Velká koalice je zde pro velké úkoly, říká s oblibou kancléřka Angela Merkelová. Jedním z prvních „velkých“ témat, kterým její ministři krátce po nástupu do funkcí rozvířili veřejnou debatu, je slučitelnost profesní kariéry a rodinného života. Není divu. Německo má nejnižší porodnost ze všech zemí Evropské unie a jeho populace rychle stárne. Dnešní generace dětí je zhruba o třetinu slabší než generace jejich rodičů. Podíl žen, které se rozhodly nepřivést na svět potomky, je navíc mimořádně vysoký mezi vysokoškolsky vzdělanými a nadále stoupá. Je čas zatáhnout za záchrannou brzdu. Ale jak to udělat?
„Nejskvělejší věc na světě se pro mnohé v naší společnosti stala noční můrou,“ konstatuje autorka fejetonu pravicového deníku FAZ z počátku letošního roku. Ve svém textu vypočítává, proč „člověk musí být blázen, aby si dnes pořídil dítě“:
- Rodiče malých dětí jsou přetížení a vystresovaní, nic nestíhají a hroutí se;
- na tradičním rozdělení rolí se toho moc nezměnilo, jen nároky prý stouply;
- zaměstnané matky musejí vedle kariéry zvládat i děti a domácnost a u toho všeho dobře vypadat;
- povinností otců už není jen rodinu uživit, ale také aktivně a trpělivě trávit (prakticky všechen) volný čas s dětmi;
- od obou rodičů se navíc očekává, že najdou prostor i na rozvoj osobnosti, své záliby a sebe navzájem.
V 24hodinovém dni to lze jen těžko stihnout. Není divu, že se mnozí cítí frustrovaní a jiní to předem vzdávají. Politici se proto předhánějí ve vymýšlení konceptů, jak rodičům odlehčit a bezdětné k rodičovství přimět. Některé jejich kroky jsou čistě praktické, jiné zcela symbolické.
Jeden praktický, druhý symbolický
Do první kategorie patří zákon přijatý ještě za minulého volebního období tehdejší konzervativně-liberální koalicí CDU/CSU a FDP. Podle něj mají všechny děti po završení jednoho (!) roku právní nárok na místo ve státní mateřské školce v místě bydliště. V případě, že jej nedostanou, mohou příslušnou obec zažalovat. Rodiče, kteří se rozhodnou své dítě do tří let naopak nechat doma, mají nárok na finanční kompenzaci.
Za její prosazení bojovala zejména bavorská CSU, která chtěla alespoň trochu uchránit klasický model rodiny. Podle četných (zejména levicových) kritiků je ale tato dávka nesmyslná a jen zbytečně zatěžuje veřejné rozpočty. Činí totiž pouhých 100 eur (asi 2700 korun) měsíčně a přiděluje se bez ohledu na to, zda rodiče pracují či nikoli a kolik vydělávají. Podmínkou jejího přidělení je jen rezignace na místo ve státní školce.
Z druhé, symbolické kategorie je pak zejména gesto vicekancléře Sigmara Gabriela (SPD), kterým se uvedl ve své nové funkci. Šéf slabší vládní strany a „superministr“ hospodářství a energetiky řádně provětral německý mediální éter, když si hlasitě vymínil, že si rezervuje každou středu odpoledne na vyzvedávání své dvouleté dcery ze školky. Technické detaily jako fakt, že jeho rodina žije v dolnosaském Goslaru 270 kilometrů od Berlína, ponechme stranou.
Jeho prohlášení vstřícně přijali nejen otcové, kteří by rádi měli podobné úlevy ve své práci, ale i matky, na nichž často leží plná tíha „provozních“ rodinných starostí. Minusové body naopak nepřekvapivě sklidil od konzervativních komentátorů, kteří jeho vyjádření vzali příliš doslova a zapáleně argumentovali, že něco takového přece není možné. Gabriel má na starosti změnu německé energetické koncepce, považovanou za nejdůležitější projekt velké koalice, a podobný úkol si žádá celého muže.
Školky místo války
Nebo celou ženu? Ministerstvo obrany, jeden z nejvýznamnějších resortů a tradiční mužskou doménu, převzala po letošního volbách pravá ruka kancléřky Merkelové Ursula von der Leyenová (CDU). Jako matka sedmi dětí a zkušená politička, do jejíž kompetence dříve spadaly otázky rodinné a pracovní politiky, zahájila v novém úřadě rovněž ofenzivou za zlepšení podmínek pro soukromý život vojáků.
Na školky je prý v kasárnách místa dost a rodinám se dá ulehčit i tím, že se napříště nebudou muset tak často stěhovat„Školky místo války“ hlásily trochu posměšně titulky německých novin s poukazem na to, že si ministryně nevybrala pro začátek právě nejdůležitější aspekt fungování armády. Von der Leyenová však tuto kritiku jasně odmítla s tím, že chce Bundeswehr přeměnit v atraktivního moderního zaměstnavatele, konkurenceschopného na pracovním trhu. Jako takový musí svým lidem nabízet flexibilnější pracovní dobu, možnost péče o malé děti nebo seniory v rodině a přechodné částečné úvazky, jež nebudou mít negativní vliv na další profesní kariéru.
Na školky je prý v kasárnách místa dost a rodinám se dá ulehčit i tím, že se napříště nebudou muset tak často stěhovat. Mnozí vojáci, mezi nimiž stoupá počet žen a jejichž vztahy se kvůli pracovnímu nasazení často rozpadají, tuto iniciativu údajně vítají. Otázkou zůstává, jak zajistit „family friendly“ válku v zahraničních misích a kde na to vše vzít peníze.
Tradiční představy přežívají
A propos peníze. Zřejmě nejnákladnější projekt svého druhu už stihla vymyslet nová „rodinná“ ministryně Manuela Schwesigová (SPD). Přišla s tím, že by se pracovní doba rodičů malých dětí mohla omezit na 32 hodin týdně s tím, že zbytek jejich platu by kompenzoval stát. Z jakých prostředků, vůbec nikdo netuší, stejně jako to, jak by se kontrolovalo, že rodič tráví náhle volný čas skutečně s dítětem a ne před televizí nebo na fotbale. Kancléřka proto Schwesigovou bryskně odkázala do patřičných mezí a ve vzduchu zůstala viset otázka: Je tohle opravdu to, co mladé rodiny chtějí?
Podle rozsáhlé studie o otcovství, kterou před nedávnem zveřejnila agentura Forsa, se zdá, že nikoli. Vyplynulo z ní, že ve společnosti mnohem silněji přežívají tradiční představy, než se obvykle soudí. Podle nich se otcové nadále vnímají jako hlavní živitelé rodin a jejich naprostá většina (kolem 90 procent) pracuje na plný úvazek. Dokonce prý pracují déle než bezdětní a tím intenzivněji, čím mají více dětí.
Více než dvě hodiny denně tráví podle studie se svými potomky jen 38 procent „velmi aktivních“ otců. A co víc – zdá se, že jim to většinou nevadí. Dvě třetiny z nich prý tento model upřednostňují a jen pětina by chtěla úvazek mezi 30 až 35 hodinami týdně. Možnost vyzkoušet si rodičovskou dovolenou využije asi čtvrtina otců, což je výrazný pokrok, naprostá většina z nich však jen na minimální dobu dvou měsíců. Podle sociologa Thomase Gesterkampa, kterého citovala stanice ZDF, to neznamená, že by muži byli líní a utíkali od rodiny, ale že se nadále soustřeďují zejména na její materiální zajištění. Ostatně to od nich prý většinou očekávají i jejich manželky.
Němečtí otcové se nadále vnímají jako hlavní živitelé rodin a jejich naprostá většina (kolem 90 procent) pracuje na plný úvazekPéče o děti a domácnost tak přes všechny emancipační výkřiky nadále spočívá na bedrech matek, které se vše snaží vybalancovat, jak se dá. V roce 2012 byla v Německu zaměstnaná jen každá třetí žena s dětmi mladšími tří let, v pozdějším věku potomků jsou jich zaměstnané více než dvě třetiny. Většinou ale mají zkrácenou pracovní dobu. Velké rozdíly přitom přetrvávají mezi „západem“, kde jen čtvrtina matek pracuje na plný úvazek, a novými spolkovými zeměmi, kde je to celá polovina.
Méně práce znamená více času na děti a „provoz“ rodiny, ale zároveň většinou pomalejší kariérní postup, méně peněz a na závěr nižší důchod. Podle loni zveřejněných zjištění Spolkového statistického úřadu vydělávají ženy na hodinu průměrně o pětinu méně než muži. Je to částečně dané tím, že si vybírají jiná povolání a nejsou tak masivně zastoupeny ve vedoucích funkcích. Ale také právě tím, že často nepracují na plný úvazek. Propast mezi mužskými a ženskými platy je v Německu podle Evropské komise druhá největší v EU, hůře už je na tom jen Estonsko.
Jisté zároveň je, že se všichni rodiče v poslední době ocitají pod stále rostoucím tlakem. „Problémem slučitelnosti (práce a rodiny) je také zvýšený nárok na výchovu a podporu dětí, stejně jako na partnerství,“ sdělila ČESKÉ POZICI Christine Henryová-Huthmacherová, koordinátorka pro vzdělávací a rodinnou politiku z německé Nadace Konrada Adenauera. „Aktuálně hovoříme o vrtulníkových rodičích, kteří kolem svých dětí, jejichž počet se stále snižuje, krouží a chtějí pro ně to nejlepší. To vyžaduje nejen čas, ale také aktivní podíl a nasazení, zejména matek,“ shrnuje Henryová-Huthmacherová. Podle ní nestouply jen nároky na soukromý život, ale i na profesní výkon v rámci „zhuštění pracovního objemu a pracovní doby prostřednictvím globalizovaného pracovního trhu“.
Němce straší statistika
Mladí Němci proto rozhodnutí založit rodinu stále častěji oddalují. Kontinuálně klesá podíl žen, jejichž první dítě se narodí před třicítkou a tím i jeho reálná šance, že bude mít klubko sourozenců. V roce 2012 žilo v Německu 8,1 milionu rodin s dětmi. Jen 15 procent párů nebo jedinců přitom vychovávalo tři a více dětí, jedináčků bylo naopak plných 42 procent. Pětina žen mezi 40 a 44 lety nemá potomky, mezi akademičkami od 45 do 49 let je jich dokonce třetina. Německo patřilo v roce 2012 mezi 12 států EU, ve kterých více lidí zemřelo, než se narodilo. Přírůstek jeho obyvatel tak lze přičíst jedině imigraci.
S podobně neradostnými statistikami porodnosti se potýkají i jiné západní země a každé opatření se projeví spíše v delším časovém horizontuNení divu, že tato čísla Němce straší a s verbálními i reálnými iniciativami na podporu porodnosti se v poslední době roztrhl pytel. Změnit dlouhodobě negativní trend však rozhodně nebude jednoduché. S podobně neradostnými statistikami se potýká i řada jiných západních zemí a každé opatření se projeví spíše v delším časovém horizontu. Německu v tomto ohledu navíc neprospívá místní federální struktura, v níž spadá pro rodiče obzvlášť důležité školství pod svrchovanost jednotlivých spolkových zemí. A ty například zcela po svém vyřešily otázku celodenních škol pro větší děti.
Trvalým problémem je vedle regionálních odlišností i fakt, že ve veřejné debatě k tématu mnohem častěji zaznívá názor intelektuálů a intelektuálek než „obyčejných“ lidí. Některé politické kroky se proto zcela míjí se skutečnými potřebami rodičů. Celý komplex tak zůstává i nadále „velkým úkolem“ pro velkou koalici.
