Nedávná vražda ekologických aktivistů Joao Cláudia Ribeira da Silvy a jeho ženy Mariedo Espírito Santo měla velký mezinárodní ohlas. A v médiích ve světě znovu otevřela téma využívání zdrojů v oblasti amazonských pralesů i boje za záchranu tohoto unikátního ekosystému.
V Brazílii, kde oba aktivisté působili, se většina – až 70 procent – odlesněné plochy přisuzuje malým ilegálním farmářům, zejména chovatelům dobytka. Podobná situace je i v dalších amazonských státech. Příčiny vypalování deštných pralesů však jsou specifické s ohledem na využívané zdroje.
Není jednoduché zjistit přesné údaje o odlesňování Amazonie, ale z dostupných dat za uplynulých 30 let lze odhadnout, že jde téměř o sedm set tisíc čtverečních kilometrů. A dle pesimistických prognóz by se během příštích 20 let měla současná redukovaná plocha amazonského pralesa snížit o dalších 40 procent.
Ekvádor
Osudovou ránu pralesům v Ekvádoru zasadila těžba ropy a následná kolonizace. Způsob, jímž v něm společnost Chevron tuto surovina těží, je pro většinu Evropanů za hranicí science fiction. Zubožené lesy severně od řeky Napo nejvíc připomínají základny, jež v Česku opustili sovětští okupanti. Mezi železnými konstrukcemi bizarních tvarů pohozenými v kalužích ropy mžourají umírající kajmani. Tento žalostný pohled, který trvá již dlouhou dobu, by na východním pobřeží USA vyděsil k smrti i nejotrlejší.
Ekvádorská těžba ropy je zvrhlou ukázkou jejího dobývání v národním parku, jakmile těžařské společnosti získají volnou ruku a řídí se heslem, že „nejlepší prales je vykácený“. Ropa se těží i jižně od Napa, v národním parku Yasuní. A při vstupu na jeho území si také užijete arogance nadnárodní společnosti, faktického vládce chráněného území. Šetrný způsob těžby je však aspoň na první pohled téměř vzorný.
Nádherný primární deštný prales obklopující vrty a těžební zařízení kypí životem a nedaleká univerzitní stanice na břehu říčky Tiputini je vyhledávanou Mekkou přírodovědců z celého světa. Možná neprozradím žádné tajemství, když sdělím, že místní proslulé centrum výzkumu ekosystému deštného lesa spolufinancují právě naftaři.
Peru
Podobné problémy má i Peru. V něm společnost Pluspetrol zodpovídá nejméně za 90 zdokumentovaných úniků ropy v minulých třech letech. A narůstají i problémy s ilegální těžbou zlata. Těžba dřeva je sice tolerovaná, ale může na křehké rovnováze ekosystému zanechat hluboké jizvy. Představuje však nižší nebezpečí než nájezdy zemědělců.
Dřevorubci se z peruánské strany, například po řece Curaray, dostali až do centra ekvádorsko-peruánského pralesa v oblasti Yasuní, ale daleko na jih od ropných polí. Dle zoologů z Moravského zemského muzea, kteří zde pracují již několik let, i mých pozorování zatím větší škody nenapáchali. Vyrážejí totiž od břehu řeky jen pro největší a nejcennější stromy a rány, které jejich nájezdy zanechaly, les brzy zacelí.
Horší situace je ve východní Bolívii okolo řeky Paraguá. Tam, kde jsem ještě před několika lety pozoroval tukany pohvizdující v korunách pralesních obrů, což je neklamnou známkou zdraví deštného pralesa, nyní bloudím mezi vyvrácenými kořeny popravených stromů. Krajinu zpustošilo nekontrolované řádění dřevorubců. Sedm či osm opuštěných pil a zanechané těžební stroje jsou mementem chamtivosti bez skrupulí.
Bolívie
Pro společnost zodpovědnou za kácení nedorostl prales na pomyslném žebříčku hodnot ani na nejspodnější příčky. Jeho hodnota je zjevně daná pouze tučným kontem v některé brazilské či ruské, možná japonské bance. Lidé z vesničky Florida na břehu řeky to však nevědí. A nevědí ani, kdo jejich les vytěžil. Jen automaticky papouškují formulku, že les je vytěžen na základě toho, co jsem po chvíli přeložil jako pravidla trvale udržitelného rozvoje.
Všechny plány by měly být prováděné s lidským respektem k duchovnímu odkazu, který oblast amazonských deštných pralesů představuje
Zbytečná zkáza stovek čtverečních kilometrů deštného pralesa, ze které má prospěch jen několik místních zkorumpovaných úředníků a majitelů koncese možná na opačném konci světa, je tímto zaklínadlem perverzně završena. Jako všemocnou mantru ji na moje dotazy omílá i přítel a průvodce Quido. Její skutečný smysl mu však uniká.
Dřevorubci zde intenzivně řádili skoro dva roky, ale nezaměstnali ani jednoho zdravého muže z chudé a světem opuštěné Floridy. Odešli, ale na jak dlouho? Ptám se při pohledu na zdravé stromy na druhém břehu řeky Paraguá, která tvoří hranici unikátního Národního parku Noela Kempff Mercada.
Místní situace je navíc čítankovým příkladem postupující degradace původních pralesů. Po cestách, jež na pralese vydobyly kamiony dřevorubců, se do jeho nitra jako po mimozemské biologické dálnici šíří cizí živočichové, kterým původní obyvatelé často nedokážou konkurovat. V těsném závěsu za nimi postupuje člověk, novodobý kolonizátor Amazonie.
Zpravidla je to chudý bezzemek z hor, který zoufale hledá kousek země k přežití. V pralese se však na rozdíl od původních obyvatel nenarodil, nerozumí mu a vlastně jej nenávidí. Postupně nepřátelský prales viní ze všech svých problémů a úporně bojuje za jeho zničení. Vypaluje hradbu stromů stále dál v přesvědčení, že „nejlepší prales je vykácený“.
Venezuela
Venezuelskou Amazonii, která je dosud ve skvělé kondici, pro změnu smrtelně ohrožuje ilegální těžba zlata. Na první pohled by se mohlo zdát, že její důsledky nejsou fatální. Toto zjištění však neobstojí, pokud si uvědomíte důsledky kontaminace vod rtutí a tolerovaných dolů pro indiánské komunity pod Národním parkem Yapacana či na horním toku řeky Caura.
Zde jsem byl svědkem velkolepé kabaretní akce venezuelské Národní gardy, která se za vynucené pomoci Indiánů Yekwana pokoušela území nad vodopády Pará vyčistit od garimpeiros – ilegálních zlatokopů. Obávám se, že se vojáci této nevídané aktivity dopustili především kvůli nadcházejícím svátkům semana santa (Velikonocům), poněvadž poblíž vodopádů se nachází sice odstrašující, ale v podstatě unikátní a o svátcích hojně navštěvovaný pralesní kamp El Playon. Alexi, můj yekwanský průvodce z vesnice Boca de Nichare, však tvrdil, že pravým důvodem byly vraždy Indiánů v komunitě, která si dovolila garimpeirům vzdorovat. Asi měl pravdu, protože obdobně se vyjadřovali i jiní Yekwanové. Média však zpravidla o podobných událostech mlčí. Jsou to přece „jen“ Indiáni.
Pirogy plné zlatokopů kotvily v přístavu Maripa. Další zajatci v zuboženém stavu mlčky postávali na břehu s hlavněmi automatických pušek namířenými na jejich hlavy. Vše vypadalo natolik tragicky a nebezpečně, že se moje žena Radana skoro neodvážila stisknout spoušť fotoaparátu. Alexi nám však o několik dnů později prozradil, že většina garimpeirů je opět na svobodě a že je v noci oklikou vozí zpět k těžebním slojím.
Při plavbě po Orinoku pod Yapacana jsem se společně se svou ženou Radanou dokonce připletl do ostré palby. Střely se bzučivě odrážely od vodní hladiny a nejspíš nás zachránil kovový trup lodi. Kdo byli muži, kteří nás ostřelovali, ani nevím. Nejspíš však garimpeiros nelibě nesou přítomnost vetřelců…
Souvislosti
Výstavbu transamazonských komunikací v Peru, megapřehrady na řece Xingu v Brazílii či jiné projekty v Amazonii nejspíš nezastavíme. Protesty proti těžbě ropy, zlata a dalších surovin v Amazonii či boj s ilegálním vypalováním pralesa pro zemědělství sice mohou být lokálně účinné, ale z širšího hlediska jsou bohužel téměř zbytečné. Dosavadní vývoj ukazuje, že společnosti i jednotlivci s mocným kapitálovým zázemím a politickým vlivem či podporou, tento boj jasně vyhrávají. Proto jde spíše o to, jak bohatství Amazonie zužitkovat, aby aspoň část ekosystému zůstala zachovaná pokud možno v původním stavu.
Moderní strategie ochrany Amazonie proto úzce souvisí se šetrným dobývání zdrojů a je výzvou nejen pro politiky a ekonomy, ale i pro místní a také mezinárodní, především evropské a severoamerické nevládní organizace. Jejich prvořadým úkolem je najít cesty k účinnému působení na místní i globální politické struktury. Ty jediné jsou schopné zpřísnit kontrolu využívaní zdrojů, stanovit jasná a vymahatelná pravidla, která podpoří obecně přijatelný rozvoj oblasti.
Je také třeba politiky nutit k prosazování transparentnosti finančních toků, neboť i v této oblasti prorůstání politických a ekonomických struktur vytváří korupční prostředí, které brzdí místní rozvoj. Zásadní roli také hraje spolupráce s místními komunitami, dosažitelnost vzdělání a trpělivé objasňování souvislostí a významu zachování deštného lesa jako jejich domova. A všechny, byť sebeodvážnější plány by vždy měly být prováděné s lidským respektem k nesmírnému duchovnímu odkazu, který oblast amazonských deštných pralesů představuje.
Související články:
