Když bojují Američané aneb Vojensko-průmyslový komplex v akci

Čekáme teď na dobré počasí, abychom mohli pustit rotory na stoprocentní výkon, vysvětluje před zbrusu novým letounem jeden z techniků. Právě vrcholí poslední úpravy před pozemními zkouškami stroje V-280 Valor, který má nahradit legendární armádní stroje Black Hawk a Apache. V hangárech společnosti Bell nedaleko texaského městečka Amarillo mají proto napilno. Ačkoli se počítá s náhradou armádních strojů někdy okolo roku 2030, už teď běží vývoj nového konvertoplánu, který dokáže být chvíli vrtulníkem a chvíli zase turbovrtulovým letounem, na plné obrátky.

Projekt letounu s kolmým vzletem a přistáním, který kromě čtyřčlenné posádky uveze až 15 vojáků, probíhá pod kuratelou armády. Ta hledá víceúčelový stroj pro bojiště 21. století. „Valor je už třetí generace konvertoplánu. Využíváme zkušeností z V-22 Osprey. Je proto mnohem lehčí, rychlejší a snazší na údržbu,“ říká Jason Henderson, letecký specialista Bellu. Mezi hlavní přednosti konvertoplánu má patřit jeho vysoká rychlost, měla by dosahovat až 560 kilometrů za hodinu. Tím pádem by měl být prodloužen i dolet, a to na zhruba 3900 kilometrů. Využití tohoto stroje poskytne podle konstruktérů armádě zcela jiné možnosti nasazení vojska. Designeři Valoru tvrdí, že například pro operace v Afghánistánu by již postačila USA pouze jedna jediná letecká základna, z které by vojáci obsloužili zbytek hornaté země.

Otevřená náruč

Ve hře jsou stovky miliard. Jen pro představu, nedávno společnost Bell uzavřela kontrakt s Pentagonem ve výši deseti miliard korun na nákup 28 vrtulníků. A konvertoplánů Osprey, z nichž Valor vychází, létá u mariňáků na čtyři sta kusů.

Propojení armády a zbrojního gigantu Bell ze skupiny Textron, který patří mezi 20 největších výrobců vojenské techniky v USA, je cítit v Amarillu prakticky na každém kroku. „Chceme udržet mix komerčních a vojenských objednávek. Aktuálně máme něco okolo 70 procent produkce na vojenské účely a zbylých 30 procent je komerčních,“ vysvětluje bývalý mariňák Henderson.

Ještě mnohem promíchanější vojensko-civilní koktejl lze vidět mezi 989 zaměstnanci továrny v Amarillu. Více než 40 procent z nich dříve u vojska sloužilo. Nejčastěji jde o letecké mechaniky a také piloty.

Aby si však fabrika zajistila dostatečný přísun nových sil, ve spolupráci s místní školou založila speciální studijní program. Po jeho absolvování a zaplacení 1500 dolarů za studium mají nováčci garantovaný pohovor, v němž se mohou ucházet o zaměstnání u společnosti, které po světě létá na 35 tisíc letounů.

Vstříc vychází Bellu i místní samospráva. Za posledních dvacet let se rozrostl počet jejích výrobních hangárů v Amarillu hned sedmkrát. Dnes se rozprostírají na několika desítkách kilometrů čtverečních. Výhodou je také skutečnost, že sousedí s letištěm. „Tady provádíme vodní testy. Akorát se tam testuje bojový vrtulník Zulu. Zítra už by měl být ve vzduchu,“ ukazuje Henderson během návštěvy výrobní linky.

Mír pomocí síly

Sepětí s Pentagonem posilují i rostoucí výdaje na zbrojení. Zbrojařské firmy v USA tuší, že i vzhledem ke zhoršené bezpečnostní situaci by mohl být odbyt na dlouhé roky zajištěn. Na příští rok Bílý dům počítá s rozpočtem pro armádu ve výši 700 miliard dolarů. Zhruba 60 miliard z toho je určeno na konflikty v Sýrii, Iráku a Afghánistánu. Podle některých odhadů se však celkové výdaje na obranu vyhoupnou hodně přes 800 miliard dolarů. To by představovalo více než třináctinásobek rozpočtu Česka na letošní rok! Letos USA napumpovaly do obrany a zahraničních operací o sto miliard dolarů méně. Přesto to představuje více než třetinu všech světových výdajů na obranu a trojnásobek částky, kterou vynakládá Čína.

Ačkoli prezident Donald Trump před svým zvolením sliboval, že ukončí nejdelší válku v americké historii, letos už avizoval, že do Afghánistánu pošle další tisícovky vojáků. Když nedávno obhajoval navyšování rozpočtů, vypůjčil si Trump slova svého předchůdce. Jako Ronald Reagan věří, že „dosáhneme míru pomocí síly“. Výhodnému postavení a štědrosti amerických veřejných rozpočtů napomáhá mimo jiné i fakt, že Trump jmenoval do klíčových funkcí své administrativy hned několik penzionovaných generálů. Za poradce pro národní bezpečnost si vybral Herberta Raymonda McMastera. V čele Pentagonu pak stojí James Mattis. „Ó ano, ten problémům armády dobře rozumí. A hlavně, je to mariňák,“ říká jeden ze zaměstnanců Bellu při zmínce o současném ministru obrany.

Naposledy přitom bývalého generála do funkce ministra obrany jmenoval prezident Harry Truman v roce 1950. Už jeho následovník prezident Dwight Eisenhower pak varoval před přílišným propojováním zájmů státu a zbrojařské lobby. V projevu v roce 1961 na sklonku svého mandátu Eisenhower pro toto spojení poprvé použil termín, který se ujal. „Na jednání vlády se musíme chránit před získáním neoprávněného vlivu vojensko-průmyslového komplexu. Možnost katastrofického vzestupu špatné síly existuje a přetrvává,“ prohlásil Eisenhower, sám pětihvězdičkový penzionovaný generál a účastník druhé světové války. Varoval před nebezpečnou symbiózou, v níž armáda tlačí stát ke stále většímu objemu nákupů a zbrojaři si mnou ruce z vyšších prodejů.

Představitelé USA si však vesměs uvědomují, že bez horentních výdajů do armády by se připravili o pozici globální supermocnosti. Snadno by je nahradily soupeřící mocnosti jako Rusko a Čína. Se svými deseti letadlovými loděmi, 72 ponorkami, 8848 tanky, 13 892 letouny a 1,4 milionu vojáků ale stále platí za jedničku. Američané jsou navíc s armádou srostlí. Měli jsme to možnost pozorovat na obří základně Camp Pendleton nedaleko San Diega.

Symbol 11. září

„Helikoptéra námořní pěchoty má po straně identifikační znak SE, což představuje 11. září. Naše peruť vznikla v roce 2009. Jsme mezi ostatními nováčky,“ říká hrdě Marianne Sparklin, pilotka vrtulníku UH-1Y Venom. Nejde o žádného zelenáče. Na Venomech, které sloužily už ve Vietnamu, nalétala přes 1500 hodin. Sloužila na základně Okinawa v Japonsku a před dvěma lety pomáhala distribuovat humanitární pomoc po zemětřesení v Nepálu. Význam 11. září nám názorně ukazuje v sídle své perutě Vengenace (odplata). V situační místnosti, kde se plánují letové operace, visí na první pohled bizarní obraz. Jsou na něm vyobrazeny dva vrtulníky námořní pěchoty a na pozadí Manhattan s naznačenými siluetami kdysi stojících „dvojčat“. To je podle ní srdce jednotky a symbol, který nosí piloti na kombinéze.

Ani na základně v Pendletonu se ale pilotka Sparklin nenudí. „Minulý týden v úterý jsem letěla na běžnou rutinní misi. Už jsem chtěla zmáčknout startovací tlačítko, když mi volali přes rádio, abych letěla na pomoc zraněnému. Byl to mariňák, který potřeboval převézt do nemocnice,“ popsala nedávný zážitek.

Přesnější kontury velikosti základny dodal jeden z jejích šéfů. „Jsme jednou z největších skupin co do počtu pilotů a letadel. Kdyby tu byly všechny perutě - tři jsou momentálně nasazené -, tak máme pravděpodobně osmé největší letectvo na světě,“ říká s texaským přízvukem velitel Matthew T. Mawery. V Pendletonu se každý den na ploše pěti set kilometrů čtverečních pohybuje okolo sta tisíc lidí, většina z toho vojáků. K tréninku mohou využít i Tichý oceán, který omývá zdejší pláže.

Základna patří k vyhledávaným místům pro službu. Jak říkají místní piloti: ráno si můžete zasurfovat, jít do práce a pak si ještě stihnete asi hodinu jízdy odtud zalyžovat. Nejdůležitější je ale pro ně létání. Věrně to popsal Nate Green, který je pilotem rezervistou a naším průvodcem po Pendletonu. Loni se tento otec od rodiny vrátil z Afghánistánu, kde sloužil jako letecký návodčí. „Pro mě je létání vysněnou prací na částečný úvazek. Létání je pro mě jako jízda na kole. Nad řízením nemusím příliš přemýšlet,“ popisuje svou vášeň během projížďky po základně. Pravidelně zde musí cvičit, minimem je sto letových hodin za rok.

„Tahle základna je skvělá v tom, že tamhle máte Margarita Peak, který dosahuje výšky tisíce metrů nad mořem. Máme tu také 27 kilometrů dlouhé pobřeží, kde můžeme cvičit přistání. A také dvě místa pro nácvik střelby s raketami,“ dodává Green s tím, že pokud se základna omrzí, existuje ještě možnost cvičit střelbu o něco dále v kalifornské poušti.

V základně neustále něco bzučí. Vysoko na obloze se z obřího letounu C130 Hercuinzerceles sypou postavičky parašutistů. Na dohled mají záliv v San Diegu a tamní přístav pacifické flotily. Kotví zde i letadlová loď USS Midway, kterou vyřadilo námořnictvo v roce 1992. Dnes je z ní muzeum. Jak silné postavení armáda v americké společnosti má, ukazuje fakt, že kotviště válečné lodi se nachází přímo v centru pulzujícího velkoměsta.

Přistanou i v Česku?

Nad námi opakovaně přelétává dvojice vrtulníků Venom. Secvičují přistání na nezpevněné ploše na pláži. Právě o nákupu těchto strojů přemýšlí i česká armáda. Spolu s AW 139 evropského zbrojařského koncernu Leonardo jde o dva v současnosti nejpravděpodobnější dodavatele. Do konce října by měla na českém ministerstvu obrany přistát nabídka od obou výrobců. O nákupu však rozhodne až příští vláda.

Aby však mohla americká společnost nabídku vůbec podat, musí získat pro případný prodej citlivých vojenských technologií do zahraničí souhlas hned několika amerických úřadů. Tucet Venomů chtějí Češi totiž koupit v rámci programu Foreign Military Sales a na základě smlouvy mezi českou a americkou vládou. Američané však potřebují nejprve i posvěcení od Kongresu. Kromě ekonomické stránky totiž posuzují i politické a strategické souvislosti kontraktu.

Zjistit, co se přesně děje v rámci procesu udílení souhlasu různých úřadů, není vůbec snadné. „Existují na to vysokoškolské kurzy, které trvají několik semestrů,“ říká s úsměvem Brian Vollmer, manažer Bellu.

Nedávno však prodej vrtulníků doporučilo jak americké ministerstvo zahraničí, tak následně i Kongres. Poprvé také padla konkrétní suma za dvanáct strojů - Američané ji odhadují na 575 milionů dolarů (12,6 miliardy korun).

„Pod kapotou“ vrtulníku se neskrývá práce pouze jediné firmy. Prakticky každý letoun či vrtulník dnes představuje komplex nejrůznějších technologií od různých dodavatelů. Exportní síla je tím pádem podstatně větší. Kupříkladu na výrobě zmíněných Venomů se podílí zhruba osm společností. Motory do vrtulníku dodává GE Aviation, senzory Lockheed Martin a například speciální helmy pro piloty vyrábí francouzská společnost Thales.