V září 2001 skupina 19 teroristických zločinců přepadla USA a zabila 2995 lidí. Celá akce prý organizátory útoku přišla (kromě životů teroristů) na čtyři až pět set tisíc dolarů. O deset let později lze s úlevou říct, že Saddám Husajn ani Usáma bin Ládin už světu nehrozí. V této souvislosti se však objevuje otázka: Byla americká reakce na zločinné teroristické útoky správná a chytrá? A především: Kdo zvítězil?
Podle deníku Washington Post padlo ve válce v Iráku 4474 Američanů a 1829 (dosud) v Afghánistánu – celkem tedy 6303, z toho 138 žen. Nejvíc padlých má pozemní armáda (3972), následuje námořní pěchota (1314), národní gardy jednotlivých států (473), námořnictvo (191), letectvo (128), armádní rezervy (120) a rezervisté námořní pěchoty (90). To je však jen vrchol ledovce.
Ze studie Brownovy univerzity, na které se podílelo 20 ekonomů, antropologů, právníků a politologů, vyplývá, že v Iráku také zahynulo 146 tisíc iráckých civilistů, vojáků a policistů. Připočteme-li Afghánistán a Pákistán, činí celkové ztráty 224 až 258 tisíc vojáků, smluvních civilních zaměstnanců a místních civilistů. Navíc si 365 tisíc lidí z válek odnáší doživotní zranění a 7,8 milionu civilistů ztratilo domovy.
Nepředstavitelný finanční účet
Nelze však opomenout ani finanční učet. Je téměř nepředstavitelný. V roce 2002 se novináři zeptali Lawrence Lindseye, hlavního ekonomického poradce tehdejšího prezidenta George W. Bushe, na kolik by mohla přijít případná válka s Irákem. Jeho odhad byl sto až dvě stě miliard dolarů. Neměl to však říkat. Bílý dům totiž předtím prohlásil, že celá akce nepřijde na víc než 50 miliard dolarů, a proto Lindsey musel ze své funkce brzy odejít. Ukázalo se však, že nejen Bílý dům, ale i Lindsey válečné výdaje značně podcenili.
Jen chlazení vzduchu pro americké jednotky v Iráku a Afghánistánu přišlo dosud zhruba na 20,1 miliardy dolarů za rok. Studie Brownovy univerzity uvádí, že celkové výdaje USA budou činit 3,7 až 4,4 bilionu dolarů. Pro srovnání: předpokládaný federální deficit na rok 2012 má být 1,1 bilionu dolarů, což vedle výdajů na války na Blízkém východě nevypadá stejně nepředstavitelně jako v minulosti.
Rozpočet Pentagonu je vyšší než součet výdajů na obranu všech ostatních zemí světa
Je známo, že rozpočet Pentagonu je vyšší než součet výdajů na obranu všech ostatních zemí světa. Navzdory tomu jsou válečné akce v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu od začátku hrazené z vypůjčených peněz, které poskytuje a garantuje Kongres a za něž se platí úroky. Už teď daňoví poplatníci zaplatili na úrocích 85 miliard dolarů. Do konce roku 2020 by měl úrok dosáhnout až bilionu dolarů.
Jednou z položek, které zcela unikly pozornosti optimistů, kteří téměř před deseti lety tvrdili, že irácká akce bude stát 50 miliard dolarů, je zdravotní péče o veterány. Podle studie Brownovy univerzity zdravotní péče o veterány, kteří během nasazení utrpěli doživotní újmy na zdraví, přijde statní pokladnu na 600 až 950 miliard dolarů a dosáhne obtížně vyčíslitelného vrcholu v roce 2050.
Uvážlivé rozhodování našich předků
Ať to byli lovci mamutů nebo občané Sókratových Atén, naši předci o vstupu do války rozhodovali uvážlivě. Měli k tomu dobrý důvod. Věděli totiž, že jejich rozhodnutí ovlivní životy a budoucnost mnoha lidí včetně jejich. Pokud sami nebyli schopní sloužit na válečném poli, jejich děti nebo jiní příbuzní v případě války museli vzít zbraň a válčit. To jejich rozhodování určitě ovlivňovalo.
Ve válce šlo tradičně o život i vůdcům – často především jim. Čingischán vybojoval svou říši ve 13. století tak, že vedl téměř každý útok mongolské jízdy. A když se polský král Jan Sobieski v roce 1683 rozhodl zachránit Vídeň před Turky, jako první vtrhl v čele jízdy do nepřátelských řad.
Syn Winstona Churchilla Randolph byl důstojníkem nově vytvořené elitní jednotky zvláštního nasazení (Special Air Service) a za druhé světové války sloužil na nebezpečných misích v Africe a v okupované Jugoslávii. Budoucí královna Alžběta II. sloužila od roku 1943 v armádě. Byla sice „čestnou plukovnicí“ gardového pluku, ale pracovala jako řidička se služebním číslem 230873. Už jen to, že se její královská rodina odmítla za války přestěhovat do Kanady, povzbudilo morálku bojujících Britů. Měli pocit, že všichni jsou na jedné lodi a společně i zvítězí.
Jedním z neblahých důsledků profesionalizace americké armády je obrovský nárůst neporozumění vojáků a společnosti, za kterou mají nasazovat životy
Američané v tomto ohledu nezůstávali pozadu. Když se v létě 1944 vylodili v Normandii, úplně první invazní útok na pláž Utah vedl generál Theodore D. Roosevelt mladší, nejstarší syn prezidenta USA Theodora Roosevelta. Je pochován na americkém válečném hřbitově v Normandii vedle svého bratra, poručíka Quentina Roosevelta, který padl ve Francii jako pilot už za první světové války v roce 1918. Rooseveltovi byli jednou z nejmocnějších a nejbohatších rodin USA. Získat „modré knížky“ je však nikdy nenapadlo.
Důsledky profesionalizace armády
Dnešní války jsou úplně jiné. Povinná vojenská služba byla v USA zrušená v roce 1973 a výsledkem je, že mnoho Američanů ze severovýchodu nebo západního pobřeží dnes nezná nikoho, kdo by nosil vojenskou uniformu. Jsou samozřejmě rodiny, v nichž vojenská služba zůstává ctěnou tradicí, zejména na jihu USA, a vojenské akademie jsou americkými ikonami, ale většina vojínů a poddůstojníků se rozhodla sloužit v armádě, aby měli pravidelný příjem a později mohli získat vyšší vzdělání na státní stipendia nebo americké občanství. Když prezident George W. Bush poslal vojáky do Afghánistánu a Iráku, jeho dcery chodily na diskotéky a do nočních klubů, a ani je nenapadlo obléknout si uniformu.
Jedním z neblahých důsledků profesionalizace americké armády je obrovský nárůst neporozumění vojáků a společnosti, za kterou mají nasazovat životy. Navíc se téměř zcela vytratilo povědomí Američanů o utrpení, které války přinášejí. Ještě za vietnamské války lidé ze všech společenských vrstev ztratili některého člena rodiny. Chudí, bohatí, vzdělaní i ti, kdo se sotva uměli podepsat, buď na vlastní kůži, nebo díky příbuzným poznali, co dokáže válka.
Vojenská služba a války se v realitě nepodobají romantickým představám. Přijdou totiž na hektolitry krve a spoustu peněz.
Profesionalizace ozbrojených sil to změnila. Kluci z naší části Bostonu teď na vojnu nemusejí, protože jim školy zaplatí rodiče a oni si pak peníze vydělávají mnohem rychleji jako bankéři, právníci či lékaři. Vojáky se dnes stávají téměř výhradně lidé nemajetní, jejichž rodiny často bydlí na druhém (tom špatném) konci města.
Proměna v počítačové hry
Tím se války postupně proměňují v myslích politiků a veřejnosti v počítačové hry. Americké letectvo dnes vycvičí víc operátorů bezpilotních letadel než skutečných pilotů. Takovou „válku“, při níž operátor sedí v křesle, dává pokyny počítači a cvaká počítačovou myší, by si Čingischán ani Sobieski neuměli představit.
Naši hlavní politici, jejich děti a ti, kdo pomáhají formovat názory veřejnosti o vojenské službě, v podstatě nic nevědí. To ovlivňuje jejich rozhodování, zda v krizi použít silu, diplomacii nebo jiné nátlakové prostředky. V jejich představách jsou války chirurgicky čistými zásahy, při nichž umírá jen nepřítel. Tak to aspoň vypadá na televizních obrazovkách. Největší rozdíl ve vnímání reality a učesané představy války pak nastal u intelektuálů. Ti se od konce studené války změnili z mírotvorných holubic ve válečné jestřáby.
Potíž je v tom, že vojenská služba a války se v realitě nepodobají romantickým představám. Přijdou totiž na hektolitry krve a spoustu peněz. A ti, kdo je přežijí, se často do konce života potýkají s psychickými problémy.
