Když se dcera vzbouří proti otci aneb Le Penová versus Le Pen

Agresivní střet mezi otcem a dcerou má dva rozměry: osobní a politický. Nikdy to mezi nimi neklapalo, ale poprvé se do sebe pustili veřejně; obě strany zřejmě usoudily, že přišel čas na lámání chleba.

Šestaosmdesátiletý Jean-Marie Le Pen, zakladatel Národní fronty (Front National), nepřekousl, že v roce 2011 předal otěže dceři Marine. Postoupení pochodně po čtyřiceti letech na výsluní má nepochybně silný psychologický rozměr. Le Pen připomíná herce, který nedokáže opustit světla ramp. Přiznal to na televizním kanálu BFMTV: „Stejně jako pro Molièra, co může být pro politika krásnější než zemřít na jevišti!“

Před závěrečnou oponou?

Smysl pro dramatická gesta mu nechybí. Na 1. máje, kdy Národní fronta pořádá v centru Paříže pravidelnou truc manifestaci na oslavu Johanky z Arku místo Svátku práce, pronikl těsně před hlavním projevem své dcery na tribunu a v podivném červeném kabátci po kotníky se nechal davem oslavovat. Pořádková služba si nevěděla rady, jak dostat nepozvaného, jenže čestného předsedu zase dolů. V tisku Le Pen prohlásil, že by se dcera měla vdát a změnit tak příjmení, protože jména Le Pen není hodna.

To byl zatím vrchol osobních útoků. Nešetřil ji ale ani v minulosti. V roce 2012 ji v časopisu Times označil za „maloměšťačku“, která toho o skutečném životě moc neví.

Místo pro frontální útok z letošního dubna si nevybral náhodou. Rozhovor, který vyvolal konečný rozchod, poskytl extrémně pravicovému týdeníku Rivarol, antisemitské tiskovině plné nostalgie po vichistickém režimu a francouzském Alžírsku, jejíž šéfredaktor označuje Le Penovou za „katastrofu pro celé hnutí“.

V rozhovoru zopakoval obvyklé provokace a přidal několik dalších. Maršála Pétaina, který stál v čele vichistického režimu a aktivně spolupracoval s nacistickým režimem, označil za slušného člověka, s nímž se po osvobození jednalo příliš přísně. Na otázku týkající se důsledků jeho řečí pobaveně odvětil: „Je jedno, jak se o nás mluví, hlavně že se mluví.“

Le Penová zareagovala prohlášením, že otec sleduje strategii spálené země, rozhovorem spáchal politickou sebevraždu, straně škodí a jejím jménem se nadále nesmí vyjadřovat. Výkonný výbor mu pozastavil výkon funkce čestného předsedy, jež mu podle stanov zaručuje, že se s hlasovacím právem může účastnit zasedání všech vedoucích grémií strany. Mimořádný červnový sjezd má rozhodnout, zda se funkce omezí, zruší, nebo nezmění s tím, že se otec zakladatel prostě vyloučí.

Le Pen s překvapením zjišťuje, že se posledními eskapádami dostal do osamocení. Měl a chtěl vést kandidátku v nadcházejících regionálních volbách. Měl to být jeho poslední politický akt. Vedení mu ho však upřelo a nikdo, až na jeden hlas, ho nepodpořil. Průzkumy mezi straníky nemilosrdně ukazují, že si drtivá většina přeje, aby za sebou konečně spustil oponu.

Hra o budoucnost

Nejde jen o neochotu, respektive neschopnost otce zakladatele odejít do politického ústraní. Hraje se o podobu a budoucnost francouzské extrémní pravice. Pro Marine Le Penovou a její příznivce znamená rozchod s otcem rozvod se starou Národní frontou. Jean-Marie Le Pen a stará garda jsou přesvědčeni, že strana může prosperovat pouze jako protestní a radikální hnutí. Marine Le Penová se domnívá, že tudy cesta k moci nevede.

Je otázkou, zda otec Le Pen o moc vůbec kdy usiloval. V televizních debatách věnovaných melodramatu na krajní pravici se objevilo několik zajímavých svědectví. Jedna z novinářek uvedla, jak byl Le Pen v dubnu 2002 zaskočen, když se dostal do druhého kola prezidentských voleb. „Byl doslova vyděšen představou, že by mohl převzít odpovědnost,“ tvrdila.

Marine Le Penová a nová generace, kterou se obklopila, o moc naopak usilují. Drsný a mediálně přitažlivý střet mezi otcem a dcerou je ve skutečnosti vyvrcholením dlouhodobého nesouladu mezi dvěma odlišnými strategiemi.

Strategie protestu

Le Penova generace virilních chlapáků se v nové Národní frontě Marine Le Penové přestává cítit doma. Zatlačeni do kouta, brání se osobními útoky ve stylu starých dobrých časů. Oblíbeným terčem je homosexuální Florian Philippot, první místopředseda a pravá ruka Marine Le Penové. Roger Holeindre, jeden z bývalých pilířů strany, si v týdeníku Le Nouvel Observateur nebral servítky: „Je přece jenom trochu silný kafe, když je chlap jako já, který bojoval v Alžírsku, zastupován gaullistickým teploušem.“ Henry de Lesquen, ředitel katolického Radio Classic, si ve stejném duchu postěžoval: „Z Národní fronty se stal nevěstinec pederastů.“ A dalo by se pokračovat.

V čem se tedy liší nová Národní fronta Marine Le Penové od té staré? Otec dnešní předsedkyně ji založil v roce 1972. Podařilo se mu shromáždit pod jednu střechu téměř všechny mizivé názorové proudy, které od konce války živořily na okraji a často za okrajem francouzského politického života. Pojítko mezi pohrobky vichistického režimu, nostalgiky po francouzském Alžírsku, katolickými integristy, antisemity či protikřesťanskými pohany bylo pouze negativní: ne současné Francii. Rozhádané skupinky spojoval také kult vůdce, tedy Le Pena, opovrhování „dekadentním“ parlamentarismem a neskrývaný rasismus.

Straně pomohly z volebních hlubin tři věci: mimořádné rétorické umění vůdce, popírání a zamlčování problémů se stále rostoucí imigrací parlamentními stranami a machiavelismus prezidenta Francoise Mitterranda. Socialistický prezident využil Národní frontu jako strašáka. Levice začala tvrdit, že se demokratická pravice chystá uzavírat koalice s Národní frontou, která svými excesy dosud odrazovala běžné občany. V roce 1986 změnila vládnoucí levice volební systém z většinového na poměrný a dostala Národní frontu do parlamentu. Sedmnáct procent hlasů, které dostal Jean-Marie Le Pen v prezidentských volbách v roce 2002, bylo ale zřejmě maximum, kterého tradiční Národní fronta mohla dosáhnout.

Strategie cesty k moci

V roce 2011 převzala vedení Marine Le Penová. Původním povoláním právnička se obklopila mladými, často vysoce vzdělanými technokraty, kterým bylo jasné, že se Národní fronta s negativismem a provokacemi husarů staré školy daleko nedostane. Začala „normalizace“ strany. Z akcí zmizely holé lebky a z projevů vše, co by mohlo odpuzovat.

V první fázi se Le Penová pokusila zbavit nálepky antisemitismu. Na rozdíl od otce, který označil plynové komory za „detail“, je prohlásila za „vrchol barbarství“. V druhé fázi začala pět ódy na republiku, aby popřela, že je Národní fronta nedemokratickou stranou. A místo výlevů o hromadném posílání arabských přistěhovalců do jejich původní vlasti se vyhlásila za šampionku laického charakteru společnosti. Otcovy opakované provokace považovala za „politickou chybu“. A jeho nynějším zavržením reformu strany symbolicky uzavírá.

Rozchod se stal v jejích očích nezbytnou podmínkou cesty k moci. Místo agresivní, ale politicky impotentní Národní fronty nabízí velkou stranu „vlastenecké pravice“ zbavené skvrn minulosti. Vzhledem ke stoupajícím volebním preferencím se jí to zřejmě daří.

Nedotčené dědictví

Vnější proměna krajně pravicové strany je nepochybná. Jak je to ale z hlediska obsahu, tedy programu? Gérard Courtois z deníku Le Monde žádnou tlustou čáru nevidí. Zmizel antisemitismus, pétainismus a nostalgie po Alžírsku, které nová generace považuje za vyčpělá témata, jež téměř nikoho neoslovují. Nezmizel ale vyhraněný nacionalismus, antiliberalismus, lkání nad dekadencí francouzské společnosti, varování před úpadkem „bílé“ civilizace a hrozbou imigrační „tsunami“.

Národní fronta zůstává zastáncem autoritativní moci. Není náhoda, že se otec i dcera, tentokráte svorně, vidí v Putinově Rusku. Hospodářský program stojí nadále na ochranářství, celních bariérách, vystoupení z eurozóny a antiglobalizaci. Řada ekonomů označila ekonomické plány Národní fronty za katastrofu - jsou jedním z posledních otevřených strašáků, které mnohé odrazují, aby ji volili.

Nové vedení proto začíná v poslední době couvat a mlžit. Již zmíněný Philippot v otázce opuštění eura náhle tvrdí, že o tom rozhodne národ v referendu. V programu přitom stojí, že návrat k franku (a jeho následná devalvace) bude jedním z prvních kroků vlády, dostane-li se Marine Le Penová do Elysejského paláce.

Nemění se ani silně protievropská linie. Místo „federalizace“ Evropy se nabízí blíže nespecifikovaná „Evropa národních států“. Národní fronta se tu odvolává na Charlese de Gaulla, což je v očích starých „frontistů“ jen další nesmazatelný hřích.

Ve všech zmíněných bodech zůstává Marine Le Penová otci věrná. Jen nabízí stejné zboží slušnější formou. Gérard Courtois proto dochází k závěru, že rozchod ještě neznamená, že by se dcera zřekla také dědictví.