Před několika týdny Česká republika vydala do Ruska na základě mezinárodního zatykače podnikatele Alexeje Torubarova, ačkoliv dosud neskončilo souběžné řízení o jeho žádosti o udělení azylu. Ze záležitosti se stala čerstvá aférka, která zastínila aférky jiné, již poněkud vyčpělé. Podle toho, jak se v kauze propnul v celé své nezřízenosti ministr financí Miroslav Kalousek, lze usoudit, že rok před volbami již začala předvolební kampaň.
Zkusme ale Kalouska z celé kauzy odpreparovat a podívat se na ni trochu věcně. Na politika se také dostane, ale pouze na něho samotného a na jeho (ne)způsoby. Metamorfóza tohoto veterána Národní fronty do role neohroženého obhájce lidských práv je totiž nad jakoukoliv střízlivou představu.
Aktivity v Rusku
Alexej Torubarov byl v Rusku bohatým a vlivným podnikatelem. Nestačilo mu, co měl, a chtěl více. Měl stranou bratru milion dolarů, zřejmě tak křišťálově čistých, že ani Stanislav Gross neměl peníze křišťálovější. Jenomže i Torubarův český advokát Milan Hulík radši říká na „férovku“, že o charakteru klientovy činnosti v Rusku nemá informace. A navíc Libor Dvořák, specialista na Rusko, který jinak neopomine jedinou kritickou příležitost, pro rozhlasovou stanici ČRo Plus uvedl, že skutečnost je „poněkud složitější“ než barvotiskový mediální obraz kauzy, jak jej podala ruská redakce Svobodné Evropy.
Informace o inkriminovaných Torubarovových aktivitách v Rusku se týkají dvou případů:
- Za prvé prý chtěl „pod třetí vlajkou“ zprivatizovat nějakou nemovitost a k tomu účelu si najal (bývalého?) důstojníka ruské kontrarozvědky, který to pro něho měl „nějak“ udělat. To jsme se v mžiku dostali do pěkně kalných vod! Privatizace se nepovedla a důstojník nechtěl vrátit všechny peníze. (Nevíme ovšem, jak měl domluvenu odměnu, za jakých podmínek.)
- Druhý případ se týká Torubarovovy vlastní firmy, z níž vypakoval spoluvlastníky, celou ji přepsal na sebe, ale bývalé společníky prý nevyplatil.
Ať je to, jak chce, z pohledu českých médií se kauzy překrývají a je těžko jakkoliv cokoliv soudit. Jisté je, že nastalo handrkování, jak to v takových případech bývá. Torubarov byl na chvilku vězněn, ale rychle propuštěn, z podezřelého se stal poškozeným, a pak něco skončilo a něco ne. Torubarov uklidil manželku se synem do Čech a ti tu získali trvalý pobyt.
V této souvislosti je zajímavý mediální posun. Ojediněle se někdo snaží trochu strukturovaněji naznačit podnikatelovy aktivity v Rusku. Masově se ale celý diskurz začíná odehrávat s pomocí velice zestručněných hesel, která však mají tu výhodu, že jsou zapamatovatelná i velmi mdlým intelektem, tudíž jsou ideologicky průrazná.
Dozvídáme se tak, že podnikatele v Rusku vydírala tajná služba. To je opravdu skvělý tah, nutno přiznat. Ruské tajné služby nemají u nás dobrou pověst – a navíc, jak se řekne „tajná služba“, nikdo ani neočekává, že by bylo nutno něčím argumentovat. A ti Rusové konají své zlé skutky konspirativně, vždyť je znáte...
Zatčení v Rakousku
Torubarov přijel do schengenského prostoru s českým vízem (proto také mohl o azyl žádat pouze u nás). Zadržen byl rakouskou policií na základě mezinárodního zatykače vydaného v Rusku.
Na rozdíl od úporně šířené mediální fámy, že ho rakouské úřady odmítly vydat do Ruska, je skutečnost zase složitější. Záporné stanovisko k extradici vydal prvoinstanční soud. Odvolací soud ho však zrušil a kauzu přikázal onomu prvoinstančnímu k novému projednání (při něm však musí soud respektovat výhrady soudu vyššího stupně). Schylovalo se tady k tomu, že by rakouské soudy Torubarovovu extradici umožnily. Na to ovšem Torubarov nebyl zvědavý a přemístil se do Čech.
Azylové řízení
V České republice byl však Torubarov na základě mezinárodního zatykače vzat do vazby, když žádal o azyl. Poměrně komicky vyzněla námitka proti Torubarovově vazbě spočívající v tom, že „soudy nevzaly v úvahu, že má čtrnáctiletého syna“. Stačí si vzpomenout na Davida Ratha...
K Torubarovově žádosti o azyl se uvádějí důvody typu, že v Rusku nepanují demokratické poměry, že tam nemá zaručen spravedlivý proces, že je tam ohrožen na životě, že vydáním do Ruska je možná odsouzen k trestu smrti (takto jímavě hovořil zejména zábran zbavený Kalousek).
Torubarov byl vydán do Ruska, nikoliv odvezen na GuantánamoK představám, co jsou „demokratické poměry“, se ještě dostaneme v souvislosti s výkonem Kalouskovy funkce. Co se spravedlivého procesu týče, mnoha našim spoluobčanům jistě naskočí asociace „z domácí kuchyně“ – máme-li zrovna my právo někoho poučovat. Například Jiří Kajínek sedí doživotně na základě svědectví, jímž bych se obával zdůvodnit případ ukradené koloběžky. A vůbec – Torubarov byl vydán do Ruska, nikoliv odvezen na Guantánamo. Vězni jsou tam drženi roky bez jakékoliv přezkoumatelné příčiny a mnozí z nich by uvítali možnost stanout před jakýmkoliv soudem, protože by to znamenalo naději na ukončení toho bezprávného bezčasí.
Navíc existují konkrétní argumenty proti tvrzení o bezpráví v Rusku. Není to tak dlouho, co český miliardář Petr Kellner vyhrál v Rusku soudní proces s Olegem Děripaskou, považovaným za „favorita Kremlu“. Nadto i sám Torubarov byl v Rusku vzat do vězení a po krátké době propuštěn. Sám se ostatně o své kauze nevyslovil jako o „politické“, ale jako o „zpolitizované“, s čímž lze nyní už souhlasit.
Že „očerňování“ domoviny v případech extradice patří k běžnému folklóru, potvrdil předseda olomouckého vrchního soudu Jaroslav Zbožínek. Taktika spočívá v tom, že zatčený předpokládá neschopnost (nebo ideologickou „uvědomělost“) příslušného soudu, kterému se jeho tvrzení nepodaří vyvrátit.
Důvody pro udělení azylu v případě Torubarov zřejmě nejsou přesvědčivé. Azylové řízení trvalo v jeho případě místo dvou měsíců třináct a stále nebylo ukončeno. Kdyby ministr spravedlnosti čekal s výkonem soudem schválené extradice až do ukončení azylového řízení, nemusel by se také hned tak dočkat. Oblíbenou kratochvílí v okamžiku, kdy již jsou všechny možnosti prodlužování azylového řízení vyčerpány, je totiž opakovaná žádost o azyl s uvedením doplněných či pozměněných důvodů. A celý cyklus (cirkus) se opakuje.
Extradice versus azyl
Zde spočívá zakopaný pes celé kauzy. Extradiční řízení se odehrává podle trestněprávních kodexů, kdežto žádost o mezinárodní právní ochranu (azyl) je řízením správním. Spor je o tom, zda může být extradice provedena, když ještě není ukončeno správní řízení. Respektovaný předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa soudí, že to býti učiněno nemůže. Stejného názoru je advokát Hulík, ale i poslanec Lubomír Zaorálek (který je přesto Kalouskem osočen z „blábolení“, ač se v této věci shodují: nutně z toho vychází, že blábolí i Kalousek).
České soudy neshledaly zákonné překážky, aby bylo ruské žádosti o vydání Torubarova vyhověnoCo se tedy stalo? Mezinárodní zatykač dostalo státní zastupitelství, které provedlo předběžné šetření, poté věc projednal krajský soud a následně i soud vrchní a konečně (v lednu 2013) i soud ústavní. Neshledaly zákonné překážky, aby bylo ruské žádosti vyhověno. Na tomto základě ministr spravedlnosti rozhodl, že extradice bude provedena.
Těsně před vlastním vydáním však advokát zadrženého podal „návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministra o povolení vydání“ k Ústavnímu soudu: ten však rozhodl až o pět dní později, a to odmítavě.
Ony soudy přitom měly současně informaci o probíhajícím azylovém řízení. Není však shoda, zda k němu měly vůbec při rozhodování přihlížet. Věc se zřejmě má tak, že soudy prostě jen rozhodly, že extradice je proveditelná, aniž by měly zkoumat, které další podmínky mají být splněny.
Vzít v úvahu neukončené správní řízení měl ministr spravedlnosti. Ten to však neučinil – a pokud ano, nevyhodnotil to jako překážku. Ostatně již jsme naznačili, že šikovně vedené azylové řízení může trvat roky. Navíc mohl předjímat, že když Ústavní soud neměl v tomto případě problémy s extradicí, těžko by rozhodl diametrálně jinak v případě žádosti o azyl v tomtéž případě, v téže důkazní situaci.
Zmatek ve vládě
S vděčnou výpůjčkou z Černých baronů by se dalo říci, že vláda se předvedla „v nejlepším světle slova smyslu“. Ministr zahraničních věcí dvakrát ujistil advokáta, že jeho klient nebude vydán, až nakonec vydán byl. Po přechodnou chvíli se vláda snažila řešit situaci přiměřeně, přes ministra dopravy. Jemu podléhá řízení letového provozu a bez povolení nemůže pilot ani nahodit motory. Jenže, jak se zdá, pro Zbyňka Stanjuru nejsou demokratické procedury něčím, co odpadá z jeho fazóny při prvním náporu. Tudy tedy cesta nevedla.
Jak se říká, když něco nejde silou, jde to ještě větší silou. Ministr Kalousek zřejmě zavětřil předvolební preference a vrhl se do akce. Požádal ministra vnitra Jana Kubiceho, aby zavelel policejnímu prezidentovi (sám mu zřejmě již volat nechtěl, možná z nově nabyté ostýchavosti). Prý ať zajedou na letiště a vytáhnou toho podnikatele z letadla. On jim zatím pro tu akci „vytvoří časový prostor“.
Zmatek na letišti
Letadlo Aeroflotu, v němž byl onen podnikatel, bylo na pravidelné lince. Lze důvodně předpokládat, že bylo napojeno na „rukáv“ běžné přístupové brány. Z takové pozice, po svolení řídící věže, letadlo musí být „vycouváno“, aby pak mohlo rolovat na start. Řeči o cisternách či „hovnocucech“, jimiž bylo údajně zamezeno pohybu letadla, jsou pak jen dobrou ilustrací Kalouskova obzoru a způsobů, protože byly zhola zbytečné.
Kalousek plně rozvinul a v celé parádě předvedl to nejkvalitnější know-how svého resortu – administrativní zdržovací taktikuPravdě se podobá, že Kalousek místo hrdinských skutků plně rozvinul a v celé parádě předvedl to nejkvalitnější know-how svého resortu – administrativní zdržovací taktiku, občanstvu důvěrně známou. Použil k tomu minulým režimem oblíbenou techniku anonymních pokynů (pozemnímu personálu letiště ministr financí však nemá co poroučet, ale vykládejte to Kalouskovi). Takže tam zřejmě zavolal, a pak – ještě v euforii z tušených předvolebních preferencí – vzal všechnu odpovědnost za „nestandardní pohyby na letišti“ na sebe. Přitom nezapomněl zdůraznit, že všechno se odehrávalo bez porušení zákona.
Pak konečně přijeli policisté, ale všechny tyto hrdinné ministrovy snahy svou „přílišnou zdrženlivostí“ zbabrali. Kdo ví, jaký dostali rozkaz od policejního prezidenta (jaký rozkaz vůbec mohli dostat? to by měla prošetřit inspekce!), ale zůstali rozumně stát před dveřmi letadla, jehož paluba – ač bylo stále na české půdě – byla již po uzavření půdou ruskou. A oni neměli nic v ruce, žádnou bumážku, jen ústní rozkaz policejního prezidenta, který dostal ústní pokyn od ministra vnitra. Oproti tomu podnikatel byl v letadle v souladu se stanoviskem tří soudů a na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. Těžko hrát bez karet v ruce.
Zmatek všude
Tím se dostáváme k samotnému páně Kalouskovu stylu vládnutí. Ondyno intervenoval telefonicky policejního vyšetřovatele, jindy zase policejního prezidenta. Nyní – protože mu je moře po kotníky – zcela ignoroval rozhodnutí kolegy z příslušného resortu učiněné na základě stanovisek tří soudů.
Prostě tak nějak „nahlédl“, že se všichni mýlí, nebo dokonce selhali, a on – zákon sem, zákon tam – téměř holýma rukama zachraňuje právo, etiku a lidská práva. Jistěže, je k tomu třeba to, co předvedl v interview na ČT24: zjevně zduřelé sebevědomí (byť po fyziologicky limitovanou dobu) a ochablou sebereflexi.
Bez zajímavosti není ani ochotnický a absolutně nekoordinovaný výkon vlády. Ta byla – slovy ministra zahraničí – „dezinformována“. To ale znamená, že byla závažně ohrožena činnost nejvyššího exekutivního orgánu státu! Budou padat hlavy? Nebo se vláda dezinformuje vlastní činností? Budou padat hlavy? Nebo je to snad standardní prezentace vlády?
O Kalouskově „respektu“ k soudům výmluvně vypovídá jeho blouznění o „nevinném“ člověku, nota bene „prakticky vydaném na smrt“. Kalousek prostě bere zákon do svých rukou a sám je mírou zákonnosti, dokonce snad jejím zřídlem.
Vláda se v této kauze odkryla do naha. A není to pěkný pohled!Moc zajímavým úkazem je i ztráta orientace mnohých novinářů. V popisované záležitosti byla na vládní úrovni učiněna určitá rozhodnutí (ano, letadlo nakonec z letiště odblokoval sám Schwarzenberg), která jsou pod čarou opatrně nazývána „proruskými“. Zapomínají však tito přičinliví novináři připodotknout, že tato rozhodnutí byla učiněna bez výjimky protagonisty „pravice“. Prezidenta Miloše Zemana s jeho „ruskou kamarilou“ se prostě do toho uvrtat nějak ne a nedaří.
Vláda se v této kauze odkryla do naha. A není to pěkný pohled! Pěkně nám ten předvolební rok začíná. Čeho se ještě dočkáme?
