Kde byli někteří Havlovi zastánci, když mu bylo nejhůř?

Jednou z mála patřičných akcí týkajících se 17. listopadu 1989 je promítnout si film „Olga“ o nezapomenutelné první první dámě. Film odvážně z dostupných materiálů sestříhal člověk, který bohužel Olgu Havlovou vůbec neznal. Zachoval tak alespoň pár vděčných momentek, když už film vyzněl jako více či méně přerušovaná řada večírků a podobných dokumentovaných společenských akcí.

Rozsah práce pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kterou manželé Havlovi udělali, tam bohužel ani naznačen nebyl, přestože zdokumentován byl. (Též Státní bezpečností, a následně „oceněn“ 4,5 lety kriminálu pro Václava Havla.) Podobně tomu bylo se samizdatem. Dost nářků, ale dovolte ještě jedno drobné zasténání.

Nekritická adorace

Jde o „genderovou korektnost“, které má leckdo plná ústa, jiný však popudlivě zavrhuje, neboť ji údajně i bez toho praktikoval a praktikuje – ale téměř všem skutek utek‘. V rámci listopadových oslav se hrdinové i pseudohrdinové bijí v prsa jako gorilí samci – a ženy, aktérky i partnerky, bez nichž by se snad ani listopad neuskutečnil, jsou z té historie bez protestů „gumovány“. Proto ten film o Olze Havlové je jednou z mála patřičných připomínek.

Podobně je tomu s přihlašováním k „odkazu“ Václava Havla. Zní toho tolik, až brní uši. Adorování bezrozporné, nekritické, svou bezduchou úporností až agresivitou připomínající duchy doby minulé. Ne nadarmo mnozí lkají, že duch předlistopadových dob je stále přítomen. Je ale trochu jinde – právě v těch barnumských oslavách, které kloužou po povrchu.

Odlišné ponaučení

Stranou pozornosti poněkud zůstává, co je i dnes od Václava Havla k učení – zejména jeho úporné přemýšlení, zkoumání, zpochybňování, reflexe, tázání. Stojí za to přepsat část slavné rozpravy z Hrádečku v roce 1985, kdy se snažil politologicky definovat význam skupiny Plastic People za přítomnosti střízlivého Magora Jirouse (který mlčel, a velmi dobře se bavil), přičemž oponentem mu byl lehce podroušený, temperamentní Mejla Hlavsa, jehož vpády do Havlovy úvahy jsou zřejmé.

Havel: „Všechno u nás je nějakým způsobem kryptopolitické, všechno je polopolitické, všechno je poznamenáno politikou, ale nic není politikou jako takovou. Politika jako taková není. To znamená, že pouť na Velehrad, zdražení vína, rockový koncert, cokoliv si vzpomeneš, všechno má jakýsi politický přídech, ale nic z toho nemá vlastně politické ambice, politický cíl, politický smysl. Politika je zrušená a je jakoby všude a jakoby nikde, že jo. A vy jste obětí této situace anebo zároveň jako...“

Hlavsa: „Počkej, počkej, tak to ne, já se necítím jako oběť, hele, rozhodně ne!“

Havel: „Dobře, oběť možná není správné slovo. Vy jste prostě produktem této situace. Že vy jste dostali ...“

Hlavsa: „Člověče, tak to už vůbec ne!!“

Důležitý poznatek – pro Havla byli cennější inteligentní odpůrci a debatéři než přitakávači. Ostatně jako vždy. Nezaškodí si připomenout Havlova slova v rámci „Besedy o Chartě“ z roku 1986:

„Má-li Charta u moudrých lidí jakýs takýs respekt, má ho jen a jen díky tomu, že je vskutku nezávislá a že jí nevadí nepříjemný sice, ale ze samé její podstaty vyplývající fakt, že někomu bude vadit vždycky. A domnívá-li se někdo, že ďábla komunismu je třeba vymýtit a že to nelze jinak než pod Reaganovým vedením, a že tudíž každý takový náznak neposlušnosti tomuto vedení je podporou ďábla, pak takové přesvědčení je jeho věcí a mým dnešním úkolem mu není vysvětlovat, že si nevidí na špičku svého demokratického nosu.“

Strážci odkazu versus následovníci

Rozvíjí se velmi živá debata o „odkazu“ Václava Havla, zejména co se výměru lidských práv týče. Jedna strana, snažící se vypadat ortodoxně havlovsky, prosazuje výlučný akcent na politická práva. Z tohoto hlediska jsou pak vybrané státy kárány.

Strana, reprezentovaná náměstkem ministra zahraničí Petrem Drulákem, je kritizována za údajný odklon od „havlovské tradice“. Tím, že neakcentuje politická práva, prý „vyměnila“ lidská práva za kšeft. Paradoxní je, že tato strana je naopak blíže základům Havlova politického myšlení. Jedním z nejdůležitějších milníků v Havlově životě je totiž Charta 77, jejíž úvodní odstavec stojí za to připomenout:

„13. října 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny ,Mezinárodní pakt o občanských a politických právech‘ a ,Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech‘, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.“

Proto nelze z tohoto – pro Havla základního – výměru lidských práv instrumentálně vyjmout a akcentovat pouze jednu oblast. Komplex pěti oblastí lidských práv podle „helsinského výměru“ pak lze těžko zneužít, protože každou zemi taková argumentace, pokud ji myslí jen trochu vážně, dovede nejprve k zamyšlení nad sebou samou.

Pokusy o nanebevstoupení

Celá pohavlovská doba je poznamenána spontánními či snad dokonce úmyslnými pokusy o Havlovo nanebevstoupení (Havel Forever), protože pak by se nově zrozený „havlismus“ dostal do obligátních kolejí, jak z původně nadějné a podnětné myšlenky a tradice učinit nabalzamovanou mrtvolu. Dějinných příkladů snad netřeba vzpomínat.

Stejně signifikantním jevem je hromadný výskyt Havlových příznivců, zastánců, apologetů a hagiografů. Člověku se maně vynořují asociace na natolik vysoký počet partyzánů po druhé světové válce, že byl skoro div, jak to ti nacisté tak dlouho vydrželi. Zde je dobrá příležitost, jak propíchnout onen mýty, legendami a bezduchými žvásty nafukovaný balón a – se vzpomínkou právě na paní Olgu – Havla i s jeho odkazem vrátit na zem.

Stačí se třeba zeptat, kde byl dotyčný zastánce Havla, když bylo Havlovi nejhůř. A proč se k němu nepřidal dříve. Dost možná bychom mohli být nejen se společenskými změnami mnohem dál, zejména by tu však byla dost jiná nálada. Nyní prostě už Havla dohonit nelze – rozhodně nikoliv řečmi.