Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Když má docent méně než pokladní v supermarketu

  17:42
Vysokoškolští pedagogové na pražské filozofické fakultě mají platy o dost nižší než učitelé základních, středních i vyšších odborných škol. Tento nedůstojný stav většinou trpně snášejí, protože svou prací žijí.
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež...

Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež jsou v oblasti výzkumu nejrozvinutější? Chceme se jim přiblížit? foto: Richard Cortés, Česká pozice

V poslední době se hodně mluví o platech učitelů a jejich zvyšování. Podle médií narostly mzdy učitelům mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol meziročně – 2018 až 2019 – v průměru o pět tisíc, takže v roce 2019 byl celorepublikový průměrný plat učitele údajně 39 656 korun, středoškolští učitelé prý mají v průměru necelých 42 tisíc, v mateřských školách jsou na tom zhruba o osm tisíc hůř.

V Praze jsou dle očekávání platy nad celostátním průměrem – průměrný učitelský plat je 42,8 tisíce, učitel na pražské základní škole má dokonce 45,8 tisíce hrubého, skoro o pět tisíc víc než v regionech, stále ale několik tisíc pod průměrným výdělkem pražských zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním. V parlamentu je na stole zákon, který navrhuje, aby minimální plat pedagogických pracovníků byl 130 procent průměrné mzdy v České republice.

Trpká realita

Pomiňme otázku, zda je vhodné tyto věci řešit, když se řada lidí potýká vinou koronaviru s existenčními problémy a nemůže vykonávat svou profesi. Pomiňme také způsob, jímž se průměrné platy vypočítávají, protože ve svém pražském okolí neznám učitele, který by na uvedené peníze dosáhl. Nepopiratelným faktem však je, že platy učitelů rostou, média se o ně zajímají a odbory za ně bojují.

Je tu však skupina pedagogů, která živoří s platy o dost nižšími, než jsou ty prezentované médii a vládou, skupina, za niž nikdo (včetně jí samé) nebojuje a která je placená z jiné kapitoly státního rozpočtu než zmínění učitelé, tudíž se na ni nevztahují pravidelné valorizace platů státních zaměstnanců.

Touto skupinou, jež zůstává skryta pozornosti médií, jsou vysokoškolští pedagogové, alespoň ti na fakultách s humanitním zaměřením. Pokud uvedu, že docent filozofické fakulty Univerzity Karlovy má po 30 letech působení na této instituci měsíční plat necelých 30 tisíc hrubého, bude to na základě uvedených čísel znít absurdně a neuvěřitelně. A přece je to trpká realita.

Pokud uvedu, že docent filozofické fakulty Univerzity Karlovy má po 30 letech působení na této instituci měsíční plat necelých 30 tisíc hrubého, bude to na základě uvedených čísel znít absurdně a neuvěřitelně. A přece je to trpká realita.

I když podle nejnovějších údajů o garantovaných mzdách vyučující na vysoké škole spadá do druhé nejvyšší kategorie se zaručenou mzdou nejméně 27 500 korun, má docent filozofické fakulty, tedy odborník, který musel opakovaně prokázat způsobilost pedagogickou i vědeckou a získat si ve svém oboru určité renomé, plat jen o pár tisícovek vyšší, než je ten základní pro začínajícího asistenta – zhruba pět tisíc pod uváděným průměrným platem učitelů v mateřských školách, několik tisíc pod celostátní průměrnou mzdou, méně než pokladní v supermarketu.

Pokud se čtenář domnívá, že tento údaj je zkreslený a nezahrnuje například osobní ohodnocení či jiné příplatky, realita je ještě o dost horší. Osobní ohodnocení ani odměny v podstatě neexistují. K 30 tisícům se plat vyšplhá jen díky tomu, že je pracovník zapojen do nějakého programu institucionální podpory vědy – v současnosti jsou to na Filozofické fakultě UK takzvané Progresy. Stačí vykazovat standardní publikační činnost a z Progresů lze čerpat peníze na konference, odborné překlady a korektury, podporu publikačních výstupů či na spotřební materiál.

Část finančních prostředků se promítne i do mezd, takže si jedinec může přilepšit až o čtyři tisíce hrubého. V uplynulém roce byla dokonce kvůli covidu do mzdových prostředků přesunuta i část peněz na cestování a konference, takže se hrubý plat docenta filozofické fakulty přehoupl přes 30 tisíc! Bez zapojení do tohoto programu by měl plat zřejmě pod státem garantovaným minimem, takže by to fakulta (univerzita) musela řešit. Počítá se však, že s institucionálními programy to nad požadovanou hranici nějak vyjde.

Jak získat peníze navíc

Samozřejmě se předpokládá se, že se vysokoškolský pedagog bude snažit získávat granty, což je dnes jedno z důležitých měřítek vědeckého výkonu. S granty je však spojena značná pracovní i administrativní zátěž a úspěšnost získání grantu v humanitních oborech u největší grantové agentury v České republice (GAČR) se pohybuje okolo 30 procent.

I když však máte výborný projekt a grant získáte jako hlavní řešitel, můžete do něj být při plném úvazku na fakultě zapojen pouze z 50 procent, protože víc než 1,5 úvazku mít nesmíte. Pokud tedy máte okolo 30 tisíc hrubého, dostanete se i s grantem, který trvá pouze tři roky a stojí mnoho úsilí, na úroveň údajného průměrného platu učitele na pražské základní škole… To je poněkud demotivující.

Pokud máte okolo 30 tisíc hrubého, dostanete se i s grantem, který trvá pouze tři roky a stojí mnoho úsilí, na úroveň údajného průměrného platu učitele na pražské základní škole… To je poněkud demotivující. Vzhledem k takové platové mizérii si většina vyučujících na humanitních fakultách přivydělává jinak.

Vzhledem k takové platové mizérii si většina vyučujících na humanitních fakultách přivydělává jinak.Samotnou vědeckou prací zbohatnout nelze, protože odborné články v časopisech a sbornících nejsou honorované a z vědecké knižní produkce je máloco takový bestseller, aby to autorovi přinášelo tučné tantiémy z prodaných výtisků, naopak vydání knihy je často třeba dotovat z grantových či jiných institucionálních prostředků. Mimochodem, honorované není ani vedení či oponování závěrečných prací (bakalářských, magisterských, doktorských), ani recenzní posuzování příspěvků do odborných časopisů.

Vysokoškolští odborníci proto učí na více školách (vysokých i středních) či v různých programech pro zahraniční studenty, mají částečné úvazky ve vědeckých institucích (například Akademie věd ČR), překládají a podle své erudice, vynalézavosti a podnikavosti dělají další činnosti, které jim pomáhají aspoň trochu zvýšit životní úroveň.

Pedagogický úvazek okolo šesti hodin týdně u profesora až po 12 až 14 hodin u asistenta tomu nahrává. Netřeba dodávat, že tím trpí vědecká práce, na niž je zbývající čas úvazku určen. Že se pak nejstarší evropská univerzita severně od Alp a východně od Rýna ocitá v hodnocení světových univerzit až ve třetí stovce, proto nijak nepřekvapuje.

Finanční zhouba oborové pestrosti

Kdo za tento stav může? Je férové přiznat, že konkrétně Filozofická fakulta UK si za chudobu (ze všech humanitních fakult asi největší) může trochu sama, protože se snaží zachovat pestré spektrum oborů včetně těch malých – ještě nedávno se na svých webových stránkách chlubila, že je jedinou evropskou fakultou, kde se dají v nějaké podobě studovat všechny jazyky Evropské unie. Oproti jiným fakultám, jež často preferují frontální výuku ve velkém počtu lidí, proto potřebuje mnoho odborníků, kteří často učí jen skupinky studentů.

To je neekonomické, sotva však lze oborovou pestrost Filozofické fakultě UK vytýkat. To, co je z hlediska historické kontinuity a charakteru její chloubou, je však zároveň její finanční zhoubou. Hledat další zdroje financování je obtížné. Filozofická fakulta UK již několik let připravuje kariérní řád a nový model financování, ale pokud celkový objem mzdových prostředků zůstane víceméně stejný, platy pedagogů se příliš nezmění. A žádnému jejímu vedení se dosud nepodařilo z univerzity ani ze státu vymámit víc peněz.

Oproti jiným fakultám, jež často preferují frontální výuku ve velkém počtu lidí, proto potřebuje mnoho odborníků, kteří často učí jen skupinky studentů. To je neekonomické, sotva však lze oborovou pestrost Filozofické fakultě UK vytýkat. To, co je z hlediska historické kontinuity a charakteru její chloubou, je však zároveň její finanční zhoubou. Hledat další zdroje financování je obtížné.

U financování fakult v rámci univerzity totiž platí model přerozdělování státních peněz dle koeficientů ekonomické náročnosti, v němž jsou ty humanitní znevýhodněny oproti nehumanitním. Zatímco koeficient studijních programů pražské pedagogické, teologické, filozofické, a dokonce právnické fakulty se pohybuje mezi jedna a 1,2, u fakult lékařských, přírodovědecké či matematicko-fyzikální je to u většiny oborů 1,65 až 2,8.

Tyto koeficienty byly nastaveny již v devadesátých letech a vedení univerzity, které je několik funkčních období v područí věd přírodních a lékařských a pro potřeby nepraktických humanitních věd nemá příliš pochopení, jakoukoli diskusi na toto téma odmítá.

Nelze zpochybnit, že jisté odstupňování ekonomické náročnosti například mezi lékařskými fakultami a „fildou“ má své opodstatnění, ale doba se mění a představu, že humanitní obory potřebují k činnosti jen křídu a tabuli, je třeba zrevidovat. Univerzita přitom ve svých posledních výročních zprávách deklaruje významný růst mezd.

Zatímco v roce 2018 údajně představovalo meziroční navýšení mzdových prostředků v hlavní činnosti univerzity 545,487 milionu korun (13,4 procenta), v roce 2019 stejný ukazatel narostl o 493,282 milionu korun (10,7 procenta). Pro Filozofickou fakultu UK však tento nárůst platů neplatí – řadu let stagnují, a jak bylo naznačeno, balancují na hranici platových podlah.

Dlouhodobé podfinancování

Za hlavního viníka současného stavu mezd na vysokých školách lze přirozeně označit stát s jeho dlouhodobým podfinancováním této sféry vzdělávání.Některé zajímavé údaje uvádí publikace Education at a Glance, jež srovnává vzdělávací systémy a jejich výkon. V letech 2010 až 2016 zaznamenala pokles veřejných výdajů na veřejné vzdělávání v poměru vůči hrubému domácímu produktu (HDP) většina zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Za hlavního viníka současného stavu mezd na vysokých školách lze přirozeně označit stát s jeho dlouhodobým podfinancováním této sféry vzdělávání. Nikdo nechce, aby se platilo školné jako na amerických univerzitách, ale nějaký symbolický poplatek, i s odkladem splatnosti do doby, než bude student vydělávat, by snad mohl pomoci.

Zatímco jinde se snížení týkalo zejména výdajů od mateřských po střední školy a méně vysokého školství, v Česku byl trend opačný. Veřejné výdaje na vzdělávací instituce v poměru k HDP klesly za šest let na vysokoškolské úrovni o 22,8 procenta a na úrovni mateřského, základního, středního a vyššího odborného vzdělávání o 6,4 procenta. Celkové výdaje na veřejné vzdělávání včetně vysokých škol v Česku činily 3,5 procenta HDP, což je výrazně pod průměrnými pěti procenty zemí OECD.

V celkovém ročním výdaji na hlavu (žáka nebo studenta) byla největší propast ve vysokém školství, kde výdaje na studenta u nás činily 7612 amerických dolarů, přičemž průměr zemí OECD je 10 502 dolarů. Podfinancování především humanitních fakult je zcela evidentní. Díl viny na tom zřejmě nese každý článek rozpočtového řetězce. V této souvislosti nelze nezmínit i otázku školného, která byla na stole před několika lety a pak z něj byla smetena.

Nikdo nechce, aby se platilo školné jako na amerických univerzitách, ale nějaký symbolický poplatek, i s odkladem splatnosti do doby, než bude student vydělávat, by snad mohl pomoci. Jak už se ukázalo v minulosti v různých oblastech, spoluúčast klienta – byť symbolická – přispívá k odpovědnějšímu chování při čerpání služeb, v tomto případě při studiu.

Důstojnost versus rebelantství

Je to asi trochu s podivem, ale vysokoškolští pedagogové na humanitních fakultách svůj úděl trpně snášejí. Je to koneckonců jejich volba. Mají povolání (většina to opravdu cítí spíš jako povolání či poslání než zaměstnání), které je naplňuje a jež je hodnoceno jako vysoce prestižní, pracují s mladými lidmi v inspirujícím a většinou i lidsky příjemném prostředí. Nelze říct, že pokud by se rozhodli „chytit stát pod krkem“, nemají na to žádné páky.

Vzít si jako rukojmí studenty? To přece žádný solidní vysokoškolský pedagog neudělá. Jeho důstojná pozice se navíc příliš neslučuje s rebelantstvím za vyšší platy. Je přece známo, že humanitně založeným intelektuálům na penězích příliš nezáleží.

Stávka a neotevření prvních ročníků či neumožnění státních závěrečných zkoušek by jistě byly pro společnost citelným problémem. Ale vzít si jako rukojmí studenty? To přece žádný solidní vysokoškolský pedagog neudělá. Jeho důstojná pozice se navíc příliš neslučuje s rebelantstvím za vyšší platy. Je přece známo, že humanitně založeným intelektuálům na penězích příliš nezáleží.

I v magisterské sponzi se koneckonců promující zavazují, že budou pěstovat a rozvíjet bádání, aby se šířila pravda, a nikoli „kvůli mrzkému zisku“ (non sordidi lucri causa). To vyučující na humanitních fakultách naplňují vrchovatě. Proto budou dál tiše přihlížet, jak jejich kolegům z nižších typů škol rostou platy a jak jim je zákonodárci garantují v závislosti na celostátní průměrné mzdě.

Budou to sledovat bez závisti, protože vědí, že závist je nejhloupější hřích, ze kterého člověk stejně nic nemá. Jsou přece nad věcí. Oni si tuhle práci zvolili. Nepraktičtí univerzitní vědátoři s platy nižšími než supermarketová pokladní.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!