Čím hlouběji pronikáme do kauzy kolem dávných státních záruk za předprivatizační úvěry, tím jasnější je, že nejde jen o nešťastnou souhru okolností, která může dramaticky pustit žilou státní pokladně. Zatím sice není jasné, o kolik desítek miliard se hraje ani jak citelná bude nakonec újma státu, zato je zjevné, že v případu se vyskytuje nejen faktor nedopatření, ale též „pachatel“. Pokusme se předběžně nastínit, v jakých kruzích ho hledat. Úvaha by mohla vypadat asi takto:
Ministerstvo financí a od začátku letošního května už i ekonomičtí ministři vlády řeší závažný problém, jehož kořeny sahají až před listopad 1989 a do takzvaného transformačního období z počátku devadesátých let. Jde o úvěry poskytnuté státem pro řadu velkých podniků, které byly na začátku devadesátých let privatizované. Aby nově vzniklé komerční banky, na které úvěry v hodnotě desítek miliard korun přešly, neznemožnily prodej podniků novým vlastníkům, bylo politicky rozhodnuto, že za závazky bude ručit stát.
Od roku 1994 měli příslušné organizace, ministři financí a další dotčení politici za to, že státní garance na předprivatizační úvěry již neplatí
Staré úvěry záhy převzala Konsolidační banka a od roku 2001 její nástupkyně, Česká konsolidační agentura. Vládní politici sepsali v roce 1991 zákon o velké privatizaci, který garantoval, že za úvěry ručí svým majetkem Fond národního majetku (FNM), tedy stát. Po zrušení FNM v roce 2005 ručení přešlo na ministerstvo financí. Zákon však byl několikrát novelizován, naposledy v roce 1994, se záměrem, aby se státní garance postupně snižovaly na nulu. Od této doby měli příslušné organizace, ministři financí a další dotčení politici za to, že státní garance na předprivatizační úvěry již neplatí.
I finanční žraloci se spletli
Jak se nyní ukázalo, v tomto zjevném bludu dlouhá léta žili nejen ministři financí, ale i manažeři, členové představenstva a dozorčí rady Konsolidační banky i České konsolidační agentury. Obě posledně jmenované instituce pak v rámci veřejností ostře sledovaných soutěží postupně prodávaly balíky tisíců špatných úvěrů různých podniků s ohromným diskontem, zhruba za desetinu nominální hodnoty, velkým českým i nadnárodním finančním skupinám.
Goldman Sachs, GE Capital, PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera či EC Group miliardáře Pavla Tykače pak velkou část pohledávek úspěšně vymáhaly. Nejhorší a nejstarší úvěry, se kterými si ani všemi mastmi mazaní právníci těchto finančních domů nevěděli rady, se později prodávaly dál různým společnostem a spekulantům.
Nikoho z manažerů finančních skupin, které úvěry koupily přímo od ČKA, nenapadlo, že tyto „totální šunty“ jsou ve skutečnosti zlatými vejci
Nikoho z manažerů finančních skupin, které úvěry koupily přímo od ČKA, nenapadlo, že tyto „totální šunty“ jsou ve skutečnosti zlatými vejci. „O platnosti státní garance jsme nevěděli. Ty nejhorší pohledávky jsme měli v zaprášených krabicích a nakonec jsme je levně prodali. Představte si, že máte doma staré oblečení a řešíte otázku, zda je vyhodit do koše, nebo dát do frcu. Zvolili jsme druhou variantu. A nyní vidíme, že díky těmto úvěrům nyní někdo úspěšně žaluje stát o státní garance. Původně jsme si mysleli, že pohledávky od nás někdo kupuje kvůli daňové optimalizaci nebo podobnému účetnímu triku,“ vysvětluje situaci jeden z významných manažerů jedné české finanční skupiny.
Všem finančním skupinám, které kupovaly úvěry od ČKA, až nyní došlo, že prodat pohledávky dál byla chyba. Zhruba před pěti lety totiž někteří obchodníci s pohledávkami přišli na to, že státní garance na tyto úvěry stále platí, a začali je nenápadně skupovat na trhu. Pak pomocí právníků zažalovali stát. A, horribile dictu, české ministerstvo financí spory prohrávalo jeden za druhým a žalujícím stranám do roku 2012 již zaplatilo více než miliardu korun. ČESKÁ POZICE požádala ministerstvo financí o informace, kterým firmám byla tato částka vyplacena a na základě čeho, jenže resort tyto informace odmítá sdělit.
Podrobné informace i nástin důsledků jsme přinesli v článcích:
- Záhadný případ starých garancí: Stát čelí žalobám o desítky miliard.
- Britský finančník žádá od českého státu 13 miliard za 20 let staré úvěry
- Bradáčová: Kauzu státních garancí na staré úvěry šetří protikorupční policie
- Tlustý: Za prodej úvěrů se státní garancí nenesu odpovědnost
- Státní garance za úvěry před privatizací ohrožují splnění kritérií EU
Zpackané novely zákona
Nyní stát čelí dalším žalobám, kde v sázce už je řádově více peněz. Jen v případě dvou firem britského finančníka Jonathana Wiesnera, Alde Securities a Nesyros Limited, se hraje o třináct miliard korun plus úroky. Jelikož pozice státu v těchto sporech není silná, ministr financí Miroslav Kalousek začátkem května seznámil ekonomické ministry svým návrhem na vyrovnání, údajně ve výši zhruba miliardy korun. Bude záležet na rozhádané vládě, zda na vyrovnání kývne, nebo doporučí ministerstvu financí čelit až do konce každé žalobě s rizikem, že stát následně bude muset zaplatit mnohem více.
Problém je o to větší, že neexistuje přesná evidence předprivatizačních úvěrů se státní garancí, tudíž nikdo neví, jaká může být konečná výše ručení. Třicet, čtyřicet, padesát miliard?
Daňový poplatník na tuto kauzu nevěřícně zírá a ptá se: je to vůbec možné? Jak to, že ministerstvo financí dlouhá léta žilo v domnění, že státní garance již neplatí? Kdo za to může? Odpověď možná najde protikorupční policie, která podle slov pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové šetří trestní oznámení ministerstva financí na neznámého pachatele. K tomuto kroku se vedení resortu Miroslava Kalouska rozhodlo v létě 2012 po důkladném prozkoumání dvou rozsáhlých auditů prodejů pohledávek, které zpracovaly firmy Deloitte Advisory a Value Added.
Ředitelem společnosti Value Added je Roman Češka, bývalý šéf Fondu národního majetku. Češka na dotaz ČESKÉ POZICE řekl, že o zprávě, kterou jeho firma vypracovala pro ministerstvo financí, nemůže kvůli mlčenlivosti hovořit. Avšak podle něj je jádrem problému špatně napsaný zákon. „Úmysl ze strany zákonodárce asi nebyl, spíše šlo o blbě naformulované novely,“ řekl Češka.
I bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý, který byl dlouhá léta předsedou dozorčí rady České konsolidační agentury, má za to, že v první polovině devadesátých let poslanci při změnách zákona „diletantsky obnovili státní garance“. Avšak dopátrat se, kdo konkrétně tyto zpackané novely zákona připravoval, a pak navrhl a odhlasoval, není po více než dvaceti letech možné.
Zanedbání povinností, nebo dobrý obchod s informacemi?
Bývalí členové představenstva i dozorčí rady České konsolidační agentury, mezi nimiž najdeme nejen dva dnešní členy bankovní rady České národní banky Mojmíra Hampla a Pavla Řežábka, ale i politiky jako poslance Michala Doktora (dříve poslanec za ODS, nyní za stranu Jihočeši 2012), poslance ČSSD Milana Urbana a další, jednoznačně tvrdí, že o platnosti státních garancích nevěděli. „Schvalovali jsme koncepční strategie a globální kroky,“ tvrdí například Vlastimil Tlustý.
Někdo v ČKA musel o existenci ručení vědět. Kdo ale?
Jenže dnešní ministerstvo financí mezitím vypátralo, že Česká konsolidační agentura v minulosti sama žalovala Fond národního majetku o tyto garance. Takže někdo v agentuře musel o existenci takového ručení vědět. Kdo ale? A když v ČKA se vědělo, že za úvěry ručí stát, proč se agentura (nebo později ministerstvo financí) nesnažila tyto pohledávky koupit zpět z trhu, aby je měla opět pod kontrolou? Proč se nepokusila zabránit, aby úvěry se státní garancí skupoval obchodník s pohledávkami? Nezanedbal někdo v ČKA nebo později na ministerstvu financí svoje povinnosti? Nebo si tyto cenné informace nechal pro sebe, aby je později dobře zobchodoval? Doufejme, že odpovědnou osobu brzy vypátrá buď policie, nebo úředníci ministerstva financí.
Kde hledat viníky?
Mohlo jít o právníka, který pracoval v ČKA nebo později na ministerstvu financí a důvěrné informace nabídl obchodníkům s pohledávkami
Někdo o existenci zlatých vajec tutově vědět musel, když je v minulých letech cíleně skupoval na trhu, aby pak mohl na stát zaútočit žalobami. Kdo na to přišel a jak? Věděl to už od chvíle, kdy balíky úvěrů začala ČKA prodávat, nebo až později, čistě náhodou? Obojí vysvětlení je možné.
Nejpravděpodobnější variantou vysvětlení je, a jsou o tom přesvědčeni i příslušní Kalouskovi úředníci, že mohlo jít o právníka, který pracoval v ČKA nebo později na ministerstvu financí a důvěrné informace o existenci státní garance po svém odchodu nabídl obchodníkům s pohledávkami.
Jisté je, že ani vedení ČKA, ale ani finanční skupiny, které pohledávky od ČKA kupovaly, o garancích nevěděly. Vyplývá to z rozhovorů, které ČESKÁ POZICE vedle se zástupci těchto finančních institucí. Důvod: Kdyby to někdo z kupujících věděl, tuto informační výhodu by jistě zohlednil ve svých nabídkách tak, aby soutěže vyhrával.
Viníky, kteří zapříčinili současnou situaci, je třeba nejspíše hledat mezi bývalými zaměstnanci ČKA. Když připouštíme, že lidé z představenstva a dozorčí rady o existenci státních garancí nevěděli, musíme se ptát, kdo jim nesprávnou informaci poskytl? Každému prodeji pohledávek přece muselo předcházet ocenění a posudek o tom, zda úvěr nemá právní vady či státní garanci. Každý úvěr byl provázen jednostránkovou analýzou, ve finanční hantýrce se tomu říká template, každá banka používá podobné formuláře.
Kdo tato ocenění a právní posudky připravoval, kdo na to dal razítko, než vedení ČKA prodej odsouhlasilo? Šlo o interní auditory a právníky? Nebo o renomované auditorské společnosti a významné právní kanceláře? Zažaluje ministerstvo financí tyto firmy o finanční náhradu za to, že nedokázaly včas odhalit existenci státní garance na prodané úvěry?
Odpovědi na tyto otázky si ČESKÁ POZICE vyžádala od ministerstva financí, které po zániku ČKA zdědilo veškerou dokumentaci. „Situací se vážně zabýváme, avšak do přijetí finálního rozhodnutí, i vzhledem k probíhajícím soudním sporům, nebudeme poskytovat další informace,“ sdělil nám mluvčí resortu Radek Ležatka. Vzhledem k závažnosti kauzy však otázky zůstávají na nejpřednějších příčkách našeho zájmu.