Mimořádné volby 2013 byly naprostým zemětřesením, které v české politice zdůraznilo novou dělící linii. Čtyřicet procent voličů dalo svůj hlas „protestním“ seskupením. Počítejme mezi ně ANO Andreje Babiše, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, ale také KSČM.
Pokud by někdo rozporoval označení těchto tří subjektů jako „protestních“: vycházím z toho, že první dva postavily, byť každý jinak, své argumenty především na rétorice distancující se od dosavadních politických stran a jejich praktik („nejsme jako politici“; „konec bordelu a korupce“). Komunisté, přinejmenším jejich nikoli nepodstatná část, usilují o jiné společensko-ekonomické uspořádání.
Ale k věci. Z volebního výsledku je patrné, že ohromnou část voličů už nezajímá, co je pravice a co je levice. Ohromné části voličů už je jedno, zda chtějí strany větší stát, nebo menší stát, zda se chtějí orientovat na Západ, nebo na Východ, zda chtějí občanům více peněz vzít a více jich přerozdělovat, nebo jim více nechat. Téměř 40 procent voličů už zajímá jediné – „tihle nejsou jako ti dříve“; „tihle jsou jiní“.
Budeme-li hledat odpověď na otázku, jak a proč se tato změna odehrála, nelze pominout jeden podstatný faktor. Za tento stav jsou spoluodpovědné, a to významně, tradiční politické strany.
- Když premiér Petr Nečas vyhlašuje, že nikomu není nic po tom, kolik z veřejných peněz platí své ředitelce kabinetu a milence Janě Nagyové, říká voličům „tohle není nic pro vás, tohle je oblast naše, politiků, sem máte vstup zakázán“.
- Když Miroslav Kalousek zastrašuje policisty, kteří se zabývají zbojními obchody, vysílá občanům tentýž vzkaz – ještě zhoršený o podtext, že se policie a státní zástupci smějí zajímat o aktivity každého občana, pokud to ovšem není politik nebo jeho ještě vlivnější a bohatší přátelé.
- Když ČSSD rezignuje na prosazování vlastní politiky a místo toho svůj mandát vzešlý z voleb vymění za to, aby několik činovníků mohlo podlézat prezidentu Miloši Zemanovi, kašle na svoje voliče a na jejich důvěru v politiku úplně stejně. Sociální demokraté to předváděli před volbami při sestavování kabinetu Jiřího Rusnoka, předvádějí to v ještě horší míře i bezprostředně po volbách.
Vedle toho máme u nás například kšeftování s funkcemi placenými z veřejných peněz, a to nejen v případě trojice kverulujících poslanců ODS. V tomto případě ovšem Nečas s Kalouskem, přímo zodpovědní za jejich trafiky, arogantně odbývali snahy novinářů dozvědět se o této záležitosti více. Znovu se tvářili, že „tohle je politika, tohle je naše věc, do toho nemáte co strkat nos“. Nyní musejí své loňské kroky vysvětlovat policistům a státním zástupcům. Vzkaz pro běžného voliče: tady končí ta politika, o kterou se nemáte zajímat. U policie a žalobců.
A nejde samozřejmě jen o jednotlivce. Celé strany o tisících až desetitisících členů, které takové chování tolerují, ho tím schvalují. Členové ODS nikdy neumravnili Nečase, členové TOP 09 Kalouskovy excesy hájí se slepou oddaností sekty, sociální demokraté se až na výjimky proti nesmyslným krokům části svého vedení nijak razantně nepostavili (a dnešní dění je toho přímým důsledkem).
Přesně tohle jsou momenty, které vedou občany k nezájmu o konkrétní politiku. Už nepotřebují vědět, kdo chce stát kam vést – stačí jim slib, že se u toho nebude chovat jako ti předtím.
Zdvojnásobili jsme počet nespokojenců!
Tradičním politickým stranám se během tří let podařilo zdvojnásobit počet voličů, kteří jsou přesvědčeni, že je druhotné, kam politik slibuje tento stát dovést
Pak není divu, že hlavním tématem voleb není kupříkladu rozpočtová odpovědnost versus řecké nebezpečí, jako tomu bylo v roce 2010. Otázka programu jde v takovou chvíli stranou, pro značnou část voličů už logicky přestává být podstatná. Proč by také měla, pokud pravicové strany slibující nezvyšovat daně, ale posléze je zvýší? Argument, který si pro to zvolí, už nikoho nezajímá. Voliči už si vybírají jen naději, že někdo jiný se bude chovat adekvátněji, popřípadě že s těmi reliktními politiky ve sněmovně zamete.
KSČM a její zisky musíme zřejmě považovat za konstantu české politiky. Vydělíme-li ostatní čistě protestní hnutí, u nichž není na prvním místě program, nýbrž vymezování se vůči dosavadní garnituře, uspěly před třemi lety pouze Věci veřejné s jedenácti procenty hlasů. V mimořádných volbách 2013 dostaly ANO a Úsvit 25 procent hlasů. Více než dvakrát tolik!
Tradičním politickým stranám se během tří let podařilo zdvojnásobit počet voličů, kteří jsou přesvědčeni, že je druhotné, kam politik slibuje tento stát dovést.
Prst zvižený v podobě VV po minulých volbách tradiční strany ignorovaly. Letos tedy dostaly krutou lekci od Babiše a Okamury. Mají poslední šanci si uvědomit, že smyslem politiky je služba veřejnosti – a také se podle toho chovat. Má-li naznačený trend pokračovat, je jen otázkou času, kdy protestní hnutí budou sbírat nikoli 40 procent, ale většinu voličských hlasů.
