Lidovky.cz

Kauza Nagyová: „Policie je vůl“ může napsat občan Nečas, nikdy ne naopak

  23:11

Mediální tlak jako neformální sílu může využívat pouze jednotlivec či soukromá skupina, protože nemají formální moc. Nikdy ne instituce.

foto: © isifa/Lidové noviny/TOMAS HAJEKČeská pozice

V neděli 22. prosince Policie ČR zveřejnila svůj interní videozáznam ze zatýkání Jany Nagyové, kterým reagovala na kritiku přiměřenosti zásahu. Záznam trvá zhruba 20 minut, ve zkrácené podobě ho odvysílala Česká televize v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce.

KOMENTÁŘ Víta Kučíka / Je s podivem, že komentáře se většinou zaměřují na průběh akce či vyjádření jednotlivých aktérů, přičemž uniká hlavní znepokojivý problém – fakt samotného zveřejnění materiálu. Není ani tak důležité, jak zásah policie komentoval Petr Nečas, jeho emoce jsou vzhledem k okolnostem pochopitelné a subjektivita přirozená. Není dokonce ani až tak důležitý skutečný průběh celé akce – pokud k ní má někdo nějaké výhrady, má jasně dané cesty, jak si stěžovat či nechat věc prošetřovat.

Skandální je, či přesněji řečeno mělo by být, že státní instituce zveřejňuje jen na základě svého uvážení interní materiály, týkající se intimních detailů svých občanů, médiím. A ještě skandálnější je, že se jedná o materiály týkající se nevinných lidí. Jelikož nikdo nebyl zatím odsouzen, slušný právní stát pohlíží na všechny obviněné do vynesení pravomocného rozsudku jako na nevinné.

Jaképak emoce od instituce?

Státní instituce zveřejní video zaskočené rozespalé ženy v jejím intimním soukromí, protože jedna její složka ústy svého vedoucího cítila „potřebu se bránit“. Otázkou je, zda instituce má mít co cítit nějaké emoce, potřeby se obhajovat v médiích, či má jednoduše ctít své zákonné pravidla a postupy. Pokud někdo „nevybíravě útočí na její práci“, jak zveřejnění videa obhajoval šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Robert Šlachta, jsou to s prominutím jenom řeči. A na řeči může instituce odpovědět nějakým obecným prohlášením svého mluvčího, od toho tam ostatně také je. Maximálně podat trestní oznámení pro pomluvu. Nic víc.

„Na řeči může instituce odpovědět nějakým obecným prohlášením svého mluvčího, od toho tam ostatně také je“Ostatně pokud se chce poškozený kvalifikovaně bránit, má k tomu také dané možnosti – stížnost k příslušné komisi, žalobu u soudu, podnět k prošetření a podobně. Petr Nečas jistě ví, že vylévání srdce tisku postupy policie příliš neovlivní. Je tu však jeden velký rozdíl. Mediální tlak jako neformální sílu může využívat pouze jednotlivec či soukromá skupina, protože nemají formální moc. Nikdy ne instituce, protože ona formální moc má, danou jasně zákonem.

Novák může křídou na zeď napsat subjektivní nápis „instituce je vůl“. Instituce nemůže na všechny zdi, které má ve své moci, napsat „Novák je vůl“, protože má privilegium moci na takové způsoby kritiky nereagovat, protože má svou podatelnu, interní vyšetřovací komise, protože má velikou moc konat a zároveň omezení nekonat cokoliv jiného, co si zamane.

Mocenská šikana

Zveřejňování videí, odposlechů, korespondence a jiných intimit neodsouzených, a tudíž nevinných občanů jde za rámec demokratických procedurálních pravidel právního státu. Dá se již nazvat mocenskou šikanou či zvůlí, která je k vidění spíše v autoritativních režimech nežli právních státech. Je nebezpečná proto, že obsahuje naprostou asymetrii moci: na jedné straně instituce svou zákonnou moc multiplikuje neformální mocí mediální, na straně druhé postižený jednotlivec, který má nepatrné možnosti se v daný okamžik bránit.

Záměrně nerozebírám vinu obviněných, charakter zásahů ani výroky zúčastněných. Jsou pro daný problém zcela nepodstatné. Ať máme Petra Nečase, Davida Ratha a jiné rádi či nikoliv, okolnosti, které provázejí jejich vyšetřování, jsou skandální a představují potenciální nebezpečí pro každého z nás.

Kdo si může být jistý, že v budoucnosti nějaká instituce neposkytne do hlavního vysílacího času milionům senzacechtivých diváků jeho záběry z koupelny či intimní SMSku jen proto, že si nějaký z jejích zaměstnanců usmyslí, slovy Roberta Šlachty, že „na to již nastala doba“?

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.