Lidovky.cz

Kauza MUS: Švýcaři nepustili Česko do spisů, aby nezkazilo žalobu

  16:53

Proč spis švýcarské prokuratury zůstal českým úřadům nedostupný?

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Ve spletité kauze privatizace Mostecké uhelné, v níž byli ve Švýcarsku odsouzeni zatím nepravomocně exmanažeři této společnosti, se ČESKÉ POZICI podařilo získat nové informace, které ukazují na jednu fázi trestního procesu. A to: proč spis švýcarské prokuratury zůstal českým úřadům nedostupný. Není vyloučeno, že znalost spisu mohla ovlivnit výši odškodného, které si Česko může nárokovat. Navzdory zoufalé snaze české strany se totiž Švýcaři rozhodli, že si nenechají ohrozit svou pracně vystavěnou žalobu. Dovolit Česku nahlížet do dokumentů, když promeškalo lhůtu pro připojení k řízení, by totiž mohlo pomoci obviněným brzdit celý proces.

I kvůli tomu, že Česko oficiálně nesmí vědět, co přesně ve spise stojí, zůstavají nezodpovězené dvě zásadní otázky.

  1. Dostane český stát část z peněz, které švýcarská prokuratura obstavila a označila „za vypraný výtěžek privatizačních machinací“, a jakým způsobem se mu to podaří?
  2. Kdo je zodpovědný za to, že se Česko nestalo účastníkem řízení a je nyní v nekomfortní situaci, kdy je odkázáno jen na vůli švýcarské jurisdikce, zda jí něco z obstavených peněz pošle?

Odpověď na druhou otázku se snaží nalézt Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. ČESKÁ POZICE už velmi podrobně popsala povážlivě liknavou přehazovanou horkého bramboru odpovědnosti mezi ministerstvem financí, spravedlnosti a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Nyní jsme získali dokumenty, které osvětlují české postavení v otázce první – jak je to s nárokem na peníze a jestli se jej můžeme aktivně domáhat.

Jde jednak o dokumenty švýcarského soudu, jednak o diplomatickou korespondenci mezi Českou republikou a Švýcarskem.

Jen nakouknem, o kolik nás připravili

Je známo, že Česká republika zaváhala a nepřipojila se k trestnímu řízení jako účastník. Svou žádost o to stát se „soukromou žalobkyní“ v případu předložila švýcarskému soudu 21. listopadu 2011. Tedy až měsíc poté, co bylo řízení proti Antonínu Koláčkovi a spol. zahájeno (20. října 2011). Zároveň požádala o prominutí, že tak činí opožděně. Následně 19. prosince soud však její žádost zamítl s tím, že mimo jiné měla dost času to učinit včas, protože ji k tomu švýcarské orgány vyzývaly řadu měsíců. Ještě na konci prosince 2011 se proti tomu Česko odvolalo, ale 1. března 2012 soud ve švýcarské Bellinzoně připojení českého státu k případu znovu zamítl.

Proto 19. března 2012 české úřady požádaly, aby z titulu „poškozeného“ (což je jim přiznáno přímo v žalobě proti Koláčkovi a spol.) mohly nahlížet do spisu a doplňovat důkazy, aby mohla být přesně prokázána výše škody, která Česku vznikla. Soud to však obratem (27. března) zamítl. Mimo jiné poukázal na to, že se Česko snaží napadnout jeho dřívější rozhodnutí o nepřipuštění ke sporu. I proti tomuto verdiktu se česká strana odvolala s poukazem na švýcarské paragrafy, které umožňují poškozenému účastnit se řízení do té míry, která je nezbytná k ochraně jeho práv. Neúspěšně. Dne 26. září 2012 soud opět konstatoval, že na to Česko nemá nárok.

Česko má podezření, že bylo poškozeno o víc než tři miliardy korun, ale bez podkladů ze švýcarského spisu to prý není schopné dokázat

Trest za zpoždění?

Zajímavé je v tomto případě zdůvodnění. V něm se praví, že je možné dřívější rozhodnutí napadnout, jen pokud by mohly být způsobeny nevratné škody, a to musí být precizně zdůvodněno. Což znamená, že by Česko muselo samo přesně vyčíslit škodu, která mu vznikla, pokud má za to, že je vyšší než ta, o níž mluví obžaloba. Česko přitom argumentovalo, že právě ze spisu by mohlo zjistit informace, které by k tomu vedly.

Ze zdůvodnění je rovněž patrné, proč soudce „trpěl“ takovou nechutí pustit Čechy do spisu. Nechtěl tím ohrozit hlavní líčení. Tedy nechtěl dát možnost obviněným exmanažerům, aby napadali řádnost procesu z důvodu, že se ke spisu dostal někdo neoprávněný, a tím odsouvali verdikt o vině, či nevině.

Řečeno jednoduše: Můžete si za to sami, že do spisu nemůžete, a nějakými výjimkami si nenecháme dobře postavenou žalobu nabourat.

Tento tón českým ministerstvům financí a spravedlnosti neušel. V diplomatické korespondenci, kterou má ČESKÁ POZICE k dispozici, se snažila Švýcary přimět ke shovívavosti. V ní mimochodem přiznala vlastní pochybení s tím, že „Česká republika je si vědoma, že z důvodů způsobených otázkami vnitřní organizace státu“ zmeškala lhůtu pro připojení k žalobě. Žádala ale, aby Česko nebylo dále sankcionováno za tento svůj přešlap tím, že se nemůže účinně domáhat svého podílu na 660 milionech švýcarských franků (zhruba 14 miliard korun), které jsou obstaveny. Dle žaloby bylo Česko poškozeno o 150 milionů franků, tedy asi o tři miliardy korun.

Z diplomatické korespondence vyplývá, že ministerstva se obávala, že soud tímto zamítavým postojem mimo jiné předjímal své rozhodnutí v meritorní části (o vině manažerů a škodě), a to včetně otázky, zda něco dostane Česko. Přitom prý hrozí, psala ministerstva, že Česku byla způsobena škoda vyšší než zmíněných 150 milionů, ale bez důkazů ze spisu to prý česká strana není schopná přesvědčivě vyčíslit a dokázat.

Zda soud skutečně něco předjímal, bude zřejmé nejdříve na přelomu listopadu a prosince, kdy má rozhodnout, jak bude naloženo s obstaveným majetkem nepravomocně odsouzených. Možností má několik.

  • Základem je, že musejí být uhrazeny náklady švýcarských orgánů na vyšetřování a vedení celé kauzy.
  • Dalším, kdo by mohl být odškodněn, je nástupnická společnost Mostecké uhelné Czech Coal Services ovládaná finančníkem Pavlem Tykačem, která se na rozdíl od Česka k řízení připojila, a mohlo by jí připadnout až bezmála šest miliard korun.
  • Další peníze může soud přiřknout poškozené České republice nebo jen Švýcarské federaci a ponechat na mezistátních jednáních, zda Švýcarsko část peněz do Prahy pošle.

Česku také zbývá možnost civilní žaloby o náhradu škody, v ní bude ale muset prokazovat všechno sama, a navíc jde o poměrně nákladnou záležitost v řádu minimálně milionů švýcarských franků. Kdyby se stihla připojit k trestnímu řízení, tuto práci by za ni vykonala švýcarská prokuratura.

Mimochodem dvě rozhodnutí o českém odškodném už k dispozici jsou. Letos v dubnu Česko podalo žádost o „navrácení majetkových hodnot“ obstavených v tomto procesu. Soud ji 6. května zamítl. Hned 17. května se česká strana odvolala a 31. května zazněl verdikt, že je žádost suspendována do doby, než skončí hlavní líčení.

To se stalo v otázce viny a neviny 10. října, když bellinzonský soud uznal vinnými Jiřího Diviše, Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Petra Krause i Oldřicha Klimeckého. Uložil jim za podvody, praní špinavých peněz či porušení povinností při správě cizího majetku tresty vězení nepodmíněně od roku a čtyř měsíců do čtyř let a čtyř měsíců. Odsouzení se odvolali.

Na článku spolupracoval Petr Matějček.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.