Kauza Nagyová: Aféra Vojenského zpravodajství?

Obvodní soud pro Prahu 1 odsoudil trestním příkazem Janu Nečasovou (Nagyovou) k ročnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na čtyři roky kvůli zneužití Vojenského zpravodajství (VZ) z postu kancléřky expremiéra české vlády Petra Nečase.

Bývalé ředitele VZ Ondreje Páleníka a Milana Kovandu pak postoupil ke kázeňskému řešení ministerstvu obrany, protože v jejich protiprávním jednání neshledal subjektivní stránku. Nenalezl ji ani u posledního obžalovaného, příslušníka VZ Jana Pohůnka, u něhož trestní stíhání rovnou zastavil.

Způsob, jakým mediálně velmi sledovanou kauzu vyřešil soud, vyvolal řadu jízlivých komentářů bagatelizujících kauzu Nagyová. Pomstychtivě jsou přivolávány hromy blesky na hlavy žalobců, kteří prý udělali z komára velblouda.

Odbornou veřejnost na druhou stranu zaujala skutečnost, že příslušný státní zástupce podal odpor proti tomuto rozhodnutí, takže případ bude projednán v hlavním líčení. Soud již dospěl k závěru, že trestný čin byl spáchán a že tři ze čtyř obžalovaných postupovali v rozporu se zákonem. Proto je důvodné se domnívat, že by žalobci mohli dosáhnout důslednějšího trestního postihu.

Selhání, nebo úmysl

Podstatu části kauzy „Nagygate“ týkající se VZ lze maximálně neutrálně shrnout následovně: Vojenské zpravodajství se několik dní cíleně pohybovalo v blízkosti tehdejší manželky expremiéra Nečase Radky.

Obžalovaní příslušníci (plukovník a dva generálové) inkriminovanou činnost zpravodajské služby však nenazývají sledováním, ale modifikují, že šlo o „kontrasledování“ premiérovy manželky Radky. Ve výsledku to však vyšlo nastejno, vždy byl výsledkem popis režimu dne premiérovy exmanželky, protože i při kontrasledování je nutné sledovat „chráněnou“ osobu.

Ochranu ústavních činitelů a jejich rodin přitom VZ nemá ve své působnosti. Od toho je speciální policejní útvar, který má na rozdíl od zpravodajců též výkonné pravomoci. Obžalovaní se hájí, že pouze plnili rozkazy, protože tento úkol prý dostali od premiéra.

Vojenské zpravodajství však může úkolovat pouze vláda ve sboru, nikoliv premiér, nota bene prostřednictvím své kancléřky, navíc sokyně paní premiérové! To by mělo u průměrně sociálně vnímavého jedince spustit kaskádu varovných signálů. Nestalo-li se to v případě zpravodajských důstojníků, muselo jít buď o diskvalifikující selhání, nebo o úmysl, tedy onu soudem postrádanou subjektivní stránku trestného činu.

Co soud sleduje?

Navíc VZ k vlastnímu „kontrasledování“ najalo soukromou agenturu. Měla ale vůbec bezpečnostní prověrku? Bezpečnost premiérovy rodiny se přece nemůže administrovat bez utajení! Navíc tuto agenturu platili zpravodajci ze zvláštních finančních prostředků. Pozdější snahu jednoho z obžalovaných tyto prostředky resortu uhradit ze svého lze těžko brát jinak než jako přiznání viny.

Je-li něco v této fázi kauzy blízko skandálu, pak soudní rozhodnutí, nikoliv snaha žalobců dosáhnout potrestání zpravodajských důstojníků. Soud svým rozhodnutím potvrdil, že byly porušeny zákony, ale celou záležitost pojal trochu ve stylu galantních románů z červené knihovny – jako by malinko zjihnul ze šťastného konce: ona ho má ráda a on ji má rád a už jsou svoji –, a že se půjde domů.

Nikoli. Je-li na olbřímí trojdílné kauze „Nagygate“ něco průkazného, pak tato „zpravodajská aféra“. A soud, nežije-li v románovém oparu, musí vzít v úvahu i společenskou závažnost kauzy, která indikuje veliký potenciální průšvih.

Dvě kvalifikované reflexe

Z našeho hlediska byly zajímavé dvě kvalifikované reflexe zpravodajské části kauzy Nagygate. V první si bývalý ředitel české rozvědky Karel Randák položil otázku, zda příčiny současného neutěšeného stavu české zpravodajské komunity souvisejí s metodou jejich transformace, a jaká je odpovědnost zpravodajců a politiků.

Skandál, který postihl VZ, nepřičítá Randák selhání jednotlivců. Zpravodajské služby se naučily žít bez vědomí trestní odpovědnosti a spoléhají na politické krytí (které nikdy není zadarmo). Významnými rysy zpravodajské komunity se staly přehnané ambice a sebedůvěra, nadřazenost, faktická nekontrolovatelnost, účelové úniky informací.

Podle Randáka jde v případě VZ o systémovou chybu, která se projevuje nedostatkem odborně a morálně způsobilých zpravodajců na straně jedné, a na druhé naprostým selháním politické reprezentace zejména v oblasti kontroly zpravodajských služeb.

Dodejme, že příkladem naprosté neodpovědnosti některých politiků vůči zpravodajské komunitě je osočování státních zástupců, že svým „nepodloženým konáním poškodili jméno VZ“. Hodlají tak chránit „dobré jméno VZ“ úkolovaného rozvášněnou dračicí?

Petr Zeman, další bývalý ředitel české rozvědky, proslul svým akademicky utříděným přístupem ke zpravodajské problematice. Selhání VZ reflektoval z tranzitologického hlediska. Základní parametry současného stavu byly stanoveny povahou odcházejícího i nastupujícího režimu, komplexní bezpečnostní situací, osobnostními rysy a kapacitami nových zpravodajců, nahodilými vlivy personálními a institucionálními.

Své sehrála neschopnost bývalých zpravodajců srozumitelně formulovat zkušenosti, neboť „každá informace má takovou hodnotu, jak ji pochopí příjemce“. A pochopitelně i nechuť či dokonce neschopnost některých se učit. Kauza „Nagygate“ tedy podle Zemana odráží stav VZ, kdy z pocitu výlučnosti plyne extenzivní pojetí působnosti služby, která svou transformaci nedokončila a personálně i mentálně se nijak zásadně nezměnila.

Závažnost dopadu

Z uvedených důvodů lze dovodit závažnost dopadu rozhodnutí soudu na zpravodajskou komunitu a její budoucí vývoj. Nejde o volání po exemplárních trestech, protože se naštěstí opravdu nic světoborného nestalo. Jde ale o důsledné posouzení závažnosti celého pochybení tehdejšího vedení VZ.

Soud sice potvrdil porušení zákona, navzdory tomu rozhodl tak, že by se po kázeňském potrestání (nebo dokonce nepotrestání) mohli oni smutní protagonisté ucházet zase o nějaké vysoké zpravodajské posty.

Neštěstím by totiž bylo, kdyby tak soud svým rozsudkem-nerozsudkem utvrdil zpravodajskou komunitu, že se trestní odpovědnosti v podstatě obávat nemusí. Že je výlučná, a když bude mít „pochopení pro stabilitu vlády“, bude i při podobných excesech požívat politického krytí.