Kdo může za špatné výsledky maturitních zkoušek?

Výsledky maturitních zkoušek spustily opět lavinu kritiky. Otázkou je koho vlastně máme kritizovat a za co vlastně.

• Rodiče, kteří ve snaze získat pro svého potomka alespoň středoškolské vzdělání, zvolí pro něho raději maturitní obor než „jen“ učiliště? V době, kdy ze všech stran slyšíme, že vyšší vzdělání je zárukou zaměstnatelnosti, a proto není vůbec těžké podlehnout při dnech otevřených dveří na střední škole sladkým řečem „náborářů“ a uvěřit jim, že získat maturitu v podstatě nic není a mé dceři, která s odřenýma ušima dokončila základku, se to právě na této skvělé střední škole bez větší námahy podaří?
• Učitele základních škol za to, že by jejich žáci při výstupu z deváté třídy měli umět více? Poté, co stát sice odstartoval kurikulární reformu, ale učitelům nedal potřebnou podporu, nekontroloval dostatečně její výsledky a v podstatě rezignoval na její další osud?
• Učitele středních škol třeba za to, že se svými žáky neudělali větší pokrok a že znalosti maturantů jsou chabé? Možná, ale v prostředí, kdy jsou leckdy tlačeni, aby nikdo nepropadl, a kdy žáci dostávají stipendia jen za to, že chodí do školy a nemají sníženou známku z chování?
• Ředitele středních škol například za to, že přijímají kdekoho bez ohledu na studijní předpoklady a ruší přijímací zkoušky, a proto kvalita výuky nutně klesá? Mají ale jinou možnost, aby v dnešním zvláštním systému financování jejich škola vůbec přežila?
• Samotné žáky, protože by přípravě ve škole měli dát více a učit se? Kde ale mají brát motivaci k učení? Stačí přece když „prolezou“ a bez problémů a většinou též bez přijímaček se na nějakou další školu dostanou.
• Zřizovatele středních škol, protože svou politikou včas nezredukovali počty středních škol, čímž způsobili, že školy bojují o žáky, místo aby žáci bojovali o školy?
• Co třeba vysoké školy? Neměly již mnoho let bít na poplach a volat po zvýšení kvality studentů, kteří k nim nastupují? Určitě ano, ale jen těžko se to dělá v situaci, kdy počet míst na vysokých školách je natolik vysoký, že je v principu možné, aby každý maturant našel svou židličku na některé z nich, a jež jsou proto v podstatě ve stejné situaci jako střední školy – berou vše.
• Možná i zaměstnavatelé by měli nést svůj díl odpovědnosti. Určitě mohli vstoupit do hry dříve a přímou účastí podniků na vzdělávání si hlídat kvalitu svých budoucích zaměstnanců. Ale proč by to dělali, když jim stát pro to nenabízí potřebné stimuly?
• Ideálním cílem by mohlo být i Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), protože obtížně nastavilo zkoušky. Jenže pokud oficiální místa hovoří o nepodkročitelné úrovni, kterou by maturitní testy měly garantovat, vidí jejich úroveň zkušení učitelé spíše jako nepodplazitelnou.
• Ministerstvo školství (MŠMT) a ministři? Úředníci ale kličkují z leva doprava podle aktuální politické situace a vedení MŠMT. Ministři jsou pak v zajetí svých předvolebních slibů a chvilku jim vždy trvá, než zjistí, že jednoduchá řešení, kterými oslňovali na předvolebních mítincích a televizních debatách, jsou spíše chimérou než realizovatelným cílem. Je třeba pokračovat?

Jednoduchá odpověď

Na otázku „kdo za to může“, je jednoduchá odpověď: My všichni. Léta sledujeme klesající požadavky na děti ve školách, podléháme iluzi, že bez vysokých nároků budeme dosahovat výborných výsledků. Iluzi, že když se to ve školách bude dělat dobře, půjde to dětem samo.

Strpěli jsme ve školách, že takříkajíc po zásadní změně výrobního programu, kterým kurikulární reforma byla, stát jim nedodal potřebnou podporu. Nebyly dostatečně vyhodnocovány průběžné výsledky žáků, aby bylo možné včas učinit případné korekce – na zjištění nepřicházela od státu odpovídající reakce.

Nechceme si dělat problémy, a proto volíme jednodušší a pohodlnější cestu, a tudíž dnes sklízíme trpké plody. Dětem umetáme cestičky a rodičům nezodpovědně poskytujeme iluzi, že stačí jen podepsat přihlášku na tu správnou (rozuměj jakoukoliv) střední školu a jejich dítě má o budoucnost postaráno.

Je třeba připomenout, že až odstartování společné maturitní zkoušky znamenalo, že si ve větší míře nepedagogická veřejnost začala klást otázky související s kvalitou našeho školství. Troufám si tvrdit, že bez odstartování maturit by otázky kvality práce škol, motivace žáků, podpory vzdělávání s potřebným důrazem nezaznívaly, respektive že by jim nadále nebylo nasloucháno.

Maturity by se v klidu a „úspěšně“ odehrávaly i na školách, které dnes vykazují 25 procent neúspěšných maturantů, o žádných změnách by nebylo nutné uvažovat, neboť všichni by byli spokojení. Nikoli všichni! Ti, kteří již léta upozorňují, že kvalita ve školách klesá, by určitě ve svých aktivitách neustávali. Nikdo by jim však nadále nevěnoval pozornost.

Nápravná opatření

Bohužel ani současné diskuse o změně maturit nemusejí přinést žádoucí výsledky. Snaha o kompromisní řešení i zohledňování politických důsledků nezbytného řezu, může maturitu sice posunout jinam, ale snadno opět jinam, než by bylo třeba. Nekonečných diskusí, jak by měla maturita vypadat, bylo v uplynulých letech nespočet. Teď je třeba říznout. Potřebných studií s relevantními daty vzniklo v mezidobí více než dost. Je třeba je správně interpretovat a na jejich základě učinit ty správné kroky.

Asociace ředitelů gymnázií České republiky (AŘG) se problematice maturit věnuje od počátku a podílí se na diskusích o ní. Jediná, a to je třeba zdůraznit, byla v době „předmaturitní“ zastáncem odstartování společné maturity. Důvodem bylo zejména znepokojení z klesající úrovně maturantů. Raketový nárůst počtu středních odborných škol po roce 1990 ze zhruba čtyř set na devět set ani jiný výsledek přinést nemohl.

Některé z kroků, které současný ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) podle svých slov hodlá učinit, odpovídají víceméně názoru AŘG. Ta volá po zvýšení nároků ve společné části maturitní zkoušky a po revizi oborů, které jí skutečně potřebují být zakončené. AŘG si však uvědomuje, že by žáci a jejich rodiče měli mít možnost sami si zvolit cestu vzdělávání a nést za ni odpovědnost. Jen je třeba poskytnout žákům a rodičům správná data a správné informace, aby se jejich rozhodování odvíjelo od správných východisek.

Kraje jako majoritní zřizovatelé středních škol nesou odpovědnost za správné nastavení proporcí sítě škol. Správné ve smyslu zajištění potřeb obyvatel svého kraje.

• Ano, některé školy budou muset být zrušeny.
• Ano, některé obory nemá smysl v dané chvíli nabízet a bude nutné je zrušit.
• Ano, někteří učitelé budou propuštěni.
• Ano, část žáků bude marně hledat místo v maturitním oboru.
• A také ano, politikům to kladné body pravděpodobně zpočátku nepřinese.

Návrh ministra Chládka nahradit v učebních oborech maturitní zkoušku novou, takzvanou mistrovskou zkouškou nemusí být chybou. Je nutné ale přesně specifikovat, k čemu tato zkouška bude nositele opravňovat. Umožní-li mu získat živnostenské oprávnění, pak ano. Pokud studium na vysoké škole, pak bez doplnění plnohodnotné maturity ne.

Význam matematiky

V souvislosti s výsledky maturitní zkoušky se živě debatuje i o povinné maturitní zkoušce z matematiky, přičemž požadavek na její začlenění do maturitní zkoušky má logiku – stejně jako mateřský jazyk a cizí jazyk má pro budoucí život maturanta nezpochybnitelný význam.

Je třeba také připomenout, že legislativní úprava maturit počítala se třemi zkouškami ve společné části maturit již od roku 2013. Tlaky na odklad zejména některých středních odborných škol (SOŠ) a středních odborných učilišť (SOU) vycházely z jejich obav o výsledek žáků u zkoušek. Odhad neúspěšnosti současných žáků u maturit, pokud by absolvovali zkoušku kromě češtiny jak z cizího jazyka, tak z matematiky, přesahuje dle CERMATu 50 procent maturantů.

Sledujeme-li však komentáře ministra Chládka, směřuje vše k dalšímu odkladu. Musí se prý začít od základních škol! Naprostý souhlas. Ale opět odklad, opět bez motivace pro současné žáky a školy. Chybí společenská shoda, jak vzdělávání zacílit a kam ho směřovat. Při rozhodování se neberou v úvahu data a fakta, přihlíží se k pocitům a domněnkám, nasloucháno je lobbistům. Většina aktérů si před sebou valí svou pomyslnou kuličku po vzoru chrobáků a nevnímá celek.

Problém gymnázií

Ve vzduchu stále visí i dvě úrovně maturitní zkoušky – první pro gymnázia a druhá pro zbytek maturitních oborů. Otázkou je, proč to dělat. Pokud má maturitní zkouška směřovat k tomu, aby dala státu informaci, že školy překračují jím nastavenou minimální požadovanou úroveň, je to zbytečné.

Ano, gymnazisté ji překročí snáze. No a co? Kvalitu si určitě pohlídají nastavením úrovně profilové části maturitní zkoušky, jak to dělala doposud. Ano, bude část škol, jejichž maturanti budou mít se složením maturitní zkoušky problém. Opět – no a co? Je to cenná informace pro zřizovatele i pro uchazeče a jejich rodiče. I pro školu samotnou.

Maturitní zkouška opravňuje též hrdého majitele maturitního vysvědčení k výkonu určitých povolání, získání živnostenského listu i ke vstupu na všechny vysoké školy. Není proto možné, aby cestu k těmto bonusům měla část populace upravenu jinak jen proto, že si pro vzdělávání vybrala gymnázium.

Do kategorie úvah o rovnosti přístupu patří i současně hodně diskutované zavedení plošných přijímacích zkoušek s jinými kritérii pro přijetí na gymnázium a jinými pro přijetí na ostatní maturitní obory. I zde je nutné ponechat stanovení kritérií na řediteli a kapacit na zřizovateli. Navzdory tomu je v zájmu gymnázií – v duchu zachování pohledu na ně –, aby se vyvarovala kroků, které důvěru v ně narušují. Za jeden z nich lze považovat například druhá kola přijímacího řízení do víceletých oborů.

Možnosti inspirace

Finsko, Jižní Korea, Rakousko – tam je možné se podívat, nechat se okouzlit lidmi, přírodou, výsledky žáků, přístupem společnosti ke vzdělání jako celku a něco si z toho přinést domů. Nelze importovat vše, a už vůbec není možné vybrat z těchto systémů jen části a splácat je dohromady s vírou, že se tím u nás podaří vytvořit funkční systém. Navíc takový, který okamžitě přinese očekávané výsledky. Je nutné mít před sebou Čapkova pejska a kočičku a jejich dort!

Okamžitě a bez velkých nákladů je však možné se podívat na ty školy v Čechách, jejichž maturanti uspěli. Mezi učilišti, středními odbornými školami i gymnázii určitě objevíme i takové, jejichž výsledky byly statisticky významně lepší než u zbytku škol stejného typu – podívat se, poučit se, sdílet.

• Dělají tyto školy něco jinak?
• Jak motivují své žáky k učení?
• Jak se vzdělávají své učitelé?
• Jaký systém hodnocení kvality tyto školy používají?
• Jací lidé stojí v jejich vedení?
• Jak tyto školy spolupracují s rodiči a zaměstnavateli?
• Čím je specifický jejich vzdělávací program?
• Jak vybírají mezi uchazeči?
• A tak dále, a tak dále…