků, že je šikanují neopodstatněné žaloby, jejichž pravý důvod je politický.
Tažení proti korupci
Nejznámějším centrem této soudní moci se stala milánská prokuratura. Z ní vzešlo nejen nejvíc žalob na Berlusconiho, ale i v zahraničí známá akce Čisté ruce (Mani Pulite). Toto tažení za očistu politiky od korupce a neprůhledného financování stran, jež milánská prokuratura odstartovala v roce 1992, vedlo k pádu dosavadních „velkých partají“. Nejznámější z nich byla Křesťansko-demokratická strana, která zhruba 50 let produkovala prezidenty, premiéry a vytvářela italskou politiku.
Několik dalších stran se muselo transformovat či rozštěpit, popřípadě zcela zmizelo z politické scény. Politické zemětřesení bylo natolik silné, že mnoho Italů začalo mluvit o „druhé republice“ a zajímat se o úplatkářské aféry a v soudcích vidělo bájné Bílé rytíře očišťující zamořenou zemi. Jen málo komentátorů si však všimlo nesmírné moci, kterou skupinka mužů v talárech disponovala.
Jedním z nejznámějších je soudce Antonio di Pietro z milánské prokuratury a z týmu Čisté ruce. Ten se v roce 1996 stal ministrem ve vládě socialistického uskupení Olivovník Romana Prodiho a založil politické hnutí Itálie hodnot (Italia dei Valori, IdV). V roce 2000 však uskupení Olivovník opustil a IdV proměnil v politickou stranu, která se podílela na levicových vládách. Jde o evidentní průnik soudní moci do legislativy i exekutivy, což ve své knize Il Partito dei Magistrati (Strana soudců) ukazuje advokát a spisovatel Mauro Mellini.
Svébytná kasta
Z italské soudní moci reprezentované významnou částí soudců se stala svébytná kasta s politickými ambicemi a zájmy, již však nekontrolují podobné mechanismy jako politické strany (volby) nebo vládu (parlament). Soudci tvoří kompaktní sílu, a pokud někdo zaútočí na jejich stavovskou moc, začnou se odvolávat na nezávislost justice a vyhrožovat politikům vězením.
Z italské soudní moci reprezentované významnou částí soudců se stala svébytná kasta s politickými ambicemi a zájmyTímto jednáním se jim několik desítek let bránili jakémukoli pokusu o reformu justice jak ze strany vlády, potažmo ministerstva spravedlnosti, tak zákonodárců. Důsledkem je mimo jiné natolik pomalé a neefektivní projednávání soudních případů italských občanů, že jejich čekací lhůty patří k nejdelším v Evropě.
V tomto souboji nikdo nic otevřeně nepřiznává. Soudci tvrdí, že s politikou propojení nejsou a případná politická angažovanost některého z nich je jeho soukromou aktivitou. To je sice formálně pravda, ale málokdo tomu věří.
Stejné bezpráví
Svoboda v demokratickém státu je výsledkem rovnováhy tří mocí – zákonodárné, výkonné, a soudní. Změní se však v útisk a represivní bezpráví, pokud se rovnováha vychýlí ve prospěch jedné z nich. V politické praxi se nejčastěji vychyluje rovnováha ve prospěch výkonné moci. Ta se pravidla prohlásí za jejího „garanta“, čímž vznikají například autoritativní režimy vojenských junt, policejní státy či osobní, popřípadě stranické diktatury.
Vychýlení rovnováhy ve prospěch soudní moci není stejně časté nebo viditelné, vede však ke stejnému bezpráví. Soudní moc maskuje svou touhu vládnout například voláním po nezávislosti justice, soudcovské svobodě výkladu práva skrývané za svobodu svědomí, nestranické či nepolitické politice nebo po nutnosti hlídacího psa demokracie. Parlament může odhlasovat jakýkoli zákon, k právnímu státu to však nepovede, pokud si tento zákon soudci vyloží po svém.
Parlament může odhlasovat jakýkoli zákon, k právnímu státu to však nepovede, pokud si tento zákon soudci vyloží po svém
V Itálii pak kasta levicových soudců zavalila lídra svého politického protivníka Berlusconiho desítkami žalob. Ten však byl současně šéfem exekutivní moci i významným představitelem legislativní moci, a proto se dokázal účinně bránit. Nebýt toho, byl by znemožněn a jen obtížně by hledal sílu, která by se zastala jeho práv.
Zlomové události
Tyto tendence jsou sice znepokojivé, ale Itálie je standardní západní demokracie, žádná diktatura či banánová republika, a proto nemají formu rakoviny, která by ji zásadně změnila. Spíš jde o nepříjemnou chřipku, na niž demokratické instituce časem objeví lék. Podobné problémy mají i jiné evropské státy a jejich zkušenosti by mohla využít i Česká republika, v níž justice také funguje pomalu a neefektivně. Ponaučit se i může ze způsobu, jímž se italská justice „osamostatnila“ a poněkud vychýlila rovnováha tří mocí.
Na začátku byla dobrá myšlenka, že soudci mají stejně jako všichni ostatní lidé právo na vlastní názor i se na jeho základě sdružovat do profesních politicky angažovaných organizací (Magistratura Democratica a šedesátá léta). Poté následovaly další zlomové události:
- znechucení korupcí;
- procesy s korupčníky;
- pád zavedených politických stran;
- vítězství variant populistické nepolitické politiky, například „zániku pravolevé politiky“ či „opravdové demokracie“;
- zadlužení vyplývající z absence reálné politiky;
- dluhová krize.
V české společnosti se právě odehrává první zlomová událost. A aby nemusela absolvovat i následující, měla by si vzít ponaučení od Itálie. Svoboda nepochází z jednoho zdroje – nějaké instituce, balíčku zákonů či politické síly. Je výsledkem jejich křehké rovnováhy.
