Vědci, kteří obhajují význam základního výzkumu (jenž odhaluje pravidla fungování světa a rozšiřuje obzory) často říkají, že výsledky bádání se mohou dostavit až za drahnou dobu. Nejde jen o léčivé látky, ale třeba i o nové materiály a podobně. Nedávné vydání prestižního magazínu Nature vybralo pětici zkoumání, která vědcům trvají extrémně dlouho. A když říkáme dlouho, tak dlouho: přes 85, 90, 170 a 400 let.
„Přestože je věda dlouhodobým hledáním, výzkum se často odehrává v krátkých časových úsecích a oddělených experimentech. Některá bádání ale nelze přerušit,“ uvádí Brian Owens v úvodním článku, když píše o dlouhodobém výzkumu. Redakce Nature do pomalého kvinteta, jež „hraje“ v tempech largo až lento, zařadila průběžné sledování skvrn na Slunci (od Galileových dob), vulkanologická měření Vesuvu (od roku 1841), vliv hnojiv na obilí v Rothamstedu u Londýna (od roku 1843), genetické studie géniů (od roku 1921) a i jeden z nejzvláštnějších pokusů v dějinách. Ano, je to opět o kapání asfaltu!
Jde o podivný pokus s látkou, která se sice tváří jako kámen, ale umí i téct. Respektive kapat...Začalo to v roce 1927. Tehdy na University of Queensland v Brisbane zahájil Thomas Parnell, první tamní profesor fyziky, podivný pokus s látkou, která se tváří jako kámen, ale umí i téct. Respektive kapat.
„V roce 1927 experimentátoři rozbili kladivem na drobné střípky válec z asfaltu, vše vložili do zaslepeného skleněného trychtýře, chvíli – několik let – počkali, odstranili dno trychtýře a od té doby sledují, jak asfalt teče skrze trychtýř a kape na podložku. Významná událost, odtržení kapky, nastává zhruba jednou za osm let,“ napsali loni v září do měsíčníku Vesmír Josef Málek a Vít Průša, kteří se na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy zabývají fyzikou nenewtonovských tekutin.
Zde již není důležité rozvíjet, jak je možné, že se asfalt může jednou chovat jako pevná látka (když do ní majznete kladívkem) a jindy teče jako tekutina – a kdo chce vědět více, nechť nalistuje dotyčný Vesmír, kde se dozví více o Navierových-Stokesových rovnicích.
My se věnujme vnějším podmínkám poooomalého pooookusu. Vědecky vzato to není moc velký sukces. Vznikl prý o něm jediný vědecký článek (roku 1984 v European Journal of Physics), který odhalil, že kapka byla 250miliardkrát viskóznější nežli voda. Většího zájmu se „nejdéle běžícímu experimentu“ dostalo roku 2005 v parodii na Nobelovy ceny, v soutěži Ig Nobel, kdy „nejpomalejší odkapávající hodiny světa“ získaly neprestižní trofej.
Vzrůšo v přímém přenosu
Experiment má svého zaujatého dohlížitele. V roce 1961 si John Mainstone (78) v kabinetu všiml pozapomenutého pokusu, který „běžel“ v hrnku už 34 let. Přesunul jej na důstojnější místo a i po více než půlstoletí sleduje, cože se v trychtýřku děje dramatického. Doba, kdy kapička ukápne, není předem jasná. Stane se to někdy mezi šesti a dvanácti lety...
Fígl je v tom, že asfaltovou kapku ještě nikdy nikdo neviděl ukápnout. Pinkne to? Jak rychle steče? Žuchne? Nevíme, jen bez ověření tušíme. Šance byla v listopadu 2000, kdy spadla teprve osmá kapka od zahájení experimentu, ale profesor Mainstone byl tehdy v zámoří a webkamera měla v onen kruciální moment výpadek. Instalace klimatizace do univerzitní budovy též ovlivňuje podmínky, což může mít dopady na pravidelnost a objem kapání.
„Osmá kapka byla v sérii zatím největší,“ uvedl v prohlášení Mainstone, jenž připomněl, že se utrhla velká část hmoty. I proto nyní možná odkápnutí trvá déle, než bylo obvyklé. Koho vzrušila představa, že uvidí něco, co ještě nikdy nikdo nespatřil, může ihned sledovat „přímý videopřenos“ onoho asfaltového pokusu. Jak odhadl Mainstone v časopisu Nature, okamžik, kdy se urodí devátá kapka, přijde patrně na konci roku 2013. No, nepropásněte to!