Již půl roku uplynulo od chvíle, kdy Soudní dvůr Evropské unie zrušil Směrnici o uchovávání telekomunikačních údajů – takzvanou data retention. Na jejím základě byli telekomunikační operátoři v členských zemích Evropské unie povinni uchovávat veškeré provozní a lokalizační údaje o všech svých účastnících minimálně šest měsíců, v některých státech EU až dva roky.
To pro případ, že by k vyšetřování závažných trestných činů bylo třeba nejen nařídit odposlech, či získat údaje do budoucna, ale i prozkoumat některá data zpětně. V době svého vydání bylo rozhodnutí soudního dvora považované za zásadní a průlomové. Jaká je po půl roce realita? Uchovávají operátoři nadále údaje?
Nejednotný postup
Především je třeba podotknout, že zmíněná směrnice vyvolávala již od doby svého přijetí před více než osmi lety značné spory. Byť ji Evropský parlament a Rada přijaly v dobře míněné snaze usnadnit boj proti terorismu, mnoho členských zemí ji od počátku zpochybňovalo. Například Rakousko či Švédsko dlouho otálely s jejím převzetím do svých národních právních řádů.
Ani členské země Evropské unie, které Směrnici data retention do svých právních řádů zavedly, nepostupovaly jednotně |
Rakousko se k finálnímu rozhodnutí odhodlalo až pod nátlakem Evropské komise (EK). Švédsko se pak loni dokonce dočkalo pokuty tři miliony eur za porušení povinnosti směrnici na národní úrovni zavést. Přitom kauza, v níž EK již před více než dvěma lety požádala Soudní dvůr EU o uložení pokuty Německu ve výši 315 tisíc eur za každý den prodlení se zavedením, zatím zůstává nerozhodnuta.
V řadě zemí byly národní právní předpisy přijaté na základě této směrnice napadány kvůli rozporu s ústavou. A některé ústavní soudy, například v Německu, Rumunsku, Bulharsku či v České republice, je jako protiústavní zrušily, v jiných, třeba v Polsku či v Maďarsku řízení stále probíhá. Irsko a Slovensko se dokonce již v roce 2006 domáhaly u Soudního dvora EU zrušení směrnice – ale neúspěšně.
Ani členské země EU, které Směrnici data retention do svých právních řádů zavedly, nepostupovaly jednotně. Zatímco ČR se od počátku přiklonila k minimální době uchovávání údajů šesti měsíců, třeba sousední Polsko zvolilo maximální hranici dva roky. Údaje jsou ukládané kvůli potenciálnímu zájmu policie či podobných orgánů. Telekomunikační operátoři je většinou sami nepotřebují, ba je dokonce ani uchovávat nesmějí.
Jde například nejen o volající a volané telefonní číslo, přesný čas uskutečnění spojení včetně jeho trvání, ale i o lokalitu obou stran spojení, číslo IMEI identifikující mobilní telefonní přístroje používané oběma stranami spojení či datum aktivace u účastníka předplacené služby – to vše obdobně též u datových spojení včetně IP adres a dalších.
Rychlá reakce
V důsledku kontroverzního přijetí směrnice asi nepřekvapí, že po verdiktu Soudního dvora EU následovala v některých členských zemích unie rychlá reakce. Slovenský ústavní soud již dva týdny po rozhodnutí pozastavil účinnost národní úpravy.
V důsledku kontroverzního přijetí směrnice asi nepřekvapí, že po verdiktu Soudního dvora EU následovala v některých členských zemích unie rychlá reakce |
Nejostřejší byla reakce ve Švédsku – bezprostředně poté, co se v Lucemburku rozhodlo o zrušení směrnice, přestali švédští operátoři uchovávat údaje o svých zákaznících. Lze jen spekulovat, že kvůli národní hrdosti, protože Švédsko bylo zatím jediným členským státem unie, kterému Soudní dvůr EU uložil na návrh EK pokutu za nesplnění povinnosti směrnici zařadit do svého právního řádu.
Několik členských zemí EU zareagovalo o něco pomaleji, například slovinský ústavní soud zrušil příslušná ustanovení telekomunikačního zákona letos v červenci, a to na návrh úřadu pro ochranu osobních údajů. Svůj závěr přitom odůvodnil obdobnými argumenty jako rozsudek soudního dvora. Bezprostředním důvodem pro zrušení bylo zjištění, že slovinské úřady telekomunikační údaje využívaly nejen k boji s terorismem či vyšetřování závažné trestné činnosti, ale i k šetření pracovněprávních sporů nebo ke stíhání řidičů používajících mobilní telefon za volantem.
Vyčkávací postoj ČR
K obdobnému závěru dospěl letos v létě i rakouský ústavní soud. Podle něj Směrnice data retention představuje vážný zásah do základních lidských práv – právo na ochranu soukromí a osobních údajů. Příslušný rakouský právní předpis – zákon o telekomunikacích – je pak podle něj protiústavní, protože neobsahuje dostatečné záruky, mimo jiné přesné podmínky pro přístup k uchovávaným údajům.
Mnoho členských zemí EU nereagovalo nijak. Není překvapením, že mezi ně patří i ČR. Naše kompetentní orgány zvolily vyčkávací postoj. A po půl roce jim dal vývoj v Evropě za pravdu. |
Ve Velké Británii vláda v urychleném řízení navrhla novou úpravu, která uchovávání údajů umožňuje, výrazně však posiluje kontrolní mechanismy. Mimo jiné má například omezit dosavadní počet orgánů oprávněných údaje požadovat, především však má „omezenou životnost“ – do konce roku 2016. Nová vláda bude muset celou věc znovu přehodnotit.
Mnoho členských zemí EU však nereagovalo nijak. Není překvapením, že mezi ně patří i ČR. Naše kompetentní orgány zvolily vyčkávací postoj. A po půl roce jim dal vývoj v Evropě za pravdu. Například i radikální Švédové značně ochladli poté, co tamní operátoři dostali výstrahu od telekomunikačního regulátora. Dle jeho názoru porušují švédský právní řád, protože přestali poskytovat policii provozní a lokalizační údaje svých zákazníků.
Švédská vláda si nechala zpracovat studii, podle níž národní zavedení směrnice splňuje kritéria soudního dvora. Obdobně se vyjádřila i dosavadní eurokomisařka pro vnitřní věci Cecilia Malmströmová. Podle ní „národní legislativa zůstává v souladu s právem EU v rozsahu, v němž splňuje kritéria formulovaná soudním dvorem a každý členský stát tedy musí pečlivě zvážit, zda v jeho případě existuje potřeba změnit národní právní úpravu“. Marně švédský Tele 2 argumentuje, že dle rozsudku soudního dvora nemůže pokračovat v plošném uchovávání údajů o všech zákaznících bez porušení práva EU.
Aktuální situace
Aktuální situaci lze shrnout ve třech bodech:
- Za prvé, Soudní dvůr EU zrušil právní úpravu, která podle něj odporovala Listině základních práv EU.
- Za druhé, obdobná národní úprava ve většině členských zemí EU nadále existuje, protože dospěly k závěru, že zrušením evropské směrnice není dotčena národní legislativa, která směrnici provádí do právních řádů.
- Za třetí, Evropská komise se chystá na rozsudek soudního dvora zareagovat a připravit novou směrnici, protože se však vývoj ve většině členských zemí EU nezměnil, nemá kam spěchat. Národní právní řády členských zemí EU se totiž nadále řídí neexistující směrnicí, čímž zůstávají harmonizované.
Jak je něco podobného po právní stránce možné? Soudní dvůr EU skutečně zrušil pouze evropskou směrnici, ke zrušení národních právních úprav není oprávněn. Ačkoli jasně uvedl důvody zrušení, je pouze a výhradně na členských zemích EU, zda vůbec a jak situaci posoudí.
Soudní dvůr EU sice jasně uvedl důvody zrušení Směrnice data retention, ale je pouze a výhradně na členských zemích EU, zda vůbec a jak situaci posoudí |
Zrušit národní právní úpravu může přitom buď národní parlament, nebo národní Ústavní soud – ten ale zpravidla pouze na základě kvalifikovaného podnětu, nikoli z vlastní iniciativy. Pokud podnět nikdo nepodá a současně poslanci zrušení, či změnu sami nenavrhnou, zůstává národní legislativa platná a účinná bez ohledu na to, zda je, či není protiústavní.
Současná situace je dlouhodobě neudržitelná – bude třeba nalézt rovnováhu mezi ústavními požadavky ochrany soukromí a potřebami boje proti terorismu a závažné trestné činnosti. Kde přesně bude, bude záležet mimo jiné také na občanech členských států EU, zejména na zájmu, který budou věnovat ochraně svého soukromí.
Nelze si přitom nevšimnout výrazných rozdílů mezi státy. Například rakouské soudy iniciovaly přezkum Směrnice data retention u soudního dvora na základě požadavku rakouských občanů – více než jedenácti tisíc navrhovatelů ze Spolkové země Korutany.
Klíčovou otázka
U podmínek pro uchovávání údajů je klíčovou otázka, zda to do budoucna budou skutečně telekomunikační operátoři, a nikoli státní instituce, kdo bude údaje většiny občanů uchovávat. Bude také nutné přesně definovat okruh trestných činů, pro jejichž šetření bude dovoleno zpětně získané provozní a lokalizační údaje použít.
U podmínek pro uchovávání údajů je klíčovou otázka, zda to do budoucna budou skutečně telekomunikační operátoři, a nikoli státní instituce, kdo bude údaje většiny občanů uchovávat |
Je otázkou, zda údaj o počtu žádostí české policie za loňský rok – více než 173 tisíc –skutečně odpovídá vyšetřování pouze zvlášť závažných zločinů. (Před pěti lety to bylo více než 280 tisíc žádostí, což je zanedbatelný počet ve srovnání například s Polskem, kde místní orgány ve stejném období o údaje požádaly ve více než milionu případů.)
S ohledem na technologický vývoj je třeba se také zamyslet nad hranicí mezi provozními údaji a samotným obsahem komunikace, což je obzvlášť praktické u připojení k internetu. Podle některých odborníků lze seznam navštívených URL adres řadit spíše do kategorie obsahu komunikace nežli mezi provozní údaje.
V neposlední řadě by také bylo třeba se zamyslet nad formou nezávislého dozoru nad žádostmi o údaje, jestliže současná komise Poslanecké sněmovny navzdory svému komplikovanému názvu (Stálá komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací) ve svém popisu práce kontrolu vyžadovaných provozních a lokalizačních údajů nemá.