Kdyby mohly vyprávět zdi úřadů a ministerstev o tom, jak lid, který je zdrojem veškeré státní moci, tuto moc vykonává… Pojďme se, při pohledu na létajícího ředitele, zamyslet nad abstraktními ústavními pojmy z pohledu toho, kdo má hájit zájmy státu.
Před volbami zabírají jasná hesla, úředníků je mnoho, byrokracii omezíme, státní správu zefektivníme. Po vítězných volbách dojde k rozdělení rezortů, sestavení vládního programu a k obsazení klíčových politických postů na jednotlivých ministerstvech. Opilí mocí nastoupí do historických úřadoven noví, skvělí manažeři v luxusních, dobře padnoucích oblecích. Na rozdíl od šedivých úředníků se jejich kvalifikace nezkoumá ve výběrových řízeních, ostatně kritéria jsou zjevně odlišná od těch, jimž podléhají úředníci.
Pak se provede reorganizace, zeštíhlení a sníží se platy. Ve vzniklé panice a atmosféře strachu vzniká první příležitost odměnit ty, kteří pochopili, kdo je tu pánem. A to je vážný problém – je skutečným pánem lid? A jsou kritéria nastavená nadřízeným vždy v souladu se zájmy státu?
„Skvělý motivační nástroj“
Tak především – plat úředníka je vyplácen z veřejných (státních) prostředků, nikoli z kapsy nebo účtu ministra. Plat musí dosahovat nejméně výše platového tarifu, to představuje platový nárok. Podle zákoníku práce [1] lze zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, poskytovat osobní příplatek. O jeho procentuální výši se nedávno vedla vášnivá debata, povšimněte si raději zákonné dikce, zejména slov „dlouhodobě“ a „větší rozsah než ostatní“.
Sečteno a podtrženo, platový tarif a osobní příplatek jsou složky platu, které stabilizují státní správu a kladou důraz na dosahování dlouhodobých výsledků. Jejich výše v součtu neodpovídá představám státních zaměstnanců o jejich honorářích.
Jako „skvělý motivační nástroj“ však máme zakotven institut mimořádných odměn – za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu. Tyto odměny nejsou nárokovou složkou platu, ale jejich použitím lze obcházet odměňování podle tarifních tříd a platových stupňů a ve svém důsledku pak dosáhnout takzvaného smluvního platu. To je ovšem zákoníkem práce zakázáno. Zatímco platový tarif a z velké části i osobní příplatek jsou složky platu, na jejichž výši nemá nadřízený bezprostřední vliv, mimořádné odměny jsou jednoznačně v rukou nadřízeného.
Jistě si každý umí představit, že mimořádnou odměnu obdrží hasič za záchranu dítěte z hořícího domu. Stabilní nebo neúměrně vysoké odměny mohou indikovat protekcionářství, přátelíčkování, úplatu za mlčenlivost, osobní, nadstandardní nebo i protizákonné služby. Filozofie, že „prostředky uspořené na úkor zaměstnanců, o jejichž práci nic nevím, rozdělím svým kamarádům“, svědčí o zvráceném charakteru.
Problém kritérií
Motivace zaměstnanců pomocí finančních odměn ve státní a veřejné správě si zasluhuje důkladný rozbor. Podle jakých kritérií má ředitel školy posuzovat výkon učitelů? Kázeň ve třídě, vzorné nástěnky nebo písemné přípravy na hodinu? Možná také podle stížností rodičů nebo oblíbenosti v pedagogickém sboru? A na kolikátém místě by bylo kritérium, které od školy společnost očekává a za které učitele platí, třeba příprava na úspěšný život?
Stát má uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jenomže onu státní moc uplatňují zaměstnanci státu. Pochybuji, že jsou schopni v prostředí nejistoty a existenčního ohrožení čelit případným korupčním nabídkám nebo tlaku a pokynům nadřízených. Protikorupční strategie však musí stát na loajálních úřednících státu, ochotných bránit zájmy státu.
Na druhou stranu, jako fanoušek seriálu Jistě, pane ministře vím, že cesty, jak splnit nesplnitelné a přitom se nesmočit, ovládají úředníci lépe než směrnice…
Nesouměřitelné povinnosti
Nechci, aby tato část vyzněla jako obrana úředníků a byrokracie. Poukazuji na skutečnost, že v prostředí korupčního tlaku se stát nemůže, přeneseně řečeno, na svou armádu spolehnout. Na jedné straně si politické strany musí uvědomit, že úřad není dobyté území. Na straně druhé je třeba zvýšit represi proti těm, kdo korupci umožní nebo dokonce organizují.
V této souvislosti bije do očí nesouměřitelnost povinností řádného hospodáře v soukromé a veřejné sféře. V soukromé sféře odpovědnost za škodu vzniká bez ohledu na zavinění, tedy už prostým faktem vzniku škody v důsledku porušení povinnosti. Odpovědnost za škodu není omezena a v případě pochybností se důkazní břemeno přenáší z žalobce na žalovaného.
Obrázek o tom, jaká je situace ve veřejném sektoru, jsme si mohli udělat na příkladu zakázky pro zajištění předsednictví EU takřka v přímém přenosu - k odpovědnosti se jaksi nikdo nemá…
Doporučoval bych řešit takovou výraznou asymetrii úpravou zákona o rozpočtových pravidlech [2] a zákona o majetku České republiky [3].
Příště: Dobývání renty, nebo zlatokopectví?
Předešlé díly seriálu:
