Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Když sochy zdobí veřejný prostor Českých Budějovic

  8:21
Nápad uspořádat výstavu soch ve veřejném prostoru města se zrodil, když chtěl sochař Michal Trpák vystavit svou diplomovou práci na českobudějovické Lannově třídě.

Člověče, nezlob se, Michal Trpák 2017. foto: Česká pozice

Jak vidím Černou věž, vím, že jsem doma, říkají Budějčáci, když přijíždějí z cest. Je to symbol města. A právě na něj, trochu přidrzle, posadil v roce 2011 Michal Trpák stokilovou zlatavou sochu mouchy. Od té doby skoro každý, kdo žije v Českých Budějovicích, ví, že během léta se ulice, náměstí, dvorky a další místa pokaždé promění v sochařské galerie.

Tu pluje na slepém rameni Malše žralok, tu si obří ryba zvesela stříká vodu po hlavním rynku. Letos jihočeská sochařská výstava Umění ve městě oslavila desáté narozeniny, do konce září zdobila město, a i když Michal Trpák tradičně prohlašuje, že příští ročník asi nebude, nikdo mu nevěří... Desáté výročí výstavy Umění ve městě, jež se koná každý rok od poloviny června do konce září, vybízí k bilancování a vzpomínkám.

Piana, Antonín Kašpar 2017.

Jedna z prvních v Česku

Nápad uspořádat výstavu soch ve veřejném prostoru města se zrodil, když chtěl tehdy 25letý Michal Trpák vystavit svou diplomovou práci na českobudějovické Lannově třídě. Sousoší Humanoidi, které tradici zahájilo, potkáte na rušném českobudějovickém bulváru i dnes. Z komorního nápadu vyrostla akce, která každoročně představí více než desítku umělců, a nejen do Českých Budějovic naláká řadu návštěvníků. Výstava byla jednou z prvních svého druhu v Česku a po jejím vzoru začala i jiná města pořádat sochařské prezentace ve veřejném prostoru.

Českobudějovická výstava Umění ve městě byla jednou z prvních svého druhu v Česku a po jejím vzoru začala i jiná města pořádat sochařské prezentace ve veřejném prostoru

„Umění ve městě, výstava, která vyplynula z mého zájmu o veřejný prostor a instalaci soch do něj. Z toulání se pražskými ulicemi při studiích VŠUP a obdivování soch ve veřejném prostoru a na fasádách budov. Z návštěv galerií, kde jsem byl často sám, a bylo mi líto všech těch soch a obrazů, které vidí jen hrstka lidí, přestože mají co nabídnout širší společnosti. Konfrontace sochy, místa, architektury a diváka byly hlavní aspekty pro zrod výstavy Umění ve městě v Českých Budějovicích stejně jako fakt, že to je moje rodné město a že zde mám ateliér.

Sochy jsou výtvory lidí, kteří často moc nemluví, tráví hodiny ve svých ateliérech a jazykem je jejich práce, která často hovoří za ně. Jsou mi blízcí lidé, kteří ,myslí‘ rukama a jejich názory, myšlenky a vidění světa je zformováno do objektu, který můžete vnímat vizuálně, hmatem, ale mohou i vyvolat emoce v myslích lidí svým příběhem a sdělením,“ říká Trpák.

Velká hračka, Alexandra Koláčková 2014.

Socha na Facebooku

V jižních Čechách zůstalo díky výstavě šest soch natrvalo, kromě Trpákova sousoší Humanoidi také tři díla v Hluboké nad Vltavou i ryba Alexandry Koláčkové na Lipně. Je to asi první keramická ryba, která má své webové stránky i profil na Facebooku. A dost za to „může“ Umění ve městě. Devítitunovou rybu, která stojí na čtyřech mlýnských kolech a stříká vodu, navrhla Alexandra Koláčková původně do Prahy na náplavku. Nakonec jí ale zůstala v ateliéru, dokud se neozval Michal Trpák.

V jižních Čechách zůstalo díky výstavě šest soch natrvalo, kromě Trpákova sousoší Humanoidi také tři díla v Hluboké nad Vltavou i ryba Alexandry Koláčkové na Lipně. Je to asi první keramická ryba, která má své webové stránky i profil na Facebooku.

A tak se socha s názvem Velká hračka dostala na českobudějovické náměstí, kde s ní blbli děti i dospělí, a nadchla tak, že se natrvalo zabydlela v Lipně nad Vltavou, jen pár metrů od jezera. „Baví mě hravé věci, připadá mi smysluplné přinášet lidem radost,“ říká Koláčková. Ryba, která zdobila v roce 2014 českobudějovické náměstí, dnes dominuje pod názvem Obrryba vjezdu do maríny plachetnic na Lipně s pozadím jezerní hladiny.

„Je to super! Je to moje nejslavnější realizace. I s tím, jak to vzali na Lipně, se mi to moc líbí. Socha přesně plní účel a očekávání. Sochař, který má někde instalaci, je moc rád, když funguje ještě s přidanou hodnotou. Když jsem sochu dělala, netušila jsem, že skončí na Lipně. A co si může ryba přát víc, než aby byla u jezera. Jsem naprosto spokojená. Hodně lidí mi posílá zprávy na Facebook. Fotky, reakce, je to hromada drobných radostí,“ řekla sochařka.

Malý marťan, Jaroslav Róna 2014.

Návrat Jaroslava Róny

Za deset let se zapojili sochaři známí, neznámí, mladí i legendy. Třeba Jaroslav Róna, spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví, pamatuje České Budějovice ještě z normalizačních let, kdy se štamgasti v Masných krámech scházeli denně Na Hříbku, v koutu slavné restaurace. Díky sochám se sem poslední dobou několikrát vrátil: v roce 2012 seděl před radnicí jeho Marťan, dva roky nato ji ,hlídal‘ jeho čert.

Za deset let se zapojili sochaři známí, neznámí, mladí i legendy. Třeba Jaroslav Róna, spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví, pamatuje České Budějovice ještě z normalizačních let. Díky sochám se sem poslední dobou několikrát vrátil.

O těchto bronzových sochách Michal Trpák řekl: „Skoro se zdá, že Róna má tohle místo rezervované. Je v tom i jistá symbolika, s Marťanem i čertem před radnicí se zhmotnily ďábelské síly.“ Rónu k městu pojí silné vazby. V osmdesátých letech zde měl jednu z prvních výstav kreseb, již připravil Vlastimil Tetiva, tehdejší kurátor Alšovy jihočeské galerie, jako student VŠUP sjížděl Vltavu a každý rok končila plavba v Masných krámech. Dokonce zde tiskl svou jedinou velkou monografii. „Trpák je super! V dalších ročnících rád zase něco zapůjčím,“ vzkazuje.

Soch, na něž se vzpomíná, je hodně. V roce 2011 se po Sokolském ostrově proháněli červení koně od Michala Gabriela a na Černé věži se usadila moucha, která se letos při desátém ročníku vrátila, i proto, že v myslích lidí stále žije. Téměř stokilogramovou třímetrovou sochu přivezlo k věži, která je vysoká 71,9 metru a vede na ni 225 schodů, nákladní auto. Přihlížely desítky lidí.

Michala Trpáka původně inspirovaly jednak verše Adolfa Heyduka Co je štěstí? Muška jenom zlatá, jednak ho fascinuje hmyz. Pro její návrat připravil nový odlitek: původní moucha, jež se dostala i do zámeckých zahrad v Kroměříži, na holešovický pivovar i na úřad v Trutnově, je polámaná.

Žralok, Michal Gabriel 2017.

Vytlačování neracionálního vnímání

V paměti stále zůstává i chobotnice Eliška, která se v roce 2012 usadila v Malši, o rok později připlul na náměstí žralok, jehož ploutev protínala dláždění a v noci svítila, později se nastálo zabydlela u Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Ve stejném roce byla na náměstí umístěna rozhledna Čestmíra Sušky.

O rybě již byla řeč, v roce 2016 nadchly obří sochy inspirované ženským tělem, jež přivezl Richard Keťko, v dobrém slova smyslu ránu na solar pak obstaral Antonín Kašpar s instalací pian: kříže šikmo nakloněné k nebi působily, jako by přijímaly signály z kosmu nebo je naopak do vesmíru vysílaly. Vyrůstaly z deseti klavírů, z nichž vznikla příčná cestoalej z kraje náměstí Přemysla Otakara II. k Samsonově kašně. Dílo ze surového železa budilo v roce 2016 všelijaké reakce: lidé si „křížopiana“ fotili, zastavovali se, někteří je zkoušeli rozehrát poklepáním na kov.

Veřejný prostor je hodně okupovaný reklamními akcemi a lidé si někdy podvědomě pletou vizualitu reklam s uměním. Vytlačuje jim to schopnost vnímat věci neracionálně.

Všechno však má svůj rub – pořadatelé řešili při mnoha ročnících útoky vandalů, kteří nejvíc poškodili v letech 2008 a 2009 práce Světlany Jelenové: dvě sochy žab ukradli, postavě tlusté ženy ukopli hlavu a soše Ježíška, inspirované autorčiným malým synem, utrhali ruce i nohy.

Ale jinak se sochám ve městě líbí. Smysl všeho dobře pojmenoval Michal Gabriel, jehož červení koně se v roce 2011 proháněli po Sokolském ostrově, tři roky poté pak hadicové postavy tančily na hladině slepého ramene Malše, v níž se krásně zrcadlily:

„Vstup do veřejného prostoru je důležitý. Lidé – pro mě překvapivě – překvapeně reagují na to, že něco jako umění existuje, strašně rychle se to vytrácí z paměti. Je moc dobré, že se takto mohou lidé se sochami setkávat ve veřejném prostoru, ale mám pocit, že jsou na to čím dál tím méně připraveni.

Navíc veřejný prostor je hodně okupovaný reklamními akcemi a lidé si někdy podvědomě pletou vizualitu reklam s uměním. Vytlačuje jim to schopnost vnímat věci neracionálně.Hledají důvod, a důvodem může být jenom to, že ty věci mají být krásné a mají otvírat jiné, neracionální prostory, které v sobě každý člověk má.“

Co je štěstí, Michal Trpák 2011, 2017.

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...