Kdo byl ve skutečnosti Ariel Šaron?

Nekrology spolutvůrce Státu Izrael vypovídaly spíše o neřešitelnosti izraelsko-palestinského konfliktu než o tomto bývalém premiérovi.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Poté, co letos 11. ledna v nedožitých 86 letech zemřel spolutvůrce Státu Izrael, bývalý premiér a generál Ariel Šaron, zveřejnila média na celém světě, například v Izraeli, Velké Británii, Německu, USA či televizní stanice Al-Džazíra, stovky jeho nekrologů.

  • Dle jednoho z nich byl „řezníkem“ z Bejrútu nebo z Kibíje.
  • Druhý uvádí, že byl úctyhodným, nicméně krvelačným mužem, který na stará kolena prozřel a chtěl stáhnout židovského osadníky i ze Západního břehu Jordánu.
  • Třetí, že byl úctyhodným a statečným mužem, který na stará kolena naopak změkl.
  • Ve čtvrtém se píše, že byl celý život jestřábem, který ke stáru jen předstíral, že mu jde o mírové řešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu, přičemž dělal vše, aby mírový proces zničil.
  • Podle pátého ztělesňoval více než šedesátiletou historii Izraele se všemi prohrami a vítězstvími, se vší slávou i hanou, a byl to muž, kterého jedni obdivují a druzí nenávidí, protože znečistil morální neposkvrněnost obětí osvětimských plynových komor, z jejichž památky Izrael čerpal svou legitimitu.

Který z desítek různých mužů popsaných v nekrolozích je ale ten pravý Ariel Šaron? Jako by jejich autoři sice četli stejnou knihu s titulem „Ariel Šaron“, ale první si z ní vybral jen sudé stránky, druhý liché, třetí každou pátou a čtvrtý jen ty, které se mu hodí do schématu.

Šaronovy nekrology jsou proto spíše svědectvím o problémech živých než o pochovávaném mrtvém. A živí nejen na celém světě, ale i v Izraeli, vedou na pozadí Šaronovy smrti v podstatě spor o řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Al-Džazíra versus židovští osadníci

V nekrologu televizní stanice Al-Džazíra se uvádí, že v letech 2001 až 2006, kdy byl Šaron izraelským premiérem, nastal největší rozmach židovských osad od prvního pravicového premiéra této země Menachema Begina v období 1977 až 1983. A že stažení pěti tisíc židovských osadníků z Gazy a její jednostranné vyklizení v roce 2005 bylo jednak pouhým chladným Šaronovým kalkulem – nešlo je chránit před 1,5 milionu Palestinců –, jednak promyšleným tahem, jak separovat Gazu od Západního břehu.

Pokud se mluví o dobré vůli a změně Šaronova myšlení, jde o iluzi – byla to jen jeho taktika, jak zmrazit mírový procesA pokud se mluví o dobré vůli a změně Šaronova myšlení (třeba o stažení půl milionu osadníků ze Západního břehu), jde o iluzi – byla to jen jeho taktika, jak zmrazit mírový proces. Šaronovo dědictví zůstane krvavé. A v nekrologu je i základní palestinský postoj: politika Izraele (v tomto případě Šaronova) vyvolala útoky Palestinců na Izraelce, nikoli naopak.

Nekrolog v americkém deníku The New York Times oproti tomu zmiňuje Barucha Marzela, židovského osadníka z Hebronu, v jehož centru žije okolo sedmi set Židů a desetitisíce Palestinců, že Šaron „bude v knize zrádců židovského národa připomínat věčnou hanbu“. A mezi židovskými osadníky není osamocený. Když jsem se s nimi při své návštěvě Hebronu setkával, zaslechl jsem: „Tuto zemi nám dal Bůh. Četl jste Bibli? A četl jste v ní něco o Palestincích?“

Například pravicová poslankyně Knesetu Orit Struková, kterou rovněž uvádí americký deník v souvislosti s Šaronovou politikou možného stažení osadníků ze Západního břehu, napsala na svůj facebookový profil: „Děkujme Bohu, že Šaron zmizel z našeho veřejného života.“

  • Sděluje pravdu o Šaronovi Al-Džazíra, nebo hebronský osadník?
  • Chtěl Šaron stáhnout půl milionu židovských osadníků ze Západního břehu, nebo to byla iluze, a nepřál si nic jiného než zmrazit mírová jednání?
  • Může se někdy shodnout židovský osadník s Palestincem?
Spor v izraelském společenství

Spor se však netýká jen odlišného vidění Al-Džazíry a religiózních Židů, ale i v izraelském společenství – hebronský osadník nereprezentuje celý Izrael. V izraelském deníku Haaretz se totiž bylo možné dočíst, že „Šaron se svým válečnictvím představoval nejbolestnější stránku historie Izraele“, ale i například, že sice nebyl velký demokrat a jeho dědictví je komplikované, navzdory tomu ukázal, že demokracie je silnější než rabínské edikty.

Na rozdíl od Haaretzu pouze pozitivně hodnotí Šarona další izraelský deník Jerusalem Post. Dle něj to byl statečný muž, který zachránil Izrael v jeho nejtěžší chvíli.

A především používá opačnou argumentaci než Palestinci – Izrael začal zostřovat svá bezpečnostní opatření, až když se Palestinci odvrátili od vyjednávání a odstartovali teroristické útoky. Příčinou izraelsko-palestinského konfliktu je dle deníku Jerusalem Post, který mimochodem takřka vždy používá pro Západní břeh název Judea a Samaří, palestinský terorismus. Izrael se pouze brání.

Netanjahu, Kerry a Chomsky

Argumenty současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua jsou mnohem bližší deníku Jerusalem Post než Haaretzu. Ukazuje to i jeho nedávná podmínka pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu: Palestinská samospráva musí uznat Izrael jako židovský stát.

Ta to však odmítla, protože dle ní neexistuje důvod uznávat Izrael jako židovský stát, ale jen jako stát, a to už učinila. Je to podobné, jako by Slovensko nutilo Maďarsko, aby Slovensko uznalo coby stát Slováků, ač by si bylo vědomé maďarské menšiny.

Palestinská samospráva tvrdí, že pokud by uznala Izrael jako židovský stát, vydala by mu napospas menšinu palestinských Arabů, kteří v něm žijíPalestinská samospráva tvrdí, že pokud by uznala Izrael jako židovský stát, vydala by mu napospas menšinu – 1,6 milionu palestinských Arabů, kteří v něm žijí. Navíc je dotčena, že ji k tomuto kroku nutí americká vláda a její ministr zahraničí John Kerry. Toho dokonce frustruje, že Palestinci na Netanjahuův požadavek nechtějí přistoupit. Izraelská pravice tyto argumenty Palestinců odmítá.

Podobné kroky USA se často stávají cílem části levicových nebo liberálních protiizraelských kritiků, například amerického filozofa židovského původu Noama Chomského. Dle něho izraelsko-palestinský mírový proces soustavně maří dvě podmínky USA a Izraele:

  • Žádné překážky pro expanzi židovských osad;
  • mírovou dohodu by měly moderovat a vést USA.

Chomsky se však domnívá, že USA nejsou nestrannou zemí, ale spojencem Izraele.

Palestinská disproporce

Dle průzkumu z roku 2012 mezi palestinskými Araby žijícími v hranicích Izraele z roku 1967 by se pouze 23 procent chtělo přestěhovat do hypotetického Palestinského státu. Současně si však 67 procent z nich myslí, že Izrael je rasistický stát.

Palestinci dávají přednost žít v Izraeli jako diskriminovaní před tím v něm nežít a nebýt diskriminovaní, ale současně zchudnoutPříčina této disproporce Palestinců možná spočívá v jejich obavě z poklesu životní úrovně. Palestinci dávají přednost životu v Izraeli v pozici diskriminovaných před tím v něm nežít a nebýt diskriminovaní, ale současně zchudnout.

V zemi, kde vedle sebe žije fanatický židovský osadník a Palestinec, který považuje Izrael za rasistický stát, a navzdory tomu v něm chce žít raději než v samostatném Palestinském státě, každá velká událost nekonečný izraelsko-palestinský konflikt oživí. A smrt vojáka Ariela Šarona jí byla.