Je fascinující, co všechno politici během volební kampaně zvládnou říct či přiznat. Ještě pozoruhodnější je fakt, že se na stránky světových deníků dostane sdělení, které je sice řadu let zcela evidentní, ale nestává se každý den, aby ho někdo řekl otevřeně a natvrdo.
Německá spolková kancléřka Angela Merkelová, jejíž křesťanští demokraté v průzkumech před blížícími se volbami znatelně vedou, na jednom z předvolebních mítinků řekla něco, co čekal málokdo: Řecko do eurozóny dle jejího mínění nikdy nemělo být přijato.
A aby toho nebylo málo, pochopitelně za to může její předchůdce Gerhard Schröder, za jehož působení se tak stalo (2001). Z politického hlediska je to výborný tah. Jednak němečtí voliči nepřekypují nadšením nad obrovskými finančními injekcemi této jihoevropské zemi, a navíc se dá čekat, že na exkancléře Schrödera Němci nevzpomínají s nadšením (proti jeho ekonomickým reformám, které se týkaly především sociálního systému, se svého času konaly každé pondělí masivní demonstrace).
Kreativní účetnictví
Odhlédneme-li od politických proklamací, které často nemají s historickými či ekonomickými fakty mnoho společného, je celá věc trochu komplikovanější. Předně je to objev Ameriky a možná i kola v jednom. Nemusíme zde rozebírat teorii optimální měnové oblasti, která říká, kde a kdy je dobré a vlastně i možné zavést jednotnou měnu. Postačí se držet kritérií, která dali dohromady otcové zakladatelé jednotné měny. Mluví se v nich například o deficitu pod tři procenta HDP, případně o dluhu pod 60 procenty HDP.
Řecko tyto ukazatele nesplňovalo ani náhodou. Dluh se pohyboval kolem sta procent HDP a deficit se sice hranici přiblížil, ale s oblíbenou zákonnou definicí, že účetnictví má podávat věrný a poctivý obraz o předmětu účetnictví, neměly postupy použité k dosažení tohoto cíle nic společného. Tehdejší řecký ministr financí Janos Papantoniu podle časopisu Spiegel později prohlásil, že nedělali nic jiného, než co dělali všichni ostatní. Což je prohlášení, ze kterého jde mráz po zádech.
Kdo přijde po Řecku?
Že Řecko nemělo v eurozóně nikdy co pohledávat, je už řadu let evidentní fakt a upozorňovat na něj je nošením dříví do lesa. Je otázka, zda si tak Angela Merkelová trochu nepřipravuje půdu pro další vyjednávání o osudu Řecka, až bude po volbách. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že dosavadní pomoc ve výši asi 240 miliard eur, z níž je vyčerpáno kolem 90 procent a celá má skončit koncem příštího roku, bude stačit. Jednání o poskytnutí dalších peněz budou bezpochyby tvrdá a Angela Merkelová se bude muset držet na pozoru, aby německým voličům nějakým způsobem nedošla trpělivost.
Konec konců, mnozí asi tuší, že krize se donekonečna balíky peněz řešit nedá. V řadě dalších zemí eurozóny to nevypadá příliš optimisticky a Španělsko se svou nezaměstnaností pohybující se kolem 27 procent nepůsobí dojmem, že se každou chvíli neocitne ve stejné pozici jako Řecko. Ekonomicky silné země eurozóny nemohou ty slabší dotovat neustále. Kdyby se o to pokusily, mohlo by se stát, že se samy dostanou na jejich úroveň, přičemž už nebude nikdo, kdo by půjčil jim. Jestli bude Merkelová ve své rétorice nadále přitvrzovat, je možné usuzovat, že se na podobný scénář pozvolna připravuje.