Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kdyby se tak vašnostové naučili číst zákony, které sami spáchali...

  10:05

Zamysleme se občas nad způsobem čtení informací a nad jejich prožíváním. S tím čtením se totiž dělá zásadní chyba, píše Jan Schneider.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Často jsme svědky šokujících zpráv. Poměrně často jsme – někdy neuvědomělými – pozdějšími svědky toho, že v těch původně šokujících zprávách až tak mnoho šokujícího nebylo, ale byly šikovně marketizovány.

Je to jeden ze způsobů, jak udržovat obyvatelstvo v permanentně excitovaném stavu. Ten stav je velmi vyčerpávající, a proto pak lidem nezbývá čas ani energie – a vlastně ani rozvaze se tak nenaučí – správně reagovat v celkem běžných záležitostech, v nichž není nic zjevně šokujícího. Až na to, že jsou pro životy obyvatel podstatné, a takto téměř nezpozorovány procházejí legislativním a exekutivním procesem. A pak platí a lidé se nemohou vynadivit, jak se to mohlo stát.

Prosté čtení

Proto je dobré se občas zamyslet nad způsobem čtení informací a nad jejich prožíváním. S tím čtením se totiž dělá velká a poměrně zásadní – a přitom docela primitivní – chyba. Spočívá v tom, že se text přečte nedbale, a ještě se přitom pustí fantazie na špacír. Výsledkem je potom nikoliv informace, ale dojem získaný na základě vědomé či podvědomé asociace. A přitom již starověcí moudří učili, že jakákoliv interpretace textu musí začít jeho prostým, doslovným čtením. Další analytické metody výkladu textu nesmějí tento způsob předcházet, protože by pak stály na špatném základě.

Již starověcí moudří učili, že jakákoliv interpretace textu musí začít jeho prostým, doslovným čtenímZačne-li tedy někdo při čtení informace hned přemýšlet tak říkaje za dva až tři rohy, je na nejlepší cestě vytvářet ony pejorativně míněné „konspirační teorie“. Postupuje-li však od doslovného čtení systematicky tak, že k doslovné interpretaci přidává další možné výklady, může (ale nemusí) být jeho úsilí završeno tvorbou hypotéz, které mohou (ale nemusejí) zcela důvodně obsahovat i prvky konspiračních praktik (nikoliv tedy z palce vycucaných teorií). Tímto vrcholným analytickým uměním by se však z dobrých důvodů měly zabývat osoby až od jistého stupně všeobecné zralosti. Ve starověku se například určité těžké texty směly studovat až od čtyřiceti let věku.

Ovšem i osoby mladší by měly zavčasu zvědět, že zvláště šokující informace je výhodou přijímat rozvážně. O tom svědčí případ pana Krechtzmana, který – pobývaje v lázních – dostal v noci urgentní telegram. „Vase zena zemrela stop uprimnou soustrast stop sdelte instrukce stran pohrbu stop notar vondrak,“ stálo v něm. Pan Krechtzman telegram pomalu přečetl, pečlivě ho složil zpět do obálky, položil na noční stolek a ulehaje si pomyslel: „To bude ráno leknutí!“

Ústava doslova

Pro mnohé sice protivným, ale z hlediska vývoje našeho politického systému užitečným je doslovné čtení Ústavy novým prezidentem Milošem Zemanem. V souvislosti se jmenováním nových velvyslanců se v článku 63 Ústavy dočetl, že prezident (a) zastupuje stát navenek, (b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (přičemž sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy), a (d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, (e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí. Jeho rozhodnutí v těchto záležitostech vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, protože za ně nese odpovědnost vláda.

Bylo by více než povážlivé stavět „zavedené zvyky“ na roveň ustanovením Ústavy!Zeman z toho docela logicky vyvodil, že co se týče zahraniční politiky, není žádným lokajem vlády, který jen spolupodepíše to, co mu vláda naservíruje. Vyčetl z toho, že když tvůrci Ústavy chtěli dát jeho pravomoce do nějakého vztahu s vládou, nebo dokonce s jednotlivými členy vlády, učinili tak výslovně. Každopádně zjistil, že výraz „ministr zahraničních věcí“ se v tomto kontextu v Ústavě nevyskytuje.

Tato důslednost mi připomíná odůvodnění, s nímž odmítl tehdy žalující státní zástupce, nyní senátor Miroslav Antl osobní intervenci tehdejšího poslance Vladimíra Mlynáře kvůli kauze utonulé Romky Heleny Bihariové ve Vrchlabí v únoru 1998. Antl tehdy osobního setkání se dožadujícímu Mlynářovi sdělil, že si důkladně přečetl trestní zákon i trestní řád, ale slovo „mlynář“ tam nenašel.

Ošidné zvyky

Stalo se prý zvykem, že prezidentovi republiky (po schválení vládou) předkládá nominace na velvyslance ministr zahraničních věcí, tvrdí odpůrci Zemanova výkladu. Bylo by však více než povážlivé stavět „zavedené zvyky“ na roveň ustanovením Ústavy!

Své by o tom mohl vyprávět jeden mladý rabín, který přišel na nové působiště a při první bohoslužbě ještě před koncem modlitby Amida si část věřících sedla, a druhá část zůstala stát, a všichni se začali hádat do krve, jestli se má stát nebo sedět, a až do konce bohoslužby nebyli k utišení. Zoufalý rabín se okamžitě vypravil za svým předchůdcem, který již nemocen ležel na lůžku. „Půl obce ke konci Amidy zůstalo stát, půl si sedlo a pak se už jenom strašně hádali. Rebe, co je tu zvykem?“ otázal se ho. Starý rabín pokýval hlavou a slabým hlasem přitakal: „Právě toto je tu zvykem.“

Současná situace tedy nabízí politikům mimořádnou šanci začít nahlížet legislativní situaci plasticky, tedy i z předtím jimi nepředpokládané a neočekávané strany uživatelů zákona. Téhož zákona, který sami ponejprv schválili. Proto i akceptování určitých zavedených způsobů coby korektur Ústavy by sice mohlo snad být v ojedinělém případě prospěšné, obecně však tragické.

Stejnou ostražitost je třeba mít ohledně návrhů změnit Ústavu ve smyslu podstatného ořezání prezidentských pravomocí. Jistě by to vládě a parlamentu usnadnilo práci. Možná až příliš. Velmi pravděpodobně by však utrpěla náročnost demokratických procesů, protože ty jsou založeny na jednání a nacházení kompromisů, a nikoliv na snadném válcování protivných názorů.

ÚSTR doslova

Někteří se možná i poučí, až si budou „šít na míru“ další zákon. Třeba si jen zkusí představit, jestli jim bude vyhovovat, až budou sami v opozici.Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) není sám o sobě způsobilým vyvolávat takové mediální bouřky, jaké se kolem něj odehrávají. Mnoho postav pozoruhodné minulosti se v této pseudokauze proponuje v prvních řadách „těch, jimž leží na srdci zachování paměti národa“. Někteří z nich se ovšem snaží, aby nebylo zapomenuto leccos, vyjma minulosti jejich a jim podobných. Kromě předvolebního ohřívání čtvrt století staré „antikomunistické“ kašičky tu ovšem hraje určitou nepominutelnou roli jistý šok z legislativního prozření.

Takzvaná pravice totiž nejprve prosadila prostou silou zákon, jímž vznikl ÚSTR, podle něj zvolila v Senátu jeho radu, která jmenovala a odvolávala ředitele a dohlížela na činnost ústavu. Pak však členům rady vypršelo funkční období, a Senát zvolil nové radní. Ti – nikoliv poprvé, předchozí rada to udělala několikrát – odvolali ředitele ústavu a jmenovali nového. Zachovali se opět přesně podle litery zákona.

Celý kravál tak nastal vlastně jen kvůli tomu, že si představitelé takzvané pravice konečně „přečetli“ zákon, který sami spáchali a protlačili legislativním procesem. Přečetli si ho důkladně i z té druhé strany, „na svou kůži“, a hned viděli, jak bylo těm, které oni původně silou převálcovali. Někteří se možná z toho i poučí, až si budou „šít na míru“ zase další zákon. Třeba si docela jednoduše zkusí představit, jestli jim bude vyhovovat, až budou sami v opozici. To by byl obrovský pokrok ve vývoji našeho politického systému!

Odbory doslova

V této rozbouřené situaci kolem ÚSTR najdeme ještě jeden zajímavý moment, který naznačuje jisté zmatení tradičních politických náhledů. Je to otázka využití až zneužití odborů. To byla přece odnepaměti doména levice! A co se stalo nyní?

V ústavu jako v každé normální instituci vznikla odborová organizace. Ta se chová srozumitelným způsobem a v současné době řeší otázku, zda po rozhazovačném záchvatu odvolaného ředitele ÚSTR Daniela Hermana bude v rozpočtu organizace dostatek finančních zdrojů pro zaměstnance ústavu. (To je však nepochybně kauza pro Nejvyšší kontrolní úřad, zda šlo o „rozumné hospodaření se státními prostředky“.)

Před nějakým časem však vznikla odborová organizace druhá, zřetelně politická. Ta v současné době kašle na platy a vyrábí petice vyzývající k okamžitému odvolání nynější ředitelky ÚSTR Pavly Foglové.

Můžeme se dočkat, že v ÚSTR vznikne tolik odborových organizací, že každý, komu se nechce dělat, bude nevyhoditelným odborovým předákemV současné době však vznikla v tomtéž ústavu ještě odborová organizace třetí. Je možné, že první odborová organizace jí připadá zaprodaná („žluťácká“, podle osvědčeného žargonu) a druhá třeba málo radikální. Kdoví, zda nemá vskrytu v úmyslu jít ve stopách „únorových“ odborářů – pak bychom se mohli jednoho dne dočkat toho, že odbory prostě ztečí převezmou ÚSTR stejně, jako v únoru 1948 třeba Kolbenku.

Je tu však možné vysvětlení ještě jiné, prostší, neideologické. Vychází z doslovného výkladu odborářské legislativy, tentokrát však překvapivě exponenty takzvané pravice. Zákonem totiž není omezen počet odborových organizací v jedné instituci. Ani počet odborových funkcionářů. A propuštění odborového funkcionáře je pak věcí velmi zapeklitou, ne-li reálně nemožnou.

Můžeme se tedy dočkat situace, že v ÚSTR vznikne tolik odborových organizací, že každý, komu se nechce dělat, bude nevyhoditelným odborovým předákem. Odbory budou neustále ve stávkové pohotovosti, nebo budou rovnou stávkovat (u mnoha pracovníků se to možná ani nepozná). A tak bude ÚSTR „zachráněn“.

A nakonec to možná bude prospěšné čtení i pro tu skutečnou levici, když si uvědomí, jak se taky dá číst a využívat až zneužívat odborářská legislativa! Jak je pak těžké něco kloudného udělat, když si někdo postaví hlavu a začne naplno využívat doslovné znění příslušných zákonů.

Takže nakonec není tak zle. Máme mnoho co se učit, aby se náš politický vývoj odehrával alespoň trochu logicky a předvídavě. Lehce nabyté zkušenosti se lehce zapomínají. Možná i proto jsou současné trable sice nepříjemné, ale prospěšné.

Autor: