Kauza MUS jako symbol „divoké“ privatizace: Stát si to zavinil sám.

Tresty pro podnikatele a manažery těžařské firmy nesmazávají vinu českých vlád za špatně nastavenou privatizaci.

Zleva: Antonín Koláček, Marek Čmejla a Jiří Diviš. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zleva: Antonín Koláček, Marek Čmejla a Jiří Diviš. | foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK/Mundil Stanislav Česká pozice
Zleva: Antonín Koláček, Marek Čmejla a Jiří Diviš.

KOMENTÁŘ Jana Žižky / Kauza Mostecké uhelné společnosti se kvůli švýcarskému soudnímu procesu stala i pod Alpami symbolem „divoké“ české ekonomické transformace a privatizace. Nikdy nebylo pochyb o tom, že se podnikatelé a manažeři, o jejichž vině rozhodoval soud ve švýcarské Bellinzoně, ve druhé polovině devadesátých let aktivně pustili do postupného ovládnutí Mostecké uhelné společnosti (MUS).

To samo o sobě není trestný čin, šlo o to, zda se přitom dopustili podvodů a praní špinavých peněz. Soud v Bellinzoně nyní rozhodl, že ano. (Více v článku Kauza MUS: Soud poslal Koláčka a spol. za mříže.)

Na definitivní verdikt po očekávaném odvolání nepravomocně odsouzených si ještě musíme počkat. To ale nijak neomlouvá české vlády, které řídily zemi během devadesátých let. Ty měly počítat s tím, že když se stát vzdá v těžařské firmě majority, dříve nebo později ji ovládne soukromý vlastník. A že hodnota menšinového podílu, který zůstane státu, pak pochopitelně klesne.

Na valné hromadě MUS, která se konala v roce 1998 za vlády Josefa Tošovského, se ukázalo, že stát už nedokáže prosadit své zájmyNejvětší chybu státu před časem v rozhovoru pro ČESKOU POZICI výstižně popsal bývalý šéf Fondu národního majetku Roman Češka. Kořeny celé kauzy lze najít už během kuponové privatizace za premiéra Václava Klause. Do ní zamířila necelá polovina akcií MUS. Stát si ponechal 46 procent akcií přímo a pět procent bezúplatně převedl na obce. „Z dnešního hlediska to byla jasná chyba,“ říká Češka. Tehdejší ministerstvo privatizace předpokládalo, že obce budou akcie dlouhodobě držet a budou hlasovat se státem. Představitele obcí ale podle Češky zajímaly jedině prachy. Antonín Koláček, Jiří Diviš a spol. nakonec skoupili i jejich podíly a MUS ovládli. Na valné hromadě MUS, která se konala v roce 1998 za vlády Josefa Tošovského, se ukázalo, že stát už nedokáže prosadit své zájmy a ocitl se fakticky v roli minoritního akcionáře. Selhaly také tehdejší pokusy získat kontrolu nad MUS zpět.

Je pravdou, že vláda Miloše Zemana už zbývající minoritní podíl v MUS mohla sotva prodávat za nějaké velké peníze. (Prodala ho za 650 milionů korun.) Jenže i Zemanův kabinet čelí podezření, že za jeho éry neprobíhalo vše úplně fér. Švýcarský proces totiž znovu otevřel záležitost, kterou se pak začala zabývat i česká policie – údajný úplatek spojený právě s dokončením privatizace, který měl dostat tehdejší náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora. Zprostředkovatelem měl být zbrojař-lobbista Pavel Musela. Podezření z korupce začala po „švýcarském popudu“ zkoumat česká policie.

Aby ale bylo všechno ještě zamotanější, advokátka obviněných Karolina Zelenková tvrdí, že kontakt s Muselou a Sýkorou měl pouze pozdější spolumajitel těžařské firmy Petr Pudil, který nicméně v Bellinzoně nebyl na straně obviněných, ale těch, kteří se přihlásili k nárokům na odškodné. Společně s dalšími pozdějšími spoluvlastníky Pavlem Tykačem a Vasilem Bobelou.

Paradoxní symbol

Je poněkud paradoxní, že se symbolem (často) zpackané privatizace 90. let stává právě Mostecká uhelná. Nedá se totiž říct, že by za sebou Antonín Koláček, Jiří Diviš, Oldřich Klimecký, Marek Čmejla, Petr Kraus a již zesnulý Luboš Měkota zanechali vyloženě spoušť. Firma velmi slušně funguje dodnes pod názvem Czech Coal, je významným zaměstnavatelem v Ústeckém kraji. Nešlo o naprosté vytunelování a vysátí firmy, jak je známe z jiných případů. MUS neskončila v propadlišti dějin jako třeba banka IPB, První slezská banka, Poldi Kladno či řada jiných firem. Dokonce nyní nečelí takový problémům jako jiná těžařská firma, s níž je privatizace MUS vcelku právem srovnávána – moravskoslezské doly OKD, které ovládá Zdeněk Bakala s Peterem Kadasem.

Jacquesi de Grootovi se dařilo v Česku ošálit kdekoho – mnozí ho brali jako váženého bývalého představitele MMF, on ale hájil především své „přízemní“ obchodní zájmyZ Mostecké uhelné, později Czech Coalu, nedávno částečně vzešla také nová firma Severní energetická, která byla nedávno oceněna Svazem průmyslu za počin roku – „přínos pro rozvoj průmyslu a regionů“. Tady mimochodem musí člověka napadnout – je takové ocenění pro novou firmu, která toho kromě svého vzniku ještě moc stihnout nemohla, pár dní před rozsudkem v Bellinzoně náhodné? Nemůže v tom hrát roli právě snaha ukázat, že privatizace MUS a doprodej zbývajícího podílu za vlády Miloše Zemana nebyly žádnou tragédií? Když navíc s oceněním přišla instituce, v jejímž čele stojí Zemanův poradce Jaroslav Hanák? Ale třeba to může být jen shoda náhod…

Vraťme se nicméně do minulosti. Za to, že se MUS dostala do takového centra pozornosti ve Švýcarsku, zřejmě může spor o peníze mezi tamním podnikatelem Alainem Aboudaramem a Belgičanem Jacquesem de Grootem – zahraničním „kumpánem“ českých podnikatelů kolem MUS, na jehož pochybné české aktivity Aboudaram upozornil. Faktem je, že právě de Grootovi se dařilo v Česku ošálit kdekoho – mnozí ho dlouho považovali za váženého a seriozního bývalého představitele Mezinárodního měnového fondu (podobně jako považovali za seriózní jeho „renomovanou“ firmu Appian), který určitě přichází s velkými ideály, on ale hájil především své „přízemní“ obchodní zájmy. Na tom koneckonců není nic divného, spíše jde o další důvod k zamyšlení nad idealizací „zvučných jmen“, které nám byly během ekonomické transformace vnucovány.

Případu Mostecké uhelné společnosti se věnujeme v rubrice HOT TOP.