Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Když nejdráž bydlí ti nejchudší...

  10:30
V Kadani platí nejvyšší nájemné lidé, kteří mají nejméně peněz. Paradox, který umožňuje výše normativních nákladů na bydlení – vyplývají ze zákona, stanovuje je vláda a bohatnou na nich byznysmeni s chudobou...

Běžná prunéřovská rodina. Teď sice žijí takřka v pustině, šanci na bydlení ve městě ale mají – budou-li plnit své povinnosti, mohou od radnice získat pronájem obecního bytu v Kadani. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Devadesát pět procent lidí jsou ovce,“ říká Marek Popovič v kadaňském restaurantu Bílý Beránek. Asi čtyřicetiletý sportovně vyhlížející muž čte knihy Donalda Trumpa, Roberta Kiyosakiho. Chce být bohatý jako oni a hledá v jejich textech návod.

I on totiž dělá „byznys“. Přemýšlí, jak přelstít konkurenty v Kadani, menším, ani ne dvacetitisícovém městě na severozápadě Čech. Je tajemný: „Kdybych vám řekl, proč jsem tak úspěšný, tak si to konkurenti přečtou, okopírují a budu mít po výhodě.“ Porozhlíží se však i po přespolních „byznysmenech“ ve stejné branži – informací a inspirace není nikdy dost.

Dva typy kapitálu

O jakém byznysu je řeč? Pronajímá v Kadani panelákové byty. Výlučně těm, kteří nepracují, jsou registrováni na úřadu práce a žijí z dávek. A dělá to ve velkém: „Neřeknu, kolik mám bytů. Dejme tomu, že desítky a že jsem v tom nejlepší v Kadani.“

Kdo nechce pročítat tolik paragrafů, může se specializovat na příspěvek a doplatek na bydlení; to stačí

K takovému byznysu v Česku potřebujete v podstatě dva typy kapitálu: reálný a znalostní – tedy byty a nějakou tu znalost dávkového systému. Kdo nechce pročítat tolik paragrafů, může se specializovat na příspěvek a doplatek na bydlení; to stačí.

A pak samozřejmě potřebujete zboží, artikl – Popovič by řekl „ovce“, někdo jiný by použil moderního výrazu „klienty“. Prostě vyloučené, nevzdělané, a proto napospas vydané lidi. Nejviditelnějším obchodním artiklem tohoto typu jsou v Česku Romové, ale „byznysmeni“ nerozlišují podle etnika, jejich náruč je otevřená pro kohokoli zbídačelého...

Kadaň má vyloučených dostatek hned za humny. V Prunéřově, ve zhruba dva kilometry od městského centra vzdálené periferii, jich v roce 2012 žilo kolem tří set. Ale můžete se specializovat i na přistěhování nepracujících lidí z celého Česka – „byznys plán“ závisí na konkrétním obchodníkovi.

Geneze obchodního artiklu

„Obchodní artikl“ se v Kadani a posléze v jejím Prunéřově vytvářel a hýčkal dosti dlouho...

„Obchodní artikl“ se v Kadani a posléze v jejím Prunéřově vytvářel a hýčkal dosti dlouho. Návštěva kadaňského archivu stojí za to, stejně jako setkání s Petrem Hlaváčkem, kadaňským patriotem, který přednáší historii na pražské filozofické fakultě.

Protože jde přece jen většinou o Romy, věnujme jim chvilku: první se v Kadani objevují po válce – sice se říká, že už nekočovali, tak úplně to ale pravda nebyla. Obývali totiž (tak nějak na ně pokaždé zbyla) vždy tu část města, o kterou nebyl zájem. Třeba moderní sídliště „Rafanda“ v 50. letech pro Romy nebylo, když ale o deset let později na půvabu ztratilo, doputovali i tam.

Tak to šlo dál, až předseda Městského národního výboru v Kadani Josef Boháč v 70. letech vyhlásil za zoufale nemoderní historické jádro města – a to v celkem velké shodě s obyvateli města, dychtícími po panelácích, teplé vodě, ústředním topení, tedy po všem, čeho se jim v historických domech na náměstí nedostávalo.

Nový domov. V Prunéřově najde v obecních bytech útočiště i bývalý bezdomovec. Ten na snímku má střechu nad hlavou už rok a půl.

Jádro města chtěl nechat zcela vybydlet, zničit a udělat tím v centru prostor pro novou, „moderní“ výstavbu. Romové mu k tomu měli pomoci ­– proto za Boháčovy štědré podpory dokočovali na kadaňské náměstí a do přilehlých gotických, renesančních a barokních domů. V téže době také při MěNV vznikla speciální Komise pro řešení cikánské otázky (nutno dodat, že podobné komise, dokonce s úplně stejnými názvy, v 70. letech vznikaly i v dalších československých městech...).

Předseda Boháč, jehož obecně sdílená přezdívka zněla „cikánský baron“, si liboval, protože centrum města chátralo viditelně; dokonce až tak, že prvomájovým a jiným průvodům, které končívaly právě na náměstí, pravidelně předcházela výmalba čelních štítů historických budov; Potěmkin by měl radost. První déšť vše uvedl do původního stavu.

Rok 1989 situaci změnil. O náměstí byl po revoluci zájem, o Romy tamtéž už nikoli, a popravdě: dost budov již nešlo ani obývat. A tak město historické domy kvapně privatizovalo. Romové opět začali kočovat.

Teď se z periferií vracejí ­– a Kadaň, stejně jako jiná města se diví, co jsou tito „zmizelí“ lidé zač a odkud přicházejí

Nejdřív hlavně na sídliště Lučany, kde jim město nabídlo náhradní bydlení, na začátku 90. let však mnozí neplatiči (nejen ti romští) skončili právě v Prunéřově ­– vyloučené lokalitě, kterou založilo město tak, že budovu někdejšího hlavního kadaňského vlakového nádraží, na němž v roce 1923 před české železničáře (obklopené českými Němci) předstoupil Tomáš Garrigue Masaryk, „pietně“ přestavělo na dost neútulné sociální byty: záchody na chodbě, sprchy na vhození mincí, kamínka na dřevo...

Naproti „masarykovskému“ nádraží / sociálním bytům lze najít ještě jednu obytnou budovu, o pár set metrů dál dvě další. Jinak nic, pustina, v níž žilo v porevolučním zenitu Prunéřova v letech 2011 a 2012 zmíněných 300 lidí –  slušná porce místních potenciálních klientů.

Dnes se „kočovný“ oblouk uzavírá. Po válce byli Romové všem na očích, dokonce v samém srdci už dost chátrajícího města, po revoluci došlo k vytěsnění na periferie (jejímž nejkrajnějším příkladem je Prunéřov). Teď se z periferií vracejí ­– a Kadaň, stejně jako jiná města se diví, co jsou tito „zmizelí“ lidé zač a odkud přicházejí. A hlavně: proč jsou tak „asociální“.

Základ „byznysu“

V perifernímPrunéřově na začátku roku 2015 žije o nějakých padesát, sedmdesát lidí méně. Ti, kteří se odstěhovali, bydlí často právě v Kadani – už ne ale na náměstí, to je hezky opravené, „Romů prosté“, ale na panelákových sídlištích. Důvodem však není skvěle fungující inkluze, ale byznys lidí, jako je Marek Popovič.

Bylo by však mylné si myslet, že vysokým nájemným byznysmeni odírají své ovečky. Někdy je pravdou snad i opak; celkem pěkně se o ně starají, jsou to jejich vážení klienti...

Asi čtyři až pět kadaňských pronajímatelů vlastní ve městě na 150 vesměs panelákových bytových jednotek (v Kadani jich je celkem kolem 4,5 tisíce). Standardní dvoupokojové byty pronajímají nejen prunéřovským klidně i za třináct tisíc korun a více (včetně energií a vody). O tuto částku si dokonce říkají také v Tušimicích – za byty ve dvou o samotě stojících panelácích, jež zhruba čtyři kilometry od Kadaně hledí elektrárenským chladicím věžím vstříc...

Pronajímatelé-byznysmeni většinou byty koupili před čtyřmi, pěti lety, kdy dost levně rozprodával svůj zdejší bytový fond ČEZ – v první vlně za necelé dva tisíce korun za metr čtvereční, za standardní 2+1 to tedy bylo něco málo přes 100 tisíc korun.

Bylo by však mylné si myslet, že vysokým nájemným byznysmeni odírají své ovečky. Někdy je pravdou snad i opak; celkem pěkně se o ně starají, jsou to jejich vážení klienti... Popovič jim prý třeba pomáhá vyjednávat splátkové kalendáře. Kdo je tu tedy odíraný? Výlučně stát. Ten totiž platí.

Číslo, o které jde především

Praxe je prostá: nájemník přijde jako žadatel o dávky na úřad práce. Má nájemní smlouvu, která obsahuje požadovanou výši platby za bydlení, a číslo účtu, kam mají být dávky posílány – světe, div se: s železnou pravidelností je to rovnou číslo účtu pronajímatele. Peníze tedy nájemce často vůbec nevidí. Je mu tudíž jedno, zda zaplatí jeden, nebo deset tisíc. Někdy je ale potíž (říká Popovič), že si to nájemce později rozmyslí a na úřadu číslo účtu změní... Takový nájemce se pak rychle vrací tam, odkud přišel; zase kočuje. A většinou s ještě většími dluhy.

Aby se do bytů byznysmenů mohla rodina nastěhovat, potřebuje sehnat peníze na kauci. Sežene je zčásti tak, že přestane na čas platit nájemné městu.

Kde se vezmou? Aby se do bytů byznysmenů mohla rodina nastěhovat, potřebuje sehnat peníze na kauci. Sežene je zčásti tak, že přestane na čas platit nájemné městu. Takto něco „našetří“, a pak s dluhem na nájemném odejde. Město nemůže operativně dělat vůbec nic – muselo by počkat, až dluh vůči němu dosáhne výše tříměsíčního nájemného a nákladů na bydlení, pak teprve může dát výpověď... Ale to už se dlužníci stěhují do bytů k byznysmenům.

Pro porozumění situaci pár čísel: město za své sociální byty požaduje nájemné 22 korun za metr čtvereční, za holý nájem padesátimetrového městského bytu tedy nezaplatíte o moc víc než tisíc korun (celkové náklady včetně energií a služeb pak činí zhruba jednou tolik). Tržní nájemné se v Kadani pohybuje kolem čtyř až pěti tisíc za standardní dvoupokojový byt - do takových se ale sociálně vyloučení nemají šanci dostat.

A teď číslo, o které tu jde především: normativní náklady na bydlení. Vznikají nařízením vlády na základě podkladů od ministerstva práce a sociálních věcí a právě z nich vycházejí pracovníci úřadu práce. K 1. lednu 2015 činí v případě čtyřčlenné rodiny a města velikosti Kadaně 12 825 korun (za jednotlivce necelých pět tisíc, takže větší rodiny jsou vítanějším „zbožím“). Podle Michaely Kepkové z MPSV tvoří „zhruba řečeno polovinu holý nájem a polovinu poplatky za služby a energie“.

Zákon o státní sociální podpoře vychází z prostinké tabulky, která pracuje pouze se dvěma parametry: velikostí obce a počtem obyvatel v domácnosti

Proč zdůraznění, že jde o Kadaň, dvacetitisícové město, a čtyřčlennou rodinu? Zákon o státní sociální podpoře totiž vychází z prostinké tabulky, která pracuje pouze se dvěma parametry: velikostí obce a počtem obyvatel v domácnosti. Jakou má byt kvalitu, kde je v rámci konkrétního města umístěn, o které konkrétní město vlastně vůbec jde nebo jaká je plocha bytu, je tedy pro stanovení normativních nákladů na bydlení zcela irelevantní.

A jak se ministerstvo dopracovalo k oněm 12 825 korunám? Kateřina Jirková, ředitelka odboru sociální a rodinné politiky na MPSV, vysvětluje: „Normativní náklady jsou stanoveny podle průměrných cen bydlení pro dané počty osob v dané velikosti obce.“ (Mimochodem: pro čtyřčlennou pražskou rodinu činí od ledna výše normativních nákladů na bydlení 18 674 korun.)

Nic, co by vadilo...

Marie Weissová z kadaňského úřadu práce odpovídá písemně a obšírně. Mluvou zákona systematicky vysvětluje zákonný postup úřadu, když rozhoduje o výplatě dávek. A píše, že nic nelze zobecnit, protože vše je individuální a zkoumá se mnoho aspektů: výše nájemného, počet členů rodiny, výše záloh za energie. Čili: Úřad práce řádně zkontroluje nájemní smlouvu, složenky za elektřinu a plyn, přepočítá počet členů rodiny – nic, co by lidem typu „Popovič“ jakkoli komplikovalo byznys; vše totiž sedí.

Nájemní smlouva je samozřejmě zkonstruována přesně tak, aby pronajímatel dostal na účet nejvyšší možný finanční příspěvek

Nájemní smlouva je samozřejmě zkonstruována přesně tak, aby pronajímatel dostal na účet nejvyšší možný finanční příspěvek. Výše nájemného bývá stanovena na fixní částku, jež zahrnuje jak holý nájem, tak poplatky za služby a energie, které pronajímatel nepřepisuje na nájemníky. Vše je legální.

A hlavně: úřadu práce není moc co vyčítat, vychází z paragrafů, které si nevymyslel. Jsou dané zákonem – pokud vše sedí, úřad proplatí částku, jejíž výše vyplývá z již zmíněného nařízení vlády. Výsledkem zákonného postupu ale je, že nejdražší nájemné v Kadani platí lidé, kteří mají nejméně peněz. Nebo vůbec žádné...

Zajímavé je, že se všichni shodnou na jednom: konstrukce dávek na bydlení (zhruba od roku 2010) je jeden velký tunel

Zajímavé je, že se všichni shodnou na jednom: konstrukce dávek na bydlení (zhruba od roku 2010) je jeden velký tunel. Říká to starosta Kadaně Jiří Kulhánek („Je to tunel jako vrata!“), říká to ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová („Jistěže je to tunel.“) a říká to třeba i ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček („Ví to přece každý, že to je tunel.“). Stále v něm ale jezdí dost vlaků.

Pro představu, o jak velký trh se jedná: za rok 2014 stát na příspěvku na bydlení vyplatil kolem osmi miliard a na doplatku na bydlení kolem tří miliard korun. Pokud v Kadani s necelými dvaceti tisíci obyvatel „podniká“ ze státního tímto způsobem nějakých pět lidí, lze hrubě odhadnout, že zhruba na každé čtyři tisíce obyvatel Česka připadá jeden úspěšný obchodník s chudobou. Nebo jinak: v Česku by se tímto typem podnikání mohlo zabývat kolem dvou tisíc lidí (od veleúspěšných po příštipkáře).

Město není konkurencí

S vedoucím odboru sociálních věcí města Kadaň Tomášem Mědílkem stojíme právě před jednou ze čtyř obytných budov v Prunéřově. „Nemáme absolutně žádnou šanci těm různým ,Popovičům‘ konkurovat,“ říká. Ještě blíž ke vchodu se o zábradlí opírají dva od pohledu zdevastovaní chlápci, jedni z místních: „Čichači, strčí si pod nos cokoli, co najdou,“ podotýká Mědílek. (O čichače a jiné nejzdevastovanější obyvatele Prunéřova nemají zájem ani „Popovičové“. Nejsou totiž registrovaní – a ani de facto registrovatelní – na úřadu práce, na některé potřebné dávky nesáhnou; přestávají být prostě jakýmkoli „artiklem“.)

„My můžeme dělat cokoli, snažíme se zavést systém prostupného bydlení, stavíme na zásluhovosti – plníš povinnosti, postupuješ do lepšího –, spolupracujeme s agenturou, ale lidé jako Popovič jim nabídnou celkem standardní byt v Kadani. Ihned. A vlastně zadarmo - vše dostanou z dávek. Vy byste Prunéřov, kam jezdí autobus párkrát denně, za Kadaň nevyměnil?“ ptá se Mědílek. Vyměnil, nejen já. Kdo by chtěl žít v pustině, když nemusí?

Chtělo by se říct, že problémem je Prunéřov a spoluviníkem město. To totiž o zachování této vyloučené lokality par excellence stojí.

Chtělo by se říct, že problémem je Prunéřov a spoluviníkem město. To totiž o zachování této vyloučené lokality par excellence stojí. Mantrou starosty Kulhánka je zásluhovost: „Musíme mít systém, který odměňuje, i trestá – a tím lidi motivuje. Prunéřov je důležitý právě pro motivaci.“ A ruku na srdce: jak by se radním obhajovalo, že všechny lidi z Prunéřova zahrnou do jádra města? Asi těžko.

Kdyby ale Kadaň čtyři domy v této lokalitě, již sama založila, zrušila, problém by přece zmizel – „byznysmeni“ by neměli koho lákat ze strašných podmínek do svého. Jenže tak to není, otázka Prunéřova je v podstatě druhořadá, ne-li akademická. Možná paradoxně není příkře proti existenci vyloučené lokality ani Agentura pro sociální začleňování. Ředitel Šimáček to připouští nerad, ale celkem explicitně, konzultant Podlaha říká sofistikovaněji: Agentura by Prunéřov ráda zrušila, ale ví, že to nejde hned a že se u všech lidí odchod do města nezdaří, takže společně s městem přišla se systémem prostupného bydlení, rekonstrukcemi.

Jak Podlahovi rozumět? Asi tak, že i agentura si uvědomuje, že vždy budou dost hrubě řečeno existovat lidé, kteří „chlastaj, fetujou, neplatěj“, že by ale bylo dobré, aby i oni žili v důstojných podmínkách, byť třeba trochu mimo civilizaci.

Velikost trhu

Při hledání kořene problému je ale třeba „akademický“ Prunéřov zcela opustit a přemýšlet o něčem jiném: o velikosti trhu, na němž se „byznysmeni“ pohybují. Není jím Kadaň a okolí, ale Česká republika. Jen v Ústeckém kraji se vyskytuje 30 různě velkých romských sociálně vyloučených lokalit (nebo lokalit, jimž exkluze bezprostředně hrozí). Prunéřov je co do mohutnosti spíše „drobkem“. Podle Českého statistického úřadu v roce 2013 trápila 678 800 lidí v Česku materiální deprivace – nezvládli zaplatit mimořádný několikatisícový výdaj, případně nebyli schopni platit nájem. Potenciálním podnikatelským artiklem jsou všichni tito lidé bez rozdílu.

Jen v Ústeckém kraji se vyskytuje 30 různě velkých romských sociálně vyloučených lokalit. Prunéřov je co do mohutnosti spíše „drobkem“.

Kadaň – ani žádné jiné město – s tím nemá šanci cokoli dělat. Za současného stavu je vlastně i trochu lhostejné, jak velký má městský bytový fond (v Kadani město vlastní kolem jednoho tisíce bytů; dostatečný počet pro případné začlenění místních vyloučených) – úspěšný byznysmen totiž pátrá po klientech prostě po celé republice. Konkrétně v Kadani nejúspěšnější Popovič má mít podle analýzy Agentury pro sociální začleňování více přišedších oveček z obcí mimo Prunéřov – třeba z blízkého Hradce, ale i ze vzdálenějších; jedním z klíčů úspěchu je tedy i síť kontaktů – náhončí, informátoři...

Kateřina Jirková z MPSV se proto dost míjí s realitou, když současný systém hájí a odpovědnost za „byznysmeny“ svaluje primárně na obce. Protože jde o klíčový pasus, postoj „člověka z ministerstva“, citace je delší:

„Pokud jde o byznys, je třeba vycházet z toho, že majitel bytového domu pronajímá ,normální‘ byty (bez ohledu na to, v jakém domě a jak to vypadá, jde o byty, jejichž ,kvalita‘ je ,osvědčená‘ kolaudací jako všechny byty v Česku), pokud by v obci bylo možné bydlet v jiných bytech za nižší ceny, technicky nic nebrání sociálním pracovníkům obce nalézt nájemníkům jiné bydlení rovněž v bytovém domě se zkolaudovanými byty, kde se bude nájemníkovi na úhradu nájmu přispívat rovněž dávkou. Je třeba se na to dívat tak, že ten majitel bytu pronajímá byty jako jiní majitelé bytů, a na to, aby si lidi, což jsou také senioři, rodiny a zkrátka nejen ohrožení vyloučením, udrželi standardní bydlení a neskončili v ubytovně nebo na ulici.“

Ministerstvo nekoná

Agentura pro sociální začleňování se mimochodem Kadaní chlubí. Šimáček říká: „Kadaň jsme doslova zasypali sociálními službami.“ To je sice pravda (v Prunéřově člověk narazí na protidluhovou poradnu, pěkně zařízenou klubovnu pro děti, v Kadani dobře funguje K-centrum), sociální služby – a to není vina agentury – však nemohou být funkční za situace, kdy jde proti jejich smyslu celý systém.

Kadaň je tedy ukázkou, jak se chyba systému projevuje v praxi. Jenže koaliční politické strany šly v tomto směru do vlády nepřipraveny.

Kadaň je tedy ukázkou, jak se chyba systému projevuje v praxi. Jenže koaliční politické strany šly v tomto směru do vlády nepřipraveny. ČSSD v programu, s nímž vyhrála, píše jen to, že omezí byznys s chudobou pronajímáním předražených ubytoven; o bytech ani slovo. Program KDU-ČSL obsahuje jen obecnou proklamaci, že strana zamezí „zneužívání“ sociálních dávek, „zvláště příspěvku na bydlení“. ANO slibovalo nejvíc, byť jen ve dvou větách: chtělo, aby „sociální bydlení řešily obce (...), dále budeme prosazovat stanovení maximální výše dávky na bydlení, která nebude překračovat místně obvyklé nájemné“.

Výsledky ale, jak ukazuje případ Kadaně, zatím žádné. Jediné, co se zatím podařilo, je omezení byznysu s ubytovnami: tam už není doplatek na bydlení, jak tomu bylo absurdně dříve, vyplácen dle počtu ubytovaných, takže někteří majitelé jich byli schopni nastěhovat na malý prostor nepředstavitelně mnoho.

Na straně druhé už ale ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová alespoň připouští metaforický systémový „tunel“ (byť ředitelka jejího odboru vidí situaci poněkud jinak...). Vidí-li tedy ministryně zneužívání systému, má promyšlený postup, jak ho změnit?

Starosta Kulhánek přitom konkrétní, a dost smysluplné řešení nabízí...

Její odpověď na otázku, jak daleko jsou legislativní změny, minimálně překvapí: „Tu otázku můžeme probrat rychle. Teprve začínáme. Svoláváme k této věci pracovní skupinu.“ S jakými představami? „Jejím smyslem bude vymyslet systém, aby stát získal kontrolu nad penězi, které vynakládá.“ Po roce ve funkci ministryně explicitně říká: nad vůbec ne zanedbatelným množstvím peněz nemáme kontrolu. Nic konkrétního ale v plánu není.

Starosta Kulhánek přitom konkrétní, a dost smysluplné řešení nabízí: dát dávky na bydlení do vztahu s nájemným, které se platí v bytech, jež patří konkrétnímu městu – v Kadani by tedy podstatnou roli hrálo již zmíněných 22 korun za metr čtvereční.

Dávky a normativ

  • Systém státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi pomáhá hradit náklady na bydlení prostřednictvím dvou dávek: příspěvku na bydlení (dávka ze systému státní sociální podpory) a doplatku na bydlení (dávka pomoci v hmotné nouzi).
  • Tyto dávky mohou pokrýt rozdíl mezi 30 procenty příjmu domácnosti a jejími náklady na bydlení (nájem a služby - voda, energie, teplo apod.), a to až do výše takzvaných normativních nákladů na bydlení, které stanovuje svým nařízením vláda na základě podkladů od MPSV.
  • Dávkový systém zajišťuje, že domácnosti s nízkými příjmy zaplatí za bydlení 30 procent svých příjmů a to, co je navíc, pokryje dávka. Za příjem se v této souvislosti považují rovněž třeba přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.
  • Pokud rozhodný příjem rodiny nedosahuje ani částky životního minima rodiny, započítává se pro stanovení výše příspěvku na bydlení jako rozhodný příjem částka odpovídající minimu této rodiny.
  • Zákon o státní sociální podpoře úřadům práce, které příspěvek a doplatek na bydlení vyplácejí, neukládá provádět kontroly, zda sumy žádané za konkrétní byt odpovídají obvyklé výši. Od roku 2015 sice platí, že příslušné orgány kontrolují dodržování kvalitativních standardů v ubytovnách a v jiných než obytných prostorech, nikoli však v bytech.
  • V Česku neexistuje závazná mapa, jež by stanovovala obvyklou výši nájemného v lokalitách a zohlednila by i stav bytu. Existovala v době konce regulovaného nájemného, poté nařízení vlády stanovilo, že srovnatelné nájemné v místě obvyklé se stanovuje znaleckým posudkem nebo srovnáním se třemi porovnatelnými byty.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!