Hodnota německých záruk za záchranný deštník eurozóny se dle mnichovského hospodářského institutu Ifo může vyšplhat až na 465 miliard eur. Jde však jen o menší část problému německých financí. Daleko větší starosti vyvolává jednak celkový státní dluh Německa ve výši dvou bilionů eur, a jednak dluh skrytý, vyplývající ze záruk státu ve prospěch budoucích přislíbených a uzákoněných sociálních výdajů.
Německo je jak známo největším přispěvatelem a garantem ve prospěch stabilizace eurozóny. Hodnota jeho záruk za záchranný deštník schválený minulýtýden se pohybuje ve výši 211 miliard eur, a to pouze za předpokladu, že od tohoto okamžiku „vše půjde hladce“ a že se neobjeví žádné další velké problémy. Podle mnichovského hospodářského institutu Ifo se rizika ze záruk mohou dokonce vyšplhat až na 465 miliard eur.
Skrytý dluh
Tyto záruky, jejichž naplnění – alespoň jak německá vláda doufá – nikdy nenastane, však představují pouze menší část problému německých financí. Daleko větší starosti způsobuje jednak celkový „úředně přiznaný“ státní dluh Německa, jednak dluh skrytý, vyplývající ze záruk německého státu ve prospěch budoucích přislíbených a uzákoněných sociálních výdajů.
Na výši oficiálního státního dluhu, který aktuálně dosáhl hodnoty dvou biliónů eur, se podílely všechny poslední vládyNa výši oficiálního státního dluhu, který aktuálně dosáhl hodnoty dvou biliónů eur, se přitom podílely všechny poslední vlády, přestože se ve svých volebních programech zavázaly k úsporám a postupnému odbourávání státního dluhu. Například vláda sociálních demokratů pod vedením kancléře Helmuta Schmidta zečtyřnásobila dluh na konečných 300 miliard eur. Dalšího čtyřnásobku dosáhl pravicový Helmut Kohl, který předal zemi s dluhem 1,2 bilionu eur, přičemž většina byla způsobena náklady na znovu sjednocení Německa (Tato zátěž dosáhla celkově více než dvou bilionů eur). Další kancléř v pořadí, levicový Gerhard Schröder, zvedl dluh o 300 miliard na konečných 1,5 bilionů. A konečně nynější kancléřka Angela Merkelová dále zadlužila zemi za vlády velké koalice na dnešní již zmíněné dva biliony eur.
Ve vztahu k hrubému národnímu produktu tedy aktuální zadlužení Německa dosáhlo kvóty 81procent, a nebezpečně se tím přiblížilo k hranici 90 procent, kterou američtí ekonomové Carmen Reinhartová a Ken Rogoff identifikovali na základě dlouhodobých studií jako počátek poklesu růstu a produktivity hospodářství země. Pouze pro připomenutí: státní zadlužení na základě maastrichtských dohod je povoleno do výše 60 procent hrubého národního produktu.
Obrovská suma dvou bilionů eur však představuje podle aktuálních výpočtů pouze viditelnou část celého ledovce. Skutečný celkový státní dluh je totiž o dalších téměř pět bilionů vyšší! Obsahem této části dluhu jsou záruky, přísliby a zákonem stanovené budoucí výdaje v sociálních oblastech, jako jsou penzijní, pečovatelské, zdravotní a jiné náklady. Pro tyto budoucí nutné výdaje nedisponuje německá státní pokladna dostatkem zdrojů, částečně proto, že v dobách růstu ekonomiky neplynuly dostatečně vysoké prostředky ve prospěch budoucích období.
Další příčinou je aktuální a budoucí struktura daňové a odvodové politiky Německa, která nebude schopna v budoucnu popsané mezery zaplnit. A konečně ani demografický vývoj německého obyvatelstva, které nevyhnutelně stárne, nedává velké naděje na zlepšení této situace.
Zapomenutá lidová moudrost
Jedno německé přísloví říká: „Šetři v dobrých dobách, budeš mít v nouzi.“ Jak je vidět, německé vlády se touto lidovou moudrostí neřídily v dostatečné míře a výsledkem je současný neutěšený stav. Přitom právě Němci jsou známí svojí šetrností, v průměru deset procent svého výdělku každý Němec pravidelně ukládá.
62 procent Němců se vyslovilo pro použití vyšších daňových příjmů státu k odbourávání jeho zadluženíZrovna tak s ohledem na státní finance lze pozorovat „fiskální disciplinovanost“ obyvatel. V nedávné anketě se 62 procent Němců vyslovilo pro použití vyšších daňových příjmů státu k odbourávání jeho zadlužení. Přesto chyběla a chybí na vládní úrovni odvaha k tomuto kroku – produkuje se sice méně nových dluhů, celková dluhová zátěž však neustále roste.
Na základě výše uvedených faktů by mohla zákonitě vyvstat otázka, jak je možné, že Německo stále platí za „vzorného žáka eurozóny“. Je to země jistá pro investice, nabízí nízké úrokové zatížení svým ekonomickým subjektům, ratingové agentury bez jakýchkoliv pochybností udělují nejlepší ohodnocení. Mohla by napadnout odpověď o „jednookém, který je mezi slepými králem“, to znamená, že ve srovnání s ostatními státy eurozóny je na tom Německo stále ještě lépe.
Správnou odpověď je však třeba hledat v obrovské síle německé ekonomiky a v její schopnosti produkovat a vrhat na trh velké množství vysoce kvalitních, inovativních a ve světě žádaných výrobků, řešení a služeb. Z této skutečnosti samozřejmě těží i ostatní země Evropy, a proto Německo disponuje v jejich očích nadále velkou mírou důvěryhodnosti.
