Kdo je v Polsku proruský?

Byl jsem zvědavý, nakolik odposlechy ovlivnily polskou politickou scénu a společnost – paradoxně nijak výrazně. A byl jsem také zvědavý na vnější známky prosperity – úpravu měst, fasády domů. V tomto ohledu byl posun za uplynulých 14 let, kdy jsem Varšavu naposledy navštívil, zřetelný.

Strana Občanská platforma (PO) premiéra Donalda Tuska vládne již od roku 2007. Parlamentní volby vyhrála nejen v tomto roce, ale i o čtyři roky později. Podle nepsaného pravidla pro střídání u moci by příští parlamentní volby – v roce 2015 – měla prohrát s nynější hlavní opoziční stranou Právo a spravedlnost (PiS). To však vůbec není jisté. V tuto chvíli totiž nelze předpovědět, ani kdo volby vyhraje (získá nejvíc hlasů), ani kdo sestaví vládu (nemusí to být ten, kdo získá nejvíc hlasů).

V příštím roce budou v Polsku také prezidentské volby. V těch by měl podle nejnovějších průzkumů s přehledem zvítězit současný prezident Bronisław Komorowski (PO). Takže pokud jde o prezidenta, měl by v Polsku zůstat stejný.

Nepřehledná situace

V případě polského parlamentu a vlády je situace nepřehledná. Dlouhodobě sice v průzkumech PiS vítězí nad PO, ale stejné to bylo i před několika minulými volbami – a vždy v nich na poslední chvíli PO předstihla PiS. Opačně to bylo pouze v roce 2005, kdy podle průzkumů PO vedla nad PiS, přičemž v tehdejších prezidentských volbách kandidát PiS Lech Kaczyński porazil kandidáta PO Donalda Tuska a v parlamentních PO a jejího kandidáta na premiéra Jana Rokytu.

Prezidentem se tedy stal Lech Kaczyński, který v dubnu 2010 zahynul při leteckém neštěstí ve Smolensku, a premiérem jeho bratr Jarosław, jehož ale v předčasných parlamentních volbách 2007 porazil právě Donald Tusk z PO, jenž je dodnes ministerským předsedou.

PiS donedávna v průzkumech vítězil nad PO, ale pak přišla aféra s odposlechy současných významných vládních představitelů PO.

Ta však paradoxně preference této strany v průzkumech veřejného mínění zvýšila. Časem se však mohou snížit, a proto je podle lidí, se kterými jsem mluvil, nyní naprosto nepředvídatelné, zda v parlamentních volbách v příštím roce zvítězí PiS nebo PO. Na můj dotaz, kdo byl za odposlechy – kdo je nahrál a nechal zveřejnit –, zda Rusové, nebo nějaký zločinecký gang, jsem dostával nejčastěji odpověď, že dnešní vláda chce, aby si Poláci mysleli, že to byli Rusové.

Jde však s největší pravděpodobností o propagandu PO a odposlechy nejspíše pořídila nějaká finanční podnikatelsko-mafiánská skupina, která něco chtěla od vlády, ale nedostala to od ní, a proto se jí pomstila. To však vyvolává otázky: Co dělala polská kontrarozvědka? Jako to, že nezjistila, že někdo odposlouchává a nahrává polské vládní představitele?

Případné vládní koalice

S kým by PiS či PO vytvořily vládní koalice, kdyby parlamentní volby vyhrály? V případě PiS se může stát, že v nich sice zvítězí, ale nebude mít s kým vytvořit koalici. Je totiž od ostatních stran velmi izolovaná a u nich neoblíbená. Pokud by zvítězila PO, mohla by prý uzavřít koalici s postkomunistickými socialisty – Stranou demokratické levice (SLD).

Občanská platforma je stranou liberální – na polské poměry v otázkách morálních a kulturních a až dosud i ekonomických. Přitom je členem Evropské lidové strany (EPP), jež je převážně složená z křesťansko-demokratických stran. Právo a spravedlnost je stranou konzervativní – podle polských kritérií v otázkách morálních a kulturních, ale stejně jako SLD socialistickou v otázkách ekonomických.

Strana demokratické levice je sice socialistická v ekonomice, ale protože její členové a voliči jsou většinou staří komunisté, je značně konzervativní i v otázkách morálních a kulturních. To je paradoxní u formace, jež je členkou Strany evropských socialistů (PES), která je liberální, až radikálně liberální v otázkách morálních a kulturních. SLD ze svých řad vyštvala všechny, kdo by chtěli požadovat registrované partnerství homosexuálů – což je na evropské poměry u socialistické strany nevídané.

Tuskův posun doleva

Zdá se, že PiS a SLD by mohly být koaličními partnery díky ideové spřízněnosti, ale to se nikdy nestane, neboť SLD je postkomunistická a PiS radikálně antikomunistická. Natolik antikomunistická, že všechny dohody mezi částí disentu a polskými komunisty v létě 1989 o předání moci výměnou za beztrestnost pro komunity považuje za zradu. Pro PiS se i Lech Wałęsa příliš zkompromitoval dohodami s komunisty, a proto je nepřijatelný. Jak by tedy pro ni mohli být přijatelní postkomunisté z SLD?

Naopak současný premiér Donald Tusk začíná měnit politiku i rétoriku a v ekonomických otázkách se posunuje doleva. Nedávno dokonce o sobě prohlásil: „Jsem sociální demokrat.“ Podle lidí, s nimiž jsem hovořil, si tím připravuje cestu k povolební koalici PO a SLD, tedy „postliberálů a postkomunistů“, jak prohlásil jeden mladý liberál.

Pokud v minulosti ekonomicky liberální PO přejde na socialisticky ekonomickou pozici a zachová si liberální morální a kulturní, potvrdí tím mou tezi: „Každé sdružení, které není explicitně pravicové, se dříve, nebo později stane explicitně levicovým.“

Piłsudski versus Dmowski

Existuje mnoho Poláků, kteří jsou vzhledem k ukrajinské krizi proruští, jako je ve Francii Marine Le Penová či u nás Václav Klaus? Dozvěděl jsem se, že jich je minimum, a především to jsou následovníci národních demokratů před druhou světovou válkou.

Ty při vzniku polského státu po první světové válce vedl Roman Dmowski a byli protiněmečtí a proruští. Tvrdili, že Rusové sice zabíjejí polská těla, ale Němci (dekadentní Západ) naše duše, což je mnohem horší. (K tomu dodávám, že v logice této úvahy je lepší se nechat povraždit Rusy dřív, než nás „zkazí“ Západ.)

Národní demokraté a Dmowski byli největšími konkurenty sociálních demokratů a Józefa Piłsudského, hlavy státu (1918–1922), dvojnásobného premiéra (1926–1928 a 1930) a spoluzakladatele Polské socialistické strany. Dmowski byl fanatický nacionalista a antisemita, netoleroval žádné menšiny na území Polska a chtěl je polonizovat.

Vizí Piłsudského bylo rozbití bývalého carského Ruska na národní státy a následná polská spolupráce a podpora všech států od Baltského k Černému moři až po případné federativní uspořádání. Na polském území pak byl stoupencem tolerance vůči národním a náboženským menšinám. Nakonec sice domácí polskou politiku ovládl Piłsudski, ale Dmowski a národní demokraté mu v podstatě federální projekt zničili.

Janusz Korwin-Mikke

V Polsku je ještě jeden proruský politik, jenž není ani konzervativec ani národní demokrat, ale radikální libertarián – Janusz Korwin-Mikke. Před 20 lety jsem o něm slyšel vyprávět legendy a fascinoval mě. Od té doby let hrál v polské politice marginální roli, až letos byl za Kongres nové pravice (KNP) zvolen poslancem Evropského parlamentu (EP).

V první polovině devadesátých let 20. století byl Korwin-Mikke předsedou Unie reálné politiky a nejpravicovějším polským politikem. Vyznával radikální libertariánství, malý stát, kapitalismus i obnovu trestu smrti a odmítal demokracii ve prospěch monarchie, protože je dlouhodobě liberálnější a vede k menšímu státu a nižším daním.

Dle jedné legendy na dotaz zahraniční diplomatky na recepci, co udělat s momentálně stávkujícími, odpověděl: „Zastřelit!“ A na její námitku, že je přece nelze zastřelit, pak: „Máte pravdu. Pověsit!“ Pak se na 20 let z polské vrcholné politiky vytratil a stal se nejpopulárnějším polským blogerem a častým a vítaným účastníkem různých mediálních diskusí.

Až letos v květnu uspěl se svou radikální euroskeptickou formací KNP ve volbách do EP. Tato strana je v Polsku ekvivalentem naší Strany svobodných občanů a její čtyři europoslanci budou v europarlamentu ve frakci „nezařazení“ společně s francouzskou Národní frontou Marine Le Penové, řeckým Zlatým úsvitem a maďarským Jobbikem.

Na mou námitku, že z radikálního libertariánství a euroskepticismu nevyplývá obdiv k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi, mi byly sděleny dva argumenty:

• Korwin-Mikke je provokatér a v dnešním Polsku není nic provokativnějšího než být silně proruský.
• Nenávidí demokracii, a proto se domnívá se, že jakýkoli autoritativní režim je lepší.

Uvidíme, nakolik úspěšný bude v polských parlamentních volbách, v nichž bude na rozdíl od těch do Evropského parlamentu účast voličů mnohem vyšší.