KOMENTÁŘ Přemysla Houdy / Už jsem v jiných textech psal, že kampaň Miloše Zemana vyvolala z podpalubí lidské duše nejodpudivější předsudky (doufejme, že jsou opravdu jen tam a není to konejšivá iluze). Na toto téma například filozof Milan Znoj vyjádřil názor, který ve stručnosti zní: Kdo hájí Miloše Zemana tím, že reprezentuje české dějiny v dobrých i zlých časech, zatímco Schwarzenberg je pouhým virtuálním obrazem, simulakrem, stává se, byť třeba proti své vůli, obráncem i předsudečných démonů. Protože oni jsou těmi „zlými časy“. Kritický filozof by se měl „zlé časy“ pokoušet reflektovat, nikoli je tak trochu brát v ochranu, byť i třeba jako menší zlo. (Znoj má na mysli konkrétně článek Václava Bělohradského, který vyšel před zhruba dvěma týdny v Právu.)
Lze s tím souhlasit. Zemanova kampaň představovala v oslabené formě jeden možný způsob ohrožení svobodné společnosti. Když je totiž někdo, kdo se člověku znelíbí, či mu konkuruje, rituálně vykastrován a zbaven „češství“, jako se stalo Karlu Schwarzenbergovi, pak se společnost uzavírá, oklešťuje a znemožňuje se svobodná diskuse, protože převládnou předsudky málo vzdělaných vrstev. Zeman proto pak už není reprezentantem části veřejnosti v politickém procesu, ale pouhou hlásnou troubou, reproduktorem. Jinými slovy, ony společenské proudy z podpalubí neprocházejí kultivací občanské společnosti.
Občanská společnost nefunguje, jak fungovat má
Můžeme se totiž ptát: Kde byla občanská společnost, když Livia Klausová pronášela své soudy, že by se nerada dočkala první dámy, která neumí česky. Kde byla, když Václav Klaus mladší kádroval Schwarzenberga pomocí jeho otce? Kde byla, když Zeman nepřímo poukazoval na degeneraci šlechty, když všichni vědí, že Schwarzenberg ma knížecí původ?
A odpověď je smutná: část občanské společnosti, často její elita, byla právě na barikádě, když propagovala Karla Schwarzenberga (takže jí nikdo nemohl vnímat jako nezúčastněného kritika), zatímco další část nebyla nikde. Nezaznamenal jsem příliš rozhořčených prohlášení či dokonce ráznějších aktivit odborových organizací, různých svazů, společenských hnutí...
V civilizovaných zemích by občanská společnost (ta kultivující, nikoli zčásti bojující, zčásti lhostejná) takovou kampaň znemožnila. Diskvalifikovala by osoby, které by mluvily tímto slovníkem. Člověk, jenž by takto hovořil, by se stal přes noc nevolitelným. V České republice se však taková rétorika vyplatí, protože občanská společnost nefunguje, jak fungovat má.
Svobodná společnost byla ovšem ohrožena, a to mnohem rafinovaněji, i kampaní Karla Schwarzenberga
Svobodná společnost byla ovšem ohrožena, a to mnohem rafinovaněji, i kampaní Karla Schwarzenberga. A příčinou byl protipól spodních společenských proudů: vzdělanější společenská vrstva, lidé, které řadíme mezi opinion makery, říkejme těmto lidem elita občanské společnosti.
Tato část se totiž stala valnou měrou manipulativním aktérem, tím, kdo „dělá“ politiku, místo toho, aby ji kriticky reflektovala. Ve své kritické roli neobstála. Vytvořila atmosféru, která byla postavena na nepěkném předpokladu, a to už před prvním kolem volby: „průměrní“ lidé jsou málo vzdělaní, ne dost chytří (provinční, přízemní...), zkrátka nejsou schopní pochopit „Karlovu“ velikost.
Sektářský princip
Operovalo se zejména odkazem Václava Havla a Schwarzenbergovým renomé ve světě. A tito „hlupáci“ nás (to jest ty lepší, vzdělanější, kulturnější) prý ženou do pekel. Jinak řečeno, velká část elity (nazval jsem ji dříve „kulturní fronta“) se vydělila ze společnosti. Místo, aby ji jednak tmelila svým nadhledem, jednak zneklidňovala, kriticky reflektovala (tedy byla její součástí), ji naopak rozdělila na lepší a horší část.
Kulturní fronta přišla i se snadným poznávacím znamením těchto lepších lidí: lepší je ten, kdo volí Schwarzeneberga, kdo „pochopí, co je dobré pro budoucnost země“, obrazně řečeno: kdo má placku na kabátě. Pokud Zemanova kampaň vyvolávala nenávist ve společnosti motivy nacionalistickými a sociálními, pak Schwarzenbergův tábor ji vyvolával sektářských chováním. Šířil víru – metaforicky řečeno – stejně jako raně středověcí misionáři: nejprve po „dobrém“, kdo „pravdu“, jejímiž byli zvěstovateli, nepřijal, byl vystaven ohni a meči.
Oba fanouškovské tábory jsou, možná netušenými, nepřáteli demokracie
Jestliže je šéfredaktor Lidových novin schopný po Zemanově vítězství napsat: „Tak si to soudruzi užijte a Pán Bůh s námi,“ pak už jen tím oslovením prokazuje, že úcta k demokracii není jeho nejsilnější stránkou. Lidé, kteří volí Zemana, jsou „soudruhy“ – vlastně blbějšími lidmi, nebo přinejmenším zaslepenými levičáky ohrožujícími budoucnost země.
Oba fanouškovské tábory Schwarzenberga a Zemana jsou, možná netušenými, nepřáteli demokracie: Zemanova kampaň ztělesňovala strach z jiného a rituální vylučování čehokoli, co znejišťuje naše národní mýty, ta Schwarzenbergova zase zásadní odpor k rovnosti občanů: nebyli „knížaty“, ale pouze „selským stavem“.
Smutný výsledek
Musíme dodat, že obě fanouškovské klaky nebyly jedinými voliči v těchto volbách. Také hlasovali lidé ideologicky nevybičovaní, kteří na tyto mýty nedali, ale nějak se rozhodnout mezi těmito dvěma lidmi prostě museli.
Stala se vlastně paradoxní věc: po posledních nepřímých prezidentských volbách, velmi ostudných, se začalo apelovat na přímou volbu prezidenta. Chtěl ji skoro každý. Předpokládalo se, že to společnost bude kultivovat, že bude projevem demokracie a jejím opravdovým svátkem. Zaznívaly hlasy, že si lidé bezpochyby zvolí prezidenta lepšího, vzešlého z jasně vyjádřené vůle lidí. Teď tady takto zvoleného prezidenta máme, ale nic nenapovídá tomu, že bychom se dočkali naplnění nadějí, které tu na počátku byly.
Výsledek volebního klání je smutný především proto, že vznikl návod k budoucímu použití
Dočkali jsme se jiných věcí: za prvé neúspěchu alternativních, občanských kandidátů (všichni vypadli už v prvním kole), za druhé selhání občanské společnosti ve své kritické roli, za třetí selhání řady médií. Asi nikdo nemůže myslet vážně, že se velká česká média svou podporou Schwarzenberga jen přiklonila k anglosaskému niveau – další nechutná těšínská jablíčka. A v důsledku dočasného rozdělení společnosti, propagandy, rozpoutání zavrženíhodných vášní jsme se vlastně dotkli podprahového zpochybňování demokratických principů.
Výsledek volebního klání je však smutný především proto, že vznikl návod k budoucímu použití: funguje apel na spojení nejtupějších forem nacionalismu se sociální rétorikou, ale funguje i v podstatě antidemokratická manipulativní propaganda a vytváření virtuálních realit kandidátů (Schwarzenbergův postup do druhého kola není málo). Prvnímu občanská společnost není schopná účinně bránit, druhé dokonce spoluvytváří.
Iracionalitě (umně ovšem vyvolané důmyslnými manipulátory) může podléhat nejen ten tolikrát vysmívaný „nevzdělaný venkovan“, iracionalitě můžeme podléhat všichni, i ti nejvzdělanější.
Není to nakonec argument pro rovnost občanů? Vždyť jsme si rovni totiž právě v té iracionalitě, neexistuje tu dostatečně široké společenství rozumu!
Ale není to též argument pro osvícenou diktaturu „jednoho racionálního“?
Přikláněl bych se spíše k rovnosti občanů – je to bezpečnější.
